„Francouzi jsou na první pohled velmi přátelští, ale ve skutečnosti je kontakt jen formální,“ tvrdí HELENA JISKROVÁ (28). „Po letech v Paříži tam mám jen pár blízkých přátel, a mezi nimi ještě převažují cizinci.“
Do Paříže jsem odjela jako studentka grafického designu na pražské UMPRUM. Stáž trvala rok a o další prodloužení pobytu se zasloužil přítel Benoît. Díky němu jsem pak žila střídavě v Praze a v Paříži další tři roky, do loňska, kdy všechno skončilo.
MIKRODOMOV ZA MAJLANT
Paříž není tak romantická, jak se traduje. Město je špinavé a potkani, kteří ještě v minulém století běhali po ulicích, jsou běžně k vidění dodnes, byť jen v kolejišti metra. Přesto má Paříž svůj šarm a já oceňovala, že se tam pořád něco děje jak v mé branži, tak v kultuře vůbec.
Město si člověk nejvíc užije pěšky nebo na kole, půjčení na hodinu je zdarma. Víc než obcházet památky mi přišlo zajímavé procházet jednotlivé „cartiers“, poznávat, jak je každá čtvrť jiná. V centru skutečný život neuvidíte. Okrajové čtvrtě, zejména sever a jih, prozradí víc. Stačí sednout do kavárny, poslouchat harmonikáře na ulici nebo sledovat v parku partii pétanque.
Delší život v Paříži je pro našince náročný. Dražší je skoro všechno, jídlem počínaje a kulturou konče. Rekordní jsou náklady na bydlení. Pro Paříž jsou typické takzvané mikrobyty, kde různé kouty jedné místnosti čtyři krát pět metrů slouží jako obývák, ložnice, kuchyň i koupelna. Okno často chybí a informaci, jestli už se venku rozednilo, nabízí jen pohled do nebe, světlíkem ve výklenku předstírajícím koupelnu. Nájem za takovou mikrogarsonku se ovšem pohybuje od pěti do šesti set eur!
SEDMKRÁT ZA SEMESTR
Já naštěstí s penězi problém neměla. Do školy jsem totiž chodila jen jeden den v týdnu a čtyři dny jsem v rámci praxe dělala v grafickém studiu. Platili mi čtyři sta eur a k tomu jsem měla stipendium, což celkem pokrylo nájem a dopravu. Na zbytek jsem měla našetřeno a později jsem si také přivydělávala hlídáním dětí i samostatnou prací na příležitostných zakázkách.
Horší to bylo se sháněním bytu. Bydlení pro zahraniční studenty škola v Paříži neřešila, přestože právě to je největší oříšek. K levnějšímu než za obvyklé ceny – a pro cizince vůbec k jakémukoli – se jen tak nedostanete. Francouzi milují papírování a k získání řádné nájemní smlouvy musíte mít bankovní účet s dostatečnou sumou, k účtu zase potřebujete stálé bydlení v Paříži. Dál musíte mít potvrzení o zaměstnání, a ještě garanta, jenž se za platbu vašeho nájmu zaručí. Protože to musí být důstojná osoba žijící a vydělávající ve Francii, přítel mi pomoci nemohl (tehdy ještě studoval), a tak jsem sháněla kdeco. Většinou příležitostné pronájmy na pár týdnů, když majitelé odjížděli na dovolenou. Během prvního půlroku jsem se stěhovala sedmkrát. Nakonec se nade mnou slitovala kurátorka ve škole, zaručila se za mě a protekčně mi sehnala ubytování na koleji, za šest set třicet eur měsíčně.
Dělat věci co nejsložitěji je francouzský národní sport. Setkáte se s tím všude. Abych se například dostala na kolej, musela jsem vždy nejdřív použít kartu na venkovní dveře, pak jsem se u dalších musela prokázat vrátnému, že tam opravdu bydlím, a nakonec ještě ve výtahu zadat svůj speciální kód, aby mě vůbec odvezl.
POKLADY NA TALÍŘI
Na obyvatelích Paříže je sympatické, že se mnohem víc než my zajímají o kulturu, hodně chodí do společnosti, méně času prosedí u televize a umějí dát aktivně najevo svůj názor. Demonstrace a stávky jsou jeden ze způsobů, jak ho projevit, a osobně to oceňuji. Přijde mi to lepší, než si věčně stěžovat a nic nedělat. Typická je také vášeň pro dobrou kuchyni a zarputilé debaty o čemkoli, nejčastěji o politice. Často se obé skloubí dohromady a večeře o několika chodech pak trvá hodiny. Noční život přichází na řadu mnohem později než u nás, o půlnoci většina společenských nebo kulturních akcí teprve začíná.
Kulinářské umění Francouzů je neuvěřitelné a díky příteli jsem oceňovala i řadu jídel, jež v „menu de jour“ nenajdete. Benoît vařil kombinace, které by mě ani nenapadly. Mrkev, smetanu, houby, mleté maso … Když jsem ho pozorovala, říkala jsem si, že mi bude špatně, ale nebylo. Bylo to vynikající. Mimochodem, do Paříže jsem odjížděla jako vegetariánka, a vydržela jsem pouhé dva měsíce.
Hůře než kuchyni jsem však přivykala francouzské komunikaci. Pařížané jsou poměrně konzervativní nejen, co se módy týče, ale také (když pominu časté pokřikování mladší generace arabských přistěhovalců) v projevování emocí na veřejnosti. Za hlasitý smích v metru jsem se s českou kamarádkou dočkala opovržlivých pohledů a padla i poznámka o opilosti, přestože jsme byly střízlivé a šlo o čistou veselost. Na druhé straně – lidé tam mají větší potřebu pořád něco řešit a mezi přáteli to dělají velice nahlas a urputně.
JSEM ŽENA, KDO JE VÍC
Maminka mého přítele žila už několik let sama. Tu a tam zkoušela nějaké to rande a jednou během návštěvy mi líčila to poslední. Schůzka podle ní byla skvělá, ale vztah neměl budoucnost. Proč? Nemá řidičák, vysvětlila mi. Přece nebudu pořád řídit já. Že to už s emancipací nemá moc společného? Co potom říci na vztahy mezi mladými, kde hysterickou reakci spustí jakákoli banalita. Když jsem poslouchala některé uražené holčiny, jak ten jejich někam šel jen s kamarádem nebo jim nezavolal na dobrou noc, nevěřila jsem vlastním uším. Jako kluk bych s nimi nevydržela ani týden, ale Francouzům to moc nevadí. Jsou zvyklí. I mého přítele zprvu překvapilo, že se kvůli prkotinám neurážím a nepřestávám mu na týden nebo dva brát telefon. Opačnou stranou mince je všudypřítomná francouzská galantnost. Kdekoli ve Francii zahrozila potíž s kufrem, neměla jsem nouzi o pomocníky. V Praze se můžu vláčet po schodech s čímkoli a dočkám se nanejvýš výtky, že překážím.
Asi největší problém je pro našince dostat se k Francouzům trochu blíž. Na cizince hledí a priori s nedůvěrou, natož když jsou z té zaostalé části Evropy. Češi, Poláci nebo Rusové, trochu jim splýváme. Když pak ještě promluvíme anglicky místo francouzsky, vše je ztraceno.
Přítel a jeho rodina byli výjimkami a přijali mě skvěle. Přesto v sobě ani Benoît nezapřel Francouze. Těm když řeknete, že občas taky něco vynalezneme, třeba oční čočky nebo silonky, považují to za dobrý vtip. Ani Benoît nevěřil a šel si to googlovat. Omluvy jsem se ale nedočkala. Ani toho, že by se naučil něco česky. Po čtyřech letech zvládl jen dobrý den a ahoj. Přesněji, říkal aroj. A já pro něj byla Elena.
