Karel Burian | Reflex.cz
reklama
nahoru

Karel Burian

JIŘÍ ČERNÝ29. září 2004 • 19:05

Není o něm celovečerní film a jeho tvář neznáme z bankovek. Přesto byl Karel Burian vedle Emy Destinnové naším nejslavnějším operním zpěvákem všech dob. Před první světovou válkou ho přirovnávali k Enriku Carusovi a mnozí ho považovali za nejlepšího hrdinného tenora v operách Richarda Wagnera. Při generální zkoušce Tristana a Isoldy v newyorské Metropolitní opeře obávaný Arturo Toscanini zastavil po Burianově příchodu orchestr, jen aby upozornil: "Zpívá nejrytmičtější pěvec světa." Byl komorním pěvcem tří německých království a nositelem osmi řádů. Žádného českého. Když před osmdesáti lety 25. září zemřel, v Národním divadle nevystavili ani jeho rakev. Urnu s jeho popelem si sedm let nikdo nevyzvedl.

reklama

Burianovi vždycky rozuměli víc v zahraničí než doma. A nikoli proto, že zpíval v pěti jazycích. Neustále předbíhal svou dobu, zvláště poklidné měšťanské prostředí. Jako umělec se vydával z celého svého talentu a temperamentu, podobně sebeničivého, jaký později vnesly do hudby rockové hvězdy. Jeho heslo "Líp je pár let býti lvem nežli třicet kotětem" předešlo "bílou bluesovou mrchu" Janis Joplinovou, která odmítla zestárnout v bačkorách u televize. Ani světová sláva z Buriana nesejmula trýznivou odpovědnost a trému: před představeními se posiloval i několikerou večeří, pivem nebo vínem a začátky nejednou stíhal na poslední chvíli.
Dávno před antiglobalisty, uprostřed "dolárie, kde se platí za árie", prohlédl úklady americké reklamy. A zatímco jeho krajané jásali nad porážkou Rakouska, Burian tři týdny po vzniku Československa veršoval: "My jsme národ větroplašných citů,

Foto
nikdá z granitu, jsme pouze z kytu. Každý prase v massu vtiskne křehce, zpracovat se každý z nás dá lehce." Karel Kryl by souhlasil. I posedlost rýmovat dopisy měli společnou.

CIKÁNSKÝ BARON?
Jen postavu měl syn tesaře z Rousínova nevhodnou pro jeviště: malou. Jinak už od narození (12. 1. 1870) přerůstal své okolí vším.Ve čtyřech letech hrál na housle, jeho fotografické paměti si všimli už v obecné škole v Rakovníku a na akademickém gymnáziu v Praze byl až do maturity primusem, aniž by otevřel učebnici. Všechno si prý zapamatoval z výkladů.To už také zpíval o přestávkách i při mších na kůru a chodil na hodiny k nejlepšímu pražskému učiteli Moritzi Wallersteinovi. Sbormistr Maiselovy synagógy jmenoval svého žáka sólistou, a vyřešil tak všechny problémy. "On dovedl mi to zaříditi vždy tak, že jsem v synagóze vydělal více, než mě stály jeho hodiny."
Burianovi rodiče tehdy trpěli nouzí. Kvůli Karlovi se totiž v roce 1881 přestěhovali do Prahy a pronajali si kavárnu Slavia, s níž si ovšem vůbec nevěděli rady a zkrachovali.
Z otcova platu dílovedoucího ve smíchovské Ringhofferovce pak měl vyjít nejen Karel na studiích práv, ale také o šest let mladší bratr Emil, budoucí barytonista Národního divadla. (Rodokmen je pozoruhodný: Emilovým synem byl režisér a skladatel E. F. Burian, vnoučaty herečka Kateřina Rajmontová a písničkář Jan Burian, pravnukem herec Filip Rajmont.)
Přičtěme Karlovu nechuť k právům i nabídku jednoročního operního angažmá za
Foto
70 zlatých měsíčně - a zběhlý studentík zpívá v Brně už 28. září 1891 Jeníka v Prodané nevěstě a den nato heroického Dalibora.V jedenadvaceti! Dostal další role a protřepali ho první recenzenti.V Moravských listech také neúhybně věcný Leoš Janáček. "... dodržel hlas v plné síle a lesku. Trhá však příliš, co sobě v nápěvu patří. Podobné ostré zatínání napomáhá mnohdy dramatičnosti, není však výlučnou vlastností dramatického zpěvu." (DALIBOR).
Jenže Brňané do studeného českého divadla, "stodoly", moc nechodili. Hrálo se hlavně na zájezdech a Burianovi se to zajídalo. Pokusil se o Prahu, ale ředitel Národního divadla Fr. Ad. Šubert mu po předzpívání nabídl pouze místo ve sboru. Prý se při výškách červená. Burian pichlavě namítl, že to by snad pod líčidlem nebylo vidět - a přijal první jinou nabídku, až z Tallinu (tehdy Revalu). Smlouva byla zkušební, po prvním měsíci ji divadlo mohlo vypovědět. Burian se bál, že dřív než německo-ruské publikum přesvědčí o svých schopnostech, během zkoušek se prozradí jeho špatná němčina. "Ať mě oslovil kdokoli, víc než ja ja, nein nein ze mne nedostal, dělal jsem zkrátka dojem idiota, což při mém tenorském povolání nemohlo být direktně nápadné ..."
Když se pak ale dokázal přes noc naučit celý text Fausta a místo onemocnělého prvního tenora zachránit představení, dostal angažmá okamžitě. Po jeho výkonu v Lohengrinovi už psal Revaler Zeitung: "Včera nám poslal svatý Grál nejmladšího ze svých reků, aby bojoval za čest Elsy ze Brabantu: zvítězil a vybojoval také čest našeho divadla." Po sedmi estonských měsících ho náhle, jen na doporučení, angažoval ředitel lipské opery Max Stägemann. Hned nazítří po vstupním
Foto
představení, Sedláku kavalírovi, měl Burian zpívat v Bludném Holanďanovi. Odpoledne si ho zavolal Stägemann: "Z vás nikdy, pravím, dramatický tenor nebude, na vás čekají cikánští baroni, ale nikdy Lohengrinové. Mějte rozum, poslechněte mé rady, nedejte se másti lidmi, kteří nemají o věci pojmu, vzpomeňte, že vám to radí - Stägemann! Dejte si u kasy vyplatit svůj včerejší honorář a jděte s Bohem!"

DO KRÁLOVSKÝCH DIVADEL
Zprvu jakoby Stägemannův soud Buriana přece jen vychýlil k lyrickému repertoáru.
S Baumannovou brněnskou německo-českou společností zpíval na zájezdech Jeníka, v Cáchách potěšil kapelníka Lea Blecha rolí v jeho opeře Aglaja (1893), rok poté se v Kolíně nad Rýnem propadl do běžných lyrických úloh a totéž se opakovalo v Hannoveru. "Jako paňáca stále zabíjel svou Colombinu," shrnul repertoár onoho období v knížce Karel Burian jeho synovec a klavírní doprovázeč E. F. Burian.
Jedno si však od přechodu z městského kolínského divadla do královské opery v Hannoveru sliboval. "To budou v Praze koukat! Čerta, mohl jsem vědět, že v Praze nikdy nekoukají, kdybys byl třeba komorním pěvcem sv. Cecílie v nebeském ráji ... Kdybys něco znamenal, byl bys hu nás."
Intelektuálskou pochybovačnost naštěstí vyvažovala řemeslnická šikovnost a pracovitost: trochu načerno si odskakoval zazpívat hudbu svého milovaného Richarda Wagnera do Brém a do Hamburku.Tam se krátce po angažování v roce 1898 proslavil záskokem v Tannhäuserovi.Tenorista Birrenkoven v prvním jednání úplně ztratil hlas. Hrozilo, že mimořádné představení se slavným barytonistou
Foto
Leopoldem Demuthem rychle skončí. Nakonec uprosili Buriana, který nikdy Tannhäusera nezpíval. Roli se učil o přestávkách, partitury četl jako noviny. Závěrečné opony nebraly konce a Demuth, obložený květinami, na rampě věnoval Burianovi věnec.
Ale jenom než došli do zákulisí: "Karlíčku, ten věnec mi vrať! To jsem tak udělal jen před obecenstvem." Postavení hrdinného tenora už nevzal Burianovi nikdo. "Toto představení rozhodlo o mém osudu, který mi byl určen Smetanovým Daliborem. Smetana a Wagner byly zjevy paralelní. Aniž se hudebně nějak stýkali, byli to géniové téže doby, nejinak než Goethe a Schiller."

HERODES NA ROZTRHÁNÍ
Zdálo se, že Burianovi v Hamburku zazářila šťastná hvězda. Manželka, sopranistka Františka Jelínková, mu porodila syna Richarda. (Později sedlačil na Burianovic statku v Senomatech.) Došla i nabídka z Berlína, ale dal přednost pozvání z Prahy. Pod novým šéfem opery Karlem Kovařovicem se v roce 1900 stali členy Národního divadla manželé Burianovi i barytonista Emil Burian. Počínaje Kovařovicovým nástupním představením, Daliborem (28. července), šéfdirigent stavěl repertoár na Karlu Burianovi. Zpíval největší role, od Florestana v Beethovenově Fideliovi až po Verdiho Othella. Samozřejmě i Kozinu v Kovařovicových Psohlavcích.
Kritika Buriana chválila, ale dámy chtěly zpět svého staršího, leč ztepilého tenora Vladimíra Florjanského. Že prý ho Burian vypudil. Došlo i na syčení v hledišti, anonymní dopisy.
Do toho v únoru 1901 vpadla stávka orchestru proti Kovařovicovi, pár ošklivých poznámek kolegů, glos v novinách a roztrpčený i přecitlivělý Burian v létě Prahu opustil.
Rok z něj měli radost v Budapešti - tamní publikum mu zůstalo věrné do smrti - a maďarsky (!) zpívaná premiéra Tristana a Isoldy se třinácti reprízami se během půl roku stala jeho naprostým triumfem. Otevřel mu přímou cestu do Drážďan, Burianovu nejdelšímu (1902-1910), ale i poslednímu pevnému angažmá. Dvorní operu tam už téměř třicet let vedl Toscaniniho konkurent Ernst von Schuch.Ve světové premiéře Straussovy Salome (9. 12. 1905) Burian zpíval Heroda a v téže roli se v roce 1907 zaskvěl i v New Yorku a v Paříži spolu s Emou Destinovou.
Foto
"Burianův Herodes je obraz od Goyi," napsal Louis Schneider. Na Wagnerově festivalu v londýnské Covent Garden (1904) předvedl Siegfrieda a Stolzinga, v posvátném wagnerovském Bayreuthu sedmkrát oslnil svým Parsifalem (1908).
Byl ve svém živlu. Lipský Stägemann, který před deseti lety posílal Buriana k operetě, mu jednoho dne nabídl záskok v Siegfriedu za 600 marek. "Odtelegrafoval jsem ... lituji, můj honorář činí 1200 marek. A vyšel jsem ven a bylo mi blaze u srdce."

PRAŽSKÉ INTERMEZZO
Aby Buriana slyšelo i Národní divadlo, o to nepochybně stáli oba: on i Kovařovic. Po několika drobných hostováních se velká příležitost naskytla v roce 1909, kdy Kovařovic připomněl 25. výročí Smetanova úmrtí slavnostním cyklem. Burian zpíval Dalibora a vedle bratra Emila také Lukáše v Hubičce; společně vystoupili i v Tannhäuserovi. Napřesrok Karel tradičně exceloval i ve stém provedení Psohlavců; vztahy s Kovařovicem byly v zenitu.
Tím nepochopitelnější se zdají události z 1. dubna 1911, kdy Burian kvůli zkrvaveným hlasivkám odřekl Tannhäusera, Národní nesehnalo náhradu a nehrálo se. Ředitelství žádalo, aby příště zazpíval zadarmo, a omluvu v novinách. Burian odmítl.V knize Z mých pamětí se hájí, že lékařské potvrzení poslal v 10.15, Josef Bartoš uvádí čas 18.30 (Karel Burian, 1934). Domněnka Zdeňka Nejedlého, že Kovařovic obětoval Buriana kvůli Theodoru Schützovi, který prý mu z obou tenorů byl milejší, vypadá nelogicky: vždyť Kovařovic se chystal k českému provedení Tristana právě s Burianem.
Ještě hůře Burian dopadl v Drážďanech.
Zamiloval se do manželky dvorního rady Elsy Dingesové, a když s ním odjela na zájezd do Ameriky, pan rada podal trestní oznámení pro cizoložství. Při návratu do Německa čekal zpěváka zatykač. Kdyby se nevrátil, hrozila drážďanská opera pokutou 30 000 marek.
Aby toho nebylo dost, soudila se s ním i bývalá manželka a bývalý impresário. Burian všude prohrál.Tolik by mu to nevadilo, kdyby šlo jen o peníze. Kvůli nemanželské aféře ale ztratil i nové angažmá ve Vídni.
A Elsa mu v Americe zemřela po necelých třech letech soužití. Podle Bartoše, "lze-li mluviti o jakékoli velké lásce v jeho životě", byla to ona. Domů si přivezl její urnu a vzpomínky na Metropolitní operu, kde v letech 1906-1913 pravidelně hostoval.
Foto
Dostával za večer 900 dolarů jako Destinnová, nikoli 2000 dolarů jako Caruso, prosadil se však v nejtěžším a pro posluchače nejnáročnějším repertoáru - jako wagnerovský hrdinný tenor.

Tak ho tam zažil i Gustav Mahler: "S Burianem vstupuje na jeviště v mladém Siegfriedu junák překypující hlasové síly. Od prvního tónu do posledního má zvuk jeho orgánu tolik jadrné plnosti, široké mohutnosti a zářného lesku, že míníme slyšet cosi nelidského. A jak rozvážné a procítěné je jeho umění. Jaké tvoření tónů. Jediného není, který by neměl pravé barvy, neslyšíme jediného forte, jež by co nejušlechtileji nebylo vybroušeno..."

TO NEJSEM JÁ
Závěr Burianova života bohužel až příliš připomíná podobně předčasný konec Emy Destinnové. Zpřetrhání styků se zahraničím během světové války, hrdě mlčící Národní (zahanbené pražským německým, kde Burian zpíval své Wagnery), nevšímavá konzervatoř, plná žárlivých pedagogů, zdravotní potíže.
Věřme, že louh místo minerálky podal v roce 1920 zpěvákovi do šatny někdo omylem; Burian si nepřál, aby se to vyšetřovalo. Zajizvená rána v hrtanu působila potíže i při jídle.Velkodušný Kovařovicův nástupce Otakar Ostrčil ještě v roce 1922 uspořádal pro Buriana pohostinské hry v Daliboru a Tannhäuserovi. Národní ho vítalo vstoje, bouřlivě, jako nikdy předtím. Podle hereckých vzpomínek Zdeňka Štěpánka prý Burian Tannhäusera spíš odrecitoval, Emanuel Kopecký to popírá. "Bylo patrno," píše ohleduplný Josef Bartoš, "že s umělcem dále pro naše poměry natrvalo počítati nelze."
Na koncertní turné po Slovensku v roce 1924 už se Burianovi nechtělo.V Nitře 12.
března vystoupil naposled. U tamního holiče se nakazil otravou, onemocněl růží a do Prahy se vrátil jako šouravý stařec. Poslední dny dožil na svém statku v
Foto
Senomatech. Zemřel čtyřiapadesátiletý na rozklad krve.
V roce 1954 na jeho počest uspořádalo Národní divadlo matiné. Když dozpívali přední sólisté, ozval se z gramofonu hlas Karla Buriana. "A můžou to všichni zabalit," podotkl můj švagr barytonista. Nepřeháněl víc než když na otázku skladatele Karla Weise, jak posuzuje Buriana ve srovnání s Carusem, kdysi odpověděl Franz Wien-Claudi: "Wo bleibt der Caruso!" (Kde až je Caruso!)
Dnes můžeme porovnávat jen nahrávky: vyčištěné Carusovy na mnoha CD, chrastivé Burianovy na dvou supraphonských vinylech z let 1960 a 1974. (Komplet všech jeho 71 snímků se kdesi v Supraphonu ztratil ...) Oba tenory jsou si podobné tmavým, barytonovým základem, pevným kulatým tónem, a zejména nepopsatelnou mužnou melancholií.
Že si toho byl Burian dobře vědom, je slyšet z jeho kupletu Ten můj koleg Caruso: napodobuje ho k nerozeznání. Jinak byl ke svým nahrávkám skeptický. "Nebyl z kamene můj glasný tón - však co z něho zachyt gramofón - to zní dnes a bude znít vždy suše - do plechu se těžko vkládá duše."
Burianův hlas vydržel nemožné. Během jediného roku uzpíval 117 wagnerovských představení, během jediného měsíce jedenadvacet. Vražednou roli Tristana zpíval v životě 127krát. Hlavní Wagnerovy opery přeložil do krásné češtiny a deklamační styl sprechgesang neboli zpěvomluvu - si přetvořil tak, aby srozumitelnost básnického textu byla v rovnováze se zpěvností Wagnerových příznačných motivů.
Jak malicherně vyčítali tehdejší národovci Burrianovi dvě rr na německých programech!
Foto
Přebásnil Němcům Vrchlického a nám především Heineho, ale i celý Foerstrův cyklus Láska, napsaný na německé básně G.
Falkeho. Prosazoval mladé skladatele: Nováka, Vycpálka, Zicha, Jiráka, Křičku, Nedbala. Sbíral, vydal a vroucně interpretoval národní písně: nejraději a nejsmutněji Ó hřebíčku zahradnický.
"Kterak na tě zapomenu?" Někdy snadno.

JIŘÍ ČERNÝ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama