Bedřich Pokorný | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bedřich Pokorný

MARTIN KRSEK12. května 2006 • 19:20

Hlas Ameriky o něm v roce 1948 mluvil jako o rudém katu republiky. A on se tím chlubil, byl to důkaz dobře vykonané práce. Důstojník armády mouřenínů na špinavou práci, bez nichž by českoslovenští komunisté nemohli získat a udržet moc. Jmenoval se Bedřich Pokorný.

reklama

Brněnský pochod smrti, únorový puč, tábory nucených prací, zatýkání a mučení stovek agentů, zrádců, špiónů a rozvracečů - taková byla pracovní náplň jednoho ze zakladatelů komunistické Státní bezpečnosti. Když po Bedřichu Pokorném začnete pátrat, získáte dojem, že stál v pozadí málem všech komunistických zvěrstev prvních poválečných let. Tajemný přízrak, lidská bestie ... „Jednou se dostal do stranického soukolí, a co se nám jeví jako lumpárna, oni tak nevnímali. Prostě to strana potřebovala,“ přináší vysvětlení historik Karel Kaplan.

ODSUN NĚMCŮ


Vysoké čelo, napomádované vlasy ulíznuté dozadu, zasmušilý výraz - vypadá trochu jako Miroslav Donutil v tragikomické roli kolaboranta ve filmu Eine Kleine Jazzmusik, natočeném podle Škvoreckého. Jediná dostupná fotografie Pokorného pochází z vyšetřovacího spisu z doby jeho uvěznění. Za jakých okolností snímek vznikal, napovídá nakřivo uvázaná kravata, snad doklad spěšného oblékání při zatýkání.
Bedřich Pokorný se narodil 6. března 1904 v Brně. Inteligentní a snaživý chlapec z dělnické rodiny absolvoval reálné gymnázium a obchodní akademii. V říjnu 1924 narukoval a armáda jeho schopnosti ocenila. Prošel Vojenskou akademií, důstojnickou školou a zpravodajským kursem. V době ohrožení republiky v roce 1938 byl jako zpravodajský důstojník nasazen na východním Slovensku a vedl si příkladně.
Po Mnichovu nastoupil jako úředník do brněnské odbočky revizního odboru ministerstva financí. Hned v dubnu 1939 se zapojil do odboje, jako člen komunistické buňky intelektuálů rozšiřoval ilegální tiskoviny. Jeho další chování v době okupace je zahaleno tajemstvím, poslední týdny války strávil v ilegalitě. Boje o Brno přečkal s rodinou v bezpečí železničního tunelu. Okamžitě po osvobození města vstoupil do komunistické strany a stal se nejdříve velitelem nově utvořené Národní bezpečnostní stráže (budoucí SNB) pro Brno-město a poté zemským velitelem pro celou Moravu.
Na začátku jeho kariéry ho čekala první náročná „práce“, dostal rozkaz řídit a rozptýlit německou pochodovou kolonu z Brna do Rakouska. Na konci května bylo asi dvacet tisíc brněnských Němců hnáno přes hranice, především ženy, děti a starci. Nedostatečné zásobování potravinami, špatné hygienické podmínky a brutalita některých příslušníků Národní bezpečnostní stráže si vybraly svou daň. Následkem násilností a epidemie zemřelo přes tisíc šest set lidí.
Existuje rozkaz s podpisem Bedřicha Pokorného, kde za podobné chování vůči Němcům hrozí svým podřízeným nejpřísnějšími tresty. Takže svůj úkol velitele buď nezvládl, anebo ho naopak vykonal k plné spokojenosti nadřízených. „To byl chladně promyšlený, profesionálně organizovaný a shora řízený čin státních orgánů ČSR, který měl postavit Spojence před hotovou věc,“ míní Jaroslav Klenovský, bývalý partyzán, který jako amatérský historik pátral po pozadí brněnského pochodu smrti a s Pokorným se sešel v padesátých letech v táboře nucených prací. Jako vězeň s věznitelem.
V každém případě byl Pokorný za své působení v Brně pochválen a povolán do Prahy, kde nastupuje už 3. července 1945 v hodnosti štábního kapitána na ministerstvo vnitra.
Stal se přednostou jednoho z nejdůležitějších útvarů - obranného zpravodajství. V nové funkci ještě nebyl ani měsíc a objevuje se u další ožehavé události. V Ústí nad Labem vede vyšetřování výbuchu muničního skladu, který ve městě vyvolal masakr Němců. Exploze usmrtila šestadvacet lidí, následný pogrom nepřežilo asi padesát Němců. Hned druhý den po tragédii přichází na tiskovou konferenci s odhalením, že viníky jsou nacisté.
Navíc novinářům sděluje překvapivě podrobný popis provedení sabotáže: „Je odůvodněná domněnka, že tito lidé pracují s tak rafinovaně zkonstruovanými stroji a zbraněmi, že explodují již při odjištění, takže člověk sabotáží pověřený je vyhozen do povětří, zmizí tak i jediný svědek zločinu.“ Místo tragédie exploze natolik zničila, že nic z toho nebylo možné kriminalisticky dokázat. Ústecký historik Jan Havel v tom vidí důkaz, že Pokorný stál za zinscenováním ústeckého výbuchu a následného pogromu. „Uvedl skutečnou verzi výbuchu skladiště, až na to, že pachatelství přisoudil Němcům. A kdo jiný mohl znát takové podrobnosti než strůjce exploze?“ A důvod? I tato událost mohla podpořit československé požadavky na urychlený odsun Němců.

MŮJ NEJLEPŠÍ ROK - 1948


Za jaké barvy Pokorný kope, bylo od počátku jasné. Když v lednu 1946 našel malichernou záminku pro zatčení svého nadřízeného generála Josefa Bartíka, národního socialisty, nahradil ho a pro svůj „klub“ získal úplnou kontrolu nad strategickým odborem politického zpravodajství. „Jeho odbor pro politické zpravodajství výtečně posloužil záměrům KSČ jako zdroj informací proti nekomunistické opozici právě tak jako Reicinovo vojenské obranné zpravodajství a ministerstvo informací v čele s dalším komunistou, Kopeckým,“ zdůraznila význam Pokorného autorka jeho biografie Jiřina Dvořáková z Archívu ministerstva vnitra ČR.
Na rozdíl od většiny ostatních lidí dosazených komunisty do bezpečnostního aparátu byl Pokorný, teď už major, nejen správně ideologicky uvědomělý, ale zároveň oplýval odbornými znalostmi zpravodajce. Výsledky jeho práce tomu odpovídaly. V roce 1946 se zaměřil na diskreditaci Demokratické strany Slovenska, která porazila ve volbách slovenské komunisty. Chlubil se, že měl rozhodující podíl na odhalení velkého spiknutí „luďáků“ a zneškodnění více než tisíce špiónů, zrádců, spiklenců a rozvratníků.
Významnou, i když skrytou roli sehrál i v inscenaci zvané Vítězný únor. Od svých informátorů v opozičních stranách získával důležité zprávy o poradách reakčních ministrů. Už den předem dodal zprávu o chystané demisi. Gottwald nešetřil na jeho adresu chválou. „Považuji tento rok za svůj nejúspěšnější rok ve svém životě,“ zhodnotil svoje výsledky Bedřich Pokorný. V roce 1948 byl také položen základ budoucí StB, tzv. odbor státní bezpečnosti, kde se stal Bedřich Pokorný zástupcem přednosty.
Ve svém nejúspěšnějším roce předvedl ještě jeden majstrštyk. Už pět dní po atentátu na čelného představitele Svazu partyzánů a významného člena ÚV KSČ mjr. Augustina Schramma představil veřejnosti vraha. Byl jím mladý dobrodruh a delikvent Miloslav Choc. Při sadistickém výslechu vedeném přímo Pokorným se přiznal. U soudu své doznání ale odvolal. „Zprávy o způsobu a provádění výslechu přivedly některé příslušníky StB k podezření, že tento případ má podivuhodné pozadí, že se Pokorný snaží svést vyšetřování ze správné stopy,“ poznamenal k této kauze Jaroslav Pospíšil, autor knihy Hyeny v akci. Naznačuje i možné důvody. Schramm mohl být zavražděn agentem StB, a to proto, že měl vlastnit kompromitující materiály na řadu vysoce postavených komunistů. Mohl také být odstraněn jako nepohodlný svědek smrti Jana Masaryka. Někteří současníci ho totiž obviňovali z Masarykovy vraždy. Choc byl odsouzen k smrti oběšením, v devadesátých letech ho soud rehabilitoval. Ať už byl vrahem kdokoli, mediálně zajímavý případ dobře posloužil jako důkaz nebezpečnosti reakce, schopné čehokoli. A možná to byl dokonce hlavní cíl. Podle Pokorného totiž přispělo vyšetřování vraždy k odhalení a zneškodnění celkem 147 vyzvědačů a rozvratníků a zároveň vedlo k odkrytí další velké skupiny „vyzvědačů“ kolem Milady Horákové.
O rok později se Pokorný s vervou ujal svého posledního velkého úkolu pro stranu. Pod svou správu dostal tábory nucených prací a všechny věznice StB, pro něž vytvořil směrnice, které počítají s měsíčním přísunem až tří tisíc osob.

ŠTĚCHOVICKÝ ARCHÍV


Bedřich Pokorný byl dlouho prezentován jako nelítostný stíhač kolaborantů a nacistů. Opatroval téměř všechny dochované nacistické kartotéky. Od Američanů přebíral v roce 1946 i proslulý štěchovický archív. „Máme v rukách už takový materiál, že mne zachvacuje hnus a hrůza o mravním rozvratu českého národa,“ pronesl na tiskové konferenci nedlouho po jeho převzetí. Horlivě nechal vypracovat seznam všech vedených agentů a rozeslal jej policejním složkám. Narazil ale. Z nejvyšších míst dostal příkaz vyškrtnout tisíc tři sta jmen důležitých pro stranu. Pokorně ho splnil. Sám pak tyto osoby hojně využíval. Držel například ochrannou ruku nad novým generálním ředitelem Baťových závodů Ivanem Holým, známým spolupracovníkem gestapa a po válce předním mužem KSČ na Zlínsku. Pokorný tak mohl mít prsty ve vraždě vizovického faráře Antonína Vysloužila, který se snažil zlínského kolaboranta dohnat před soud. Holý mu na oplátku pomohl udělat kolaboranta z Jana Bati, čímž stát získal důvod ke znárodnění Baťových závodů. V procesu s protektorátní vládou nabízel Pokorný bývalé agenty a gestapáky jako svědky ochotné dosvědčit cokoliv. Osobně vyslýchal i K. H. Franka a snažil se ho přimět, aby označil agentem gestapa Vladimíra Krajinu, významného příslušníka nekomunistického odboje a představitele Československé strany národně socialistické. Když se mu to nepodařilo, Frankovu výpověď zfalšoval.
Pokorného odpůrci tvrdili, že mouřenínskou práci pro KSČ vykonával tak ochotně nejen z přesvědčení, ale i proto, aby zakryl vlastní problematickou protektorátní minulost. Tento odbojář, ověnčený řadou vyznamenání, za svého válečného působení na finančním úřadě „dociloval dobrých výsledků tím, že poplatníkům vyhrožoval i gestapem“, vypověděl jeho bývalý šéf.
Pokorného příklad krásně dokresluje, jak se vyráběli hrdinové. V poválečném návrhu na povýšení Pokorného na plukovníka jeho nadřízený uvádí, že během bojů o Brno organizoval stavbu mostu pro Rudou armádu.
Sám Pokorný ve výpovědi z roku 1952 připouští, že se pouze zúčastnil stavby mostu. Přímý svědek události Karel Hlava v roce 1946 ale věc popsal takto: „Choval se úplně zbaběle, nešel nám pomoci. Teprve na rozkaz kapitána Rudé armády, lze říci na jeho ostrý zákrok, jsme donutili Pokorného k práci.“ O přímé spolupráci Bedřicha Pokorného s nacisty nicméně neexistuje žádný jednoznačný důkaz. A i kdyby v německých registrech jeho jméno figurovalo, veškeré kartotéky konfidentů měl pod kontrolou právě on a nebyl by to jediný materiál „ztracený“ ze štěchovického archívu. Když byl Pokorný zatčen, vypovídali proti němu dva bývalí pracovníci gestapa. Oba shodně prohlásili, že spolupracoval s nacisty. Oba byli známí tím, že dosvědčí vše. Pokorného dohnaly vlastní metody.

MILOVNÍK UMĚNÍ A FOTBALU


Jaký byl „rudý kat“ v soukromí? „Byl vtipný, pohotový, vysoce kultivovaný, neobyčejně vzdělaný, jemný, nesmírně pracovitý člověk,“ tak shrnul osobnost Pokorného v oslavné publikaci k 25. výročí založení SNB jeho podřízený, jmenovec Jaroslav. Kolegové na něm obdivovali jeho sečtělost. Měl v bytě velkou knihovnu, nabízející marxistickou literaturu i díla klasiků. Sbíral obrazy českých mistrů, vyznal se v malířských školách a dovedl hodiny vyprávět o moderním francouzském umění a jeho vlivu na české malíře. Tvrdil o sobě, že se v mládí přátelil s Halasem, Nezvalem a dalšími levicovými intelektuály. Ale z knih se člověk nenají. Manželka Pokorného Zdeňka podle všeho měla ráda peníze. Ředitel Baťových závodů Ivan Holý si nedovolil přijet na návštěvu k Pokorným bez bot a punčoch pro paní domu. Agent nastrčený Pokornému do cely o něm vypověděl, že je „typ buržoy a velký hladovec po penězích. Navíc člověk vychloubačný, zvyklý na pohodlí.“
Pracoval prý dvanáct až čtrnáct hodin denně. Lehce koncipoval dopisy i výnosy a rozkazy. Byl „skutečným mistrem kontrarozvědné práce na vnitřní i zahraniční frontě. Oddaným vojákem strany.“ Při vyšetřování atentátu na majora Schramma požádal o zostření výslechů využitím takzvaných špendlíčků a fidlátek. Brutalitou občas překvapoval i kolegy estébáky. Jeho oblíbeným prostředkem bylo surové kopání, čímž si vysloužil přezdívku fotbalista. Vyslýchaní do protokolu většinou uvedli, co si Pokorný přál, i když to pak zase odvolali. Jeden z nich ale nevydržel. „Rozrušený student, který ani nechápal, co se po něm chce, se skokem z okna ve čtvrtém podlaží snažil uniknout ... Zemřel,“ popisuje Jaroslav Pospíšil.

VINA A TREST


Bedřich Pokorný se nakonec stal obětním beránkem KSČ v rámci hledání vnitřního nepřítele. Zbavila se ho v souvislosti s procesem se Slánského skupinou. Seděl ve vyšetřovací vazbě bezmála tři roky. Zrazený přemýšlel o sebevraždě a začal zpytovat svědomí - před spoluvězni zalitoval popravené Horákové. V roce 1953 nad ním soud vynesl ortel, dostal 16 let za trestný čin sabotáže. Obvinění bylo vykonstruované, jak bývalo tehdy zvykem, ale překvapivě obsahovalo několik skutečností. Například vinilo odsouzeného z krytí nepřátelské činnosti zrádců a konfidentů gestapa a za zavádění gestapáckých manýrů do práce Bezpečnosti. Už za tři roky byl ale propuštěn kvůli zdravotním problémům. Pookřál, dokonce požádal ministerstvo vnitra o finanční podporu, k žádosti připojil bohatý výčet svých (zlo)činů pro stranu. Při revizi případu ho soud zbavil obvinění ze sabotáže, ostatní činy podléhaly amnestii prezidenta. Dostal odškodné 90 000 korun, bylo mu vráceno členství v KSČ a získal invalidní důchod. Znovu se zapojil v Brně do stranického života, i když jen na té nejnižší úrovni.
Velmi těžce nesl události Pražského jara, 25. března 1968 si zapsal: „Dnes jsme poraženi, pohrdáni, brzy budeme tupeni, pronásledováni, zavíráni,mučeni a popravováni.“ V zápisníku nad sebou Bedřich Pokorný také vynesl rozsudek: „Způsobili jsme lidem zbytečně velká utrpení a hluboký žal. Litujeme, litujeme a platíme svými životy. Odsouzení a výkonu předcházím vlastní rukou. Co se stalo, nelze odčinit. Ani smrtí.“ Pět dní nato se čtyřiašedesátiletý důchodce oběsil v lesíku na okraji Brna. Jeho smrt budí dodnes dohady. Šlo snad o vraždu nebezpečného svědka? Údajně byl v těch dnech předvolán k výslechu v obnoveném vyšetřování smrti Jana Masaryka. Dopis na rozloučenou takové verzi ale odporuje.
Ani tváří v tvář smrti Bedřich Pokorný však nezradil komunistickou ideologii, kvůli které si máchal ruce v krvi. Aniž tušil, že se blíží „pomoc“ Varšavské smlouvy, věřil, že prohra není definitivní. Aby strana znovu získala moc, doporučoval zásadně změnit přístup, především se vyvarovat zbytečné brutality. Sám tak odsoudil své předešlé činy, „jež byly, jak nyní poznávám, někdy zlé a špatné“. Nepřipouštěl si však osobní zodpovědnost za spáchané zlo: „Má skutečná vina je ve vašich očích stonásobně větší a obludná, ač na ní mám jeden z nejmenších podílů.“ Pravdou je, že Bedřich Pokorný nebyl zdaleka jediným katem ve službách československých komunistů.

MARTIN KRSEK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama