Říká se jí grippe, snad od slova třást se nebo také influenza, což znamená invazi. Tento každoroční vpád do našich těl přivodí smrt miliónu lidí po celém světě. A to ještě v relativně poklidném mezipandemickém období, kdy už máme proti viru určité protilátky, takže pro většinu z nás nemá onemocnění tak fatální důsledky. Je však jen otázkou času, kdy se objeví pandemie nová a obětí budou desítky miliónů.
"Ach jo, zase chřipka," fňuká smrkající žena na autobusové zastávce. "Já vím, jak vám je, taky ji mám," tvrdí chlápek v televizní reklamě na jakýsi medikament proti horečce. Kdo z nich má chřipku? Správně, ani jeden. V souladu se všeobecně panujícím lidovým přesvědčením, že každá viróza je chřipka, nás reklamy krmí bludem, že na chřipku stačí prášek proti teplotě a tradá pěkně do ulic mezi lidi. Realita je ovšem velmi odlišná.
Na rozdíl od virů způsobujících běžnou rýmu a ostatní lehké nemoci "z nachlazení" je ten chřipkový pěkná potvora, která každoročně zabije milión lidí po celém světě. Objevuje se v epidemických vlnách, v mírném pásmu obvykle v chladných měsících, tj. na severní polokouli od října do dubna, na jižní přesně opačně, a v tropech nejčastěji v období dešťů. Ti, kdo už si pravou nefalšovanou chřipku užili osobně, vědí, že o nějakém posmrkávání na zastávce jako v reklamě nemůže být řeči. Jednak proto, že u chřipky rýma nebývá, jednak proto, že nejméně tři dny je člověk rád, dojde-li z postele na toaletu a zpět, aniž cestou omdlí. Virus, který se uhnízdil v dýchacích cestách, se totiž množí velmi rychle, zatímco jeho hostitel se zmítá v horečkách a koupe v potu. Má suchý kašel a k tomu silné bolesti hlavy, svalů a kloubů. Navíc se většinou neobjevuje jen tak samostatně, nýbrž v epidemických vlnách, které trvají několik týdnů. Onemocní-li tedy chřipkou několik desítek lidí například v Písku a v Českých Budějovicích, druhý den už ji v důsledku krátké inkubační doby může mít půlka města. Do čtrnácti dnů onemocní až pětina obyvatel Jihočeského kraje a pak virus zmizí stejně rychle, jako přišel. V celé republice epidemie trvá necelé dva měsíce.
V té podobě, v jaké ji známe posledních pár let, představuje chřipka smrtelné riziko hlavně pro lidi se sníženou imunitou čili staré, nemocné a ty, kdo podstoupili náročnou operaci nebo transplantaci orgánů. Nebezpečná je i pro těhotné ženy. Pro ostatní, zdravé lidi znamená vesměs jeden až dva týdny pracovní neschopnosti, a tak motivace k očkování, které je potřeba podstoupit každý rok znova, není velká.
Ačkoli ministerstvo zdravotnictví ústy hlavního hygienika Víta apeluje na "zodpovědnost občanů k vlastnímu zdraví", pohybuje se počet očkovaných asi kolem dvou procent populace. Poptávka po vakcíně vzrostla až v souvislosti s panikou kolem ptačí chřipky, kdy se počet zájemců zvyšoval geometrickou řadou po každém dalším nálezu mrtvé labutě. Očkovací látky byl najednou nedostatek.
GLOBALIZOVANÁ SMRT
Ptačí chřipka nám připomněla nehezkou skutečnost, a to, že žijeme v takzvaně mezipandemickém období. V podstatě lehce probíhající epidemie, které nás potkávají dnes, mají totiž na svědomí jen mírně zmutované varianty dvou virů, které způsobily pandemii už v minulosti. Jsou to virus H3N2, viník "hongkongské chřipky" z roku 1968, o jehož výlet na severní polokouli se nechtěně postarali vojáci vracející se z vietnamské války, a H1N1 odpovědný za "ruskou chřipku" v roce 1977. Jelikož proti nim částečně máme protilátky, tolik nás neohrožují a právě z jejich mutací se každoročně vyrábí nová vakcína. Navíc ani v době své největší slávy neměly zvlášť závažný průběh.
Virus "asijské chřipky" H2N2, který řádil v roce 1957, byl výkonnější. Za půl roku nakazil téměř polovinu obyvatel na celém světě a skosil milión lidí. Kdo přežil jeho útok, často podlehl následnému bakteriálnímu zápalu plic, s nímž si oslabené tělo nedokázalo poradit. Vůbec nejvyšší "skóre" všech dob má ale "španělská chřipka", která se chopila příležitosti v roce 1918 a kosila první světovou válkou už tak dost zdecimované obyvatelstvo. Oslabení a podvyživení lidé byli vůči infekci bezbranní. Na její následky zemřelo alespoň 50 miliónů lidí, tedy asi pětkrát víc, než jich předtím padlo na frontě! Viníkem je nám už známý H1N1, který se tehdy poprvé v historii vydal na bojové tažení světem. Jeho už méně slavný comeback v roce 1977 byl možný zejména proto, že ti, kdo měli protilátky přímo z první pandemie, už často nebyli naživu.
KDE SE BERE?
Ať už ale nese pandemie přívlastek ruská, nebo španělská, můžete vzít jed na to, že pochází z jihovýchodní Asie, ne-li rovnou z Číny. A bylo to tak už od starověku, kdy lidé začali cestovat za obchodem mezi zeměmi a kontinenty. Podle některých historických záznamů popisujících příznaky lze vysledovat epidemie či pandemie chřipky už od dob Hippokratových, tedy v řeckých Athénách kolem roku 412 před naším letopočtem. O horečnatém onemocnění, které se objevovalo každé tři roky, hovoří i středověké městské kroniky: "Léta Páně 1367 přišly velké těžkosti na lidi, takže málo lidí v pražských městech bylo, ježto by toho měsíce těžce nemocní byli," píše kronikář Václav Hájek z Libočan. O dvacet let později se o podobné nemoci zmiňuje kronika francouzského města Montpellier s tím, že "onemocnělo devět desetin obyvatel a všichni starci nemoci podlehli".
Skutečně podložené chřipkové pandemie, které znamenaly citelnou ránu pro velkou část světa zároveň, jsou ale zdokumentovány až od počátku 16. století. Tehdy teprve lidstvo vytvořilo ty správné podmínky pro infekční choroby: Obyvatelstvo se rozrostlo a lidé mohli cestovat po moři i po souši, takže nebyl problém nakazit velké množství obyvatel najednou, a ještě všude po světě. Že je euroasijský kontinent tak promořen infekčními chorobami, není náhoda. Epidemiologové dlouho hledali příčinu, až ji nalezli - na rozdíl od Afričanů a původních Američanů žijeme po tisíciletí ve velmi těsném kontaktu s mnoha druhy domácích zvířat. Sdílíme s nimi dobré i zlé, tedy práci, potravu, ale i choroby.
Není divu, když se některý z původně zvířecích kmenů bakterií či virů přizpůsobí podmínkám lidského těla. Zvláště viry se dokážou adaptovat velmi dobře, neboť se extrémně rychle množí a neustále mění svou genetickou informaci. Ideálním místem je z tohoto pohledu dnes jihovýchodní Asie, a zejména Čína. Chudí lidé tu žijí v těsném kontaktu s drůbeží a prasaty, často doslova pod jednou střechou. Často konzumují i maso uhynulých zvířat, což je pro infekční choroby hotové eldorádo.
PRASE MÍCHÁ VIRY
Pokud jde o původce nemoci, už jistě tušíte, že není chřipka jako chřipka. Viry, které ji způsobují, se dělí do tří skupin, A, B a C. Ta poslední je vcelku nezajímavá, extra nebezpečné nebývají ani viry ze skupiny B, které se vyskytují jen u lidí. Původci všech pandemií v historii jsou viry skupiny A, protože právě ony se vyskytují jak u lidí, tak u zvířat a za určitých okolností se dokážou mezi sebou "namíchat" a vytvořit zcela novou zabijáckou kombinaci. Původní, "ptačí" viry se nerušeně množí ve střevech vodních ptáků, hlavně divokých kachen a racků. Tam žádnou velkou neplechu nepáchají, dokud se, zřejmě prostřednictvím vody infikované ptačím trusem, nedostanou k dalšímu hostiteli. Potom se usadí v dýchacích cestách slepic, krůt, prasat, ale i velryb nebo tuleňů, které hromadně likvidují. V této formě ještě nepředstavují pro lidi velké nebezpečí, pokud se tedy dotyčný nerozhodne konzumovat maso uhynulého zvířete, a nejsou přenosné z jednoho člověka na druhého. Mohou se samozřejmě po několika letech životu v lidském těle přizpůsobit, není to ale obvyklé.
Spíš nastane druhá varianta zvaná "směsná mísa", kde jako místo dostaveníčka virů funguje dýchací trubice prasete domácího. Na rozdíl od ostatních zvířat má prase receptory pro ptačí i lidské viry zároveň, a tak může jeho dech obsahovat zbrusu nové virové kmeny, které už jsou smrtelně nebezpečné jak pro ptáky, tak pro nás. Virus má totiž na svém povrchu dva druhy antigenů, takových "paciček", kterými se uchytí na buňkách svého hostitele. Takže například virus s "pacičkami" v kombinaci H2N2 (tzv. asijská chřipka z roku 1957) mohl kosit stejně tak lidskou populaci jako drůbež, prasata, velryby a celé tulení kolonie. Když už přestal být dostatečně in a lidé i zvířata měli protilátky, vytvořil v prasečí dýchací trubici spolu s dalším kachním virem zbrusu novou kombinaci H3N2. Netrvalo ani deset let a nová pandemie takzvané hongkongské chřipky byla na světě. Prase je vlastně takový virový DJ.
ČEKÁNÍ NA PANDEMII
Není přitom všem jen otázkou času, kdy se objeví nová pandemie? Odpověď zní, že pravděpodobně ano. A vzhledem k tomu, že se tak stává vždy v intervalu deseti či dvaceti let, bude to nejspíš brzy. Epidemiologové z laboratoří v Londýně, Tokiu, Melbournu , Atlantě a Memphisu ostatně s touto variantou počítají a bedlivě sledují všechny nově objevené kombinace chřipkových virů typu A. Možná se mezi sebou i sázejí, který z dosavadních ptačích virů se "namixuje" s lidským jako první. Zatím je největším favoritem známý zabiják kuřat a krůt H5N1. Národní i nadnárodní chřipkové centrály vypracovávají i takzvaný pandemický plán pro případ, že by k něčemu takovému skutečně došlo. Jeho součástí jsou hygienická opatření a zajištění léků i nové vakcíny. Není to ale úplně jednoduché. Při současné zalidněnosti planety a hustotě dopravy má potenciální nový virus šanci zlikvidovat 50 až 100 miliónů lidí.
Bohatší státy by na tom samozřejmě byly o mnoho lépe, protože jejich obyvatelé jsou dobře živení a v případě nebezpečí by měly i větší šanci zajistit jim včas dostatečné množství léků a vakcín. Tedy alespoň teoreticky. Výroba nové vakcíny totiž trvá šest měsíců a produkce by pravděpodobně stačila pouze pro 14 procent obyvatel planety. Léků, které brání množení virů (virostatik), je alespoň v Evropě a USA dostatek, ale musí se nasadit nejpozději do dvou dnů od propuknutí nemoci. Potom už je pozdě.
Vzhledem k tomu, že předčasné obavy z možných i nemožných nových chorob ještě nikomu na zdraví nepřidaly, je lepší ale nepropadat zatím panice. "Netřes se, dokud opravdu nemáš chřipku," mohla by znít parafráze známého přísloví o stahování kalhot daleko od brodu.
