Mezinárodní olympijský výbor | Reflex.cz
reklama
nahoru

Mezinárodní olympijský výbor

Pavel Kovář14. srpna 2008 • 11:58
Mezinárodní olympijský výbor

„Jíti do Paříže, na to nebylo peněz, a sotva bych byl dostal dovolenou na věc tak neznámou a takřka exotickou!“ prohlásil v červnu 1894 Jiří Guth, středoškolský profesor v Klatovech, když ho jeho přítel Pierre de Coubertin zval k založení Mezinárodního olympijského výboru a pak ho i v jeho nepřítomnosti přijal za člena.

reklama

 


Fakt, že Jiří Guth stál takto nepřímo u zrodu dnes nejvýznamnější světové sportovní organizace, byl i nebyl náhodný. Mladý učitel Guth, dbalý pokynů vídeňského ministerstva školství, aby výuka obsahovala pohybové hry, odjel o prázdninách roku 1891 do Paříže. Tady vyhledal jistého Coubertina, autora knih o tělesném cvičení. Ten byl uchvácen cvičením českých sokolů ve francouzské metropoli, které viděl před dvěma lety, a proto se s jejich krajanem rychle spřátelil. Jestliže se Guth nezúčastnil osobně založení Mezinárodního olympijského výboru, na prvních novodobých olympijských hrách v Aténách 1896 nechyběl, byť jako jediný Čech a pouze funkcionář. Na další olympiádě v Paříži 1900 však diskař František Janda-Suk skončil druhý. A to byl první český sportovní zápis do olympijské historie a naplnění prvotního hesla her: citius, altius, fortius, latinsky rychleji, výše, silněji.

VLASTENECKÁ ÉRA


Jak se dalo očekávat, hry oslavující starořeckou kalokagathii - antickou harmonii ducha a těla vyzdvihující ideje fair play a oslavující přátelství mládeže celého světa, se nestaly pouze sportovním kolbištěm. A tak před olympiádou 1912 ve Stockholmu vídeňská vláda ostře odmítla samostatnou účast Čechů. Těm se nakonec podařilo vyjednat, že při slavnostním nástupu budou sice kráčet za vlajkou s rakousko-uherským orlem a tabulkou Autriche-Tchéques, ale pod praporem s českým lvem. A podobné problémy vznikly i jinde.



Rusům se nelíbila olympijská samostatnost Finů, Angličané stejně vnímali olympijské počínání Irů. A tak se na kongresu MOV v Paříži 1914 stal sport poprvé v historii politickým tématem. Národní olympijské výbory však neobstály, napříště směly soutěžit pod olympijskými kruhy pouze v rámci výprav oficiálně existujících zemí, nikoliv národů. Brzy však bylo všechno jinak, protože vypukla první světová válka.

HITLEROVY HRY


Přeskočme dvě desítky let, k prvnímu masívnímu zneužití idejí olympismu v politice. Přišlo na berlínských hrách v roce 1936 propagujících hitlerovský fašismus. Olympijský stadión se stotisícovým hledištěm zdobil les vlajek s hákovým křížem. Němečtí diváci chápali hry jen jako svůj svátek, svátek nadřazené rasy. Ve stejném duchu se i závodilo a rozhodovalo. Vyprávěl o tom náš gymnasta Alois Hudec: "Němečtí rozhodčí viditelně nadržovali Němcům. Na bradlech jsem měl mít bronz, ale dělil bych se o něj s Němcem, tak mi dali o tisícinu bodu méně a byl jsem čtvrtý. Ve víceboji jsem po prvním dnu vedl, proto páni soudcové opět ,zapracovali' a dali mi za hrazdu jen 8,90, když přehlédli závěrečné salto. Tím jsem klesl na čtvrté místo." Kruhy vyhrál Hudec až v opravě, kdy místo jednoho rozporu udělal rozporů pět a držel je nikoliv předepsané tři, ale pro jistotu pět vteřin. Němci tehdy vybojovali 33 zlatých, 26 stříbrných a 30 bronzových medailí a zvítězili v hodnocení národů. Taková bilance měla světu ukázat, jak báječný je to režim.



ZÁTOPEK MĚL NAMÁLE


S podobně propagandistickým cílem jako Němci vstoupili na olympijské hřiště poprvé i sportovci komunistického Ruska. Stalo se tak roku 1952 v Helsinkách, kde výprava Sovětského svazu sice ještě nezvítězila, ale byla druhá za USA. Pro nás byla tahle olympiáda významná čtyřmi zlatými medailemi Dany a Emila Zátopkových. Nescházelo však mnoho a nejlepší vytrvalec světa tu neběžel. Zastal se totiž mílaře Jungwirtha, jenž byl vyřazen z nominace kvůli politickým problémům svého otce. "Když nejede Standa, nejedu taky!" postavil si hlavu. Oba zůstali v Praze a do Helsinek přiletěli opožděně, když naštěstí někomu "nahoře" došlo, jaká blamáž tu hrozí. Kdyby však nezískal tři zlaté medaile, jako voják z povolání by Zátopek neunikl kázeňskému trestu.


Studená válka pronikla logicky z politiky do sportu. Další hry v Melbournu 1956 poznamenalo několik mezinárodních konfliktů: kvůli francouzsko-britskému útoku na Suez odmítl účast Egypt i Libanon, na protest proti invazi SSSR do Maďarska učinilo totéž Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko, chyběla i komunistická Čína, protože se přihlásil Tchaj-wan. Po skončení olympiády se vedení československé výpravy obávalo, že by někteří reprezentanti mohli emigrovat, a tak místo leteckého návratu volilo měsíc trvající cestu z Austrálie na sovětské lodi.



IDEJE PROHRÁVALY


Rovněž Japonci v roli pořadatelů olympiády 1964 vnímali hry politicky. Radovali se z toho, že je svět opět přijal a že je minulostí stín druhé světové války, v níž stáli proti pokrokovému světu.

Jiný příběh vznikl na olympiádě 1968 v Mexico City. Několik týdnů po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy nechtěli naši sportovci ani slyšet o olympijském startu. Nakonec do Mexika odletěli. Před cestou prohlásila gymnastka Věra Čáslavská: "Víme, proč jedeme na olympiádu, vydáme tam ze sebe vše. Všechny dosavadní medaile bych věnovala za toto vítězství!" Podtext jejích slov byl výmluvný. Získala čtyři zlaté a dvě stříbrné, porazila sovětské gymnastky, stala se královnou olympiády, posléze i nejlepší sportovkyní světa. A Mexičané, stejně jako celý demokratický svět, dali jasně najevo, co si myslí o sovětské agresi.



Jestliže shrneme všechny dosud zmíněné příběhy olympiád, stručný závěr zní jednoznačně: olympijské hnutí, v jehož čele stál MOV, mělo sice jistou morální autoritu, ale žádné možnosti, jak čelit politickým silám, zejména v bipolárním světě.

MNICHOVSKÁ TRAGÉDIE


Historicky zcela nečekané události přinesl olympijský rok 1972. Nejprve šlo o skandál na zimní olympiádě v Sapporu, kde se předseda MOV Avery Brundage, letitý odpůrce "skrytého profesionalismu", zasadil o diskvalifikaci Rakušana Karla Schranze, protože lyžoval s reklamní nášivkou na oděvu. Aféra, nad níž se dnes usmíváme, plnila měsíce stránky novin, ale nastartovala proces směřující k pozdějšímu přijetí dosud odmítaných profesionálů.

Na letních hrách v Mnichově pak došlo k nejhrůznější události v olympijské historii. Akce palestinských teroristů přinesla smrt jedenácti členům izraelské výpravy. Svět byl otřesen, ale soutěže byly přerušeny pouze na jeden den. "I přes hrůzu a smrt musí hry pokračovat, protože znamenají život a naději!" řekl tehdy Brundage.



KONEC OLYMPISMU?


Další olympijské sezóny poznamenává série bojkotů. Z letní olympiády 1976 v Montrealu odcestovali sportovci třiceti afrických zemí, protože MOV nevyhověl jejich žádosti o vyloučení Nového Zélandu. Ragbisté této země hráli v Jihoafrické republice v rozporu s rezolucí OSN o bojkotu režimu apartheidu.

Mnohem dramatičtěji vyhlížel bojkot olympiády 1980. Na protest proti invazi sovětských vojsk do Afghánistánu odmítly v Moskvě závodit týmy USA, Kanady, Japonska i tehdejšího západního Německa. Rusové se na domácí půdě chovali podobně jako kdysi Němci v Berlíně, zcela v rozporu s Coubertinovými olympijskými zásadami fair play. Vypráví očitý svědek, diskař Imrich Bugár: "Když měl házet ruský oštěpař, otevřela se ve vysokých tribunách stadiónu v Lužnikách proti sobě vrata, aby vznikl průvan, a Rusův oštěp letěl díky tomu dále než soupeřům. Nějaký traktůrek musel právě cosi odvézt ... Vybavím-li si můj závod, rozhodčí přidali metr domácímu diskaři Raščupkinovi, čímž okradli Kubánce Delise. Ten měl správně vyhrát, ale skončil třetí, ukázal to videozáznam. Když však chtěl protestovat, kazeta zmizela. Já skončil druhý, podle všeho regulérně ..."



Po sérii nepovedených olympiád utrpěla nejen prestiž, ale i ekonomika MOV. Na kontě měl pouhý milión a půl dolarů, kdekdo ze zasvěcených se obával, že mu hrozí zánik.

SAMARANCHOVA ÉRA


Tehdy se na scéně objevuje Španěl Juan Antonio Samaranch (1920). Ekonom, diplomat a sportovní funkcionář se stal roku 1977 velvyslancem své země v Moskvě a cílevědomě pracoval na tom, aby byl na hrách 1980 zvolen předsedou MOV. Na příští olympiádě 1984 v Los Angeles se pak postaral o zázrak. Mezinárodní olympijský výbor na nich vydělal přes dvě stě miliónů dolarů. Přitom hry bojkotovalo sovětské Rusko a na jeho příkaz s výjimkou Rumunska i ostatní socialistické země.

Po tomto ekonomickém úspěchu se Samaranch zasloužil o přijetí profesionálů do olympijské rodiny. K průlomovému rozhodnutí došlo roku 1986. Mělo to logiku, protože profesionálové v cyklistice, tenisu, ledním hokeji či basketbalu patřili dávno k nejlepším na světě. Když se pak objevili již na zimních i letních hrách 1988, přineslo to jistý marketingový efekt a přispělo k dalšímu komerčnímu úspěchu.

MOV v té době učinil další podstatné kroky: začal obchodovat s televizními vysílacími právy a založil jakýsi sponzorský kartel světových firem (Kodak, Panasonic a další). Díky tomu se stal ekonomicky úspěšným i korektně si počínajícím subjektem. Nešlo mu totiž jen o hromadění zisku, značné prostředky věnoval na rozvoj sportu mládeže zejména v chudých částech světa.



KORUPČNÍ SKANDÁLY


Když Samaranch opouštěl v červenci 2001 po jednadvaceti letech svou funkci, sklízel ovace za to, že měl pro olympismus stejný význam jako kdysi Coubertin. Novým předsedou se stal Belgičan Jacques Rogge, lékař se sportovní minulostí: mistr světa v jachtingu a ragbista, jenž v MOV pracoval ve vysokých funkcích. Do funkce nastupoval krátce poté, co pověst MOV silně poškodil úplatkářský skandál z roku 1999. Zjistilo se, že při přidělení zimních her 2002 americkému Salt Lake City bylo mezi členy MOV tajně rozdáno přes půl miliónu dolarů. Deset členů výboru pak odešlo, a to jak dobrovolně, tak po vyloučení. Potíž je v tom, že počet 114 členů MOV, kteří hlasují o dějišti her, skýtá značný prostor pro korupčníky. To se potvrdilo v roce 2005 při odhalení dalšího skandálu s přispěním novinářů z BBC. Vydávali se za podnikatele a skrytou kamerou natáčeli bulharského člena MOV Slavkova, když jim líčil, jak lze koupit hlasy pro olympijskou kandidaturu Londýna; mimochodem městu byla přidělena letní olympiáda 2012. Novináři tak odhalili dosud neznámé praktiky, kdy si města usilující o pořádání her najímají tzv. olympijské agenty. Ti pro ně za odměnu získávají hlasy členů MOV. Jeden agent prý dokáže úspěšně lobbovat u zhruba dvaceti členů výboru, z poloviny prý bezúplatně, jen slovními argumenty, z poloviny za peníze. Dokázat to je ale velice obtížné. Bulhar byl samozřejmě z MOV vyloučen.



KOREKTNOST A IDEÁLY


Mezinárodní olympijský výbor, jakkoli ekonomicky silný a ve světě populární, má sám se sebou dost problémů. Nejde jen o korupční excesy z poslední doby, ale hlavně o boj s dopingem. Každé hry v posledních desetiletí provázejí dopingové aféry. Jsou paradoxně jakýmsi vedlejším produktem, protože glorifikace olympijských vítězů vede k jejich napodobování, a tudíž k dopingu. Nicméně i tak MOV propaguje olympijské ideály, byť se dnes jeho činnost odehrává převážně na ekonomické bázi. Světem se šíří vlna korektnosti, jakkoli se někdo může ironicky pousmát, že je v zájmu ekonomiky pokrytecká. Tak či onak, světové firmy se nechtějí při olympijském sponzoringu ušpinit podporou dopujících podvodníků. A v téhle symbióze MOV a firemních gigantů můžeme pozitivně nahlížet i budoucnost světového sportu, třebaže ten vrcholový je vlastně zdraví škodlivý. Mládež však potřebuje vzory a většina populace posléze sportuje rekreačně.

Tím jsou však možnosti Mezinárodního olympijského výboru vyčerpány. To by si měla uvědomit i část světové veřejnosti, která ho nyní, před olympiádou v Číně, tlačí k politickým aktům. Spokojme se proto s tím, že MOV letos pozastavil členství Iráku a vyloučil jeho sportovce z her, protože iráčtí politici nepřípustně zasahovali do činnosti olympijského výboru v zemi. Spokojme se s postojem Jacquese Rogga, který kritizoval jak situaci v Tibetu, tak smog v Pekingu. A že odmítl bojkot olympiády pro porušování lidských práv? S tímhle problémem si přece nedokáže poradit OSN ani další nadnárodní politické organizace a je nefér házet teď jeho řešení na sportovce.

 



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama