Ivan Luťanský | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ivan Luťanský

Jolana Matějková15. srpna 2013 • 00:15
Ivan Luťanský
foto: ČTK

Jsou životy, které jsou krásně uzavřené. Ale možná víc provokují ty,
nad jejichž koncem visí otazník. Tak je to i s přetrženým životem
herce Národního divadla Ivana Luťanského, který zahynul před třiceti lety ve Vietnamu. S jeho odchodem se vyrovnává už třetí generace rodiny Luťanských.

reklama

Ivan Luťanský (19. 4. 1953) byl rozený dobrodruh. Sršel energií v životě i na jevišti. „Pro mě byl Ivan v pravém slova smyslu okouzlující darebák, nesmírně vtipný, pohotový, bezprostřední, hravý, měl úžasný smysl pro humor a recesi,“ vzpomíná Taťjana Medvecká. „Dokázal nás bavit slovními hříčkami celou cestu do Bratislavy. Okouzlil režiséry Macháčka a Pleskota, jeho drzá spontánnost mu u nich procházela, možná v něm viděli kus sebe samých. Jaromír Pleskot mu říkal: „Hraj to jako mladý Gabin!“ Ivan měl v sobě zdravou suverenitu, svobodu. Nebýval nikdy otrávený, naštvaný, vypadal jako typ „easy going“.

Ivan Luťanský se vyučil u Dopravních podniků elektromechanikem, pak se přihlásil na pražskou DAMU, protože ho bavila recitace, a uspěl. V ročníku byl například se Zdeňkem Žákem, Simonou Stašovou a také Janou Paulovou: „Dělal spoustu klukovin. Jednou na Silvestra nám hodil do chalupy vojenskou dýmovnici. Zrovna ve chvíli, kdy jsme se s Maruškou Logojdovou nahaté myly v lavoru. Musely jsme pak, stejně málo oblečené, v minus deseti na sněhu celou hodinu čekat, až se horská chalupa vynoří z mlhy a bude přístupná. Nadávaly jsme Ivanovi všemi  sprostými slovy, která čeština zná. Ale nepřipadalo nám, že to, co udělal, bylo za čárou – měl holt velkou fantazii ve všech směrech ...“

Útěk do ráje

Ivanův otec – Štěpán Luťanský – přišel jako mladý podkarpatský učitel do Prahy v roce 1945 a usadil se na Žižkově. Jako přesvědčený československý vlastenec uprchl z Podkarpatské Rusi hned po maďarské okupaci na jaře roku 1939. Odešel ještě s mnoha dalšími do SSSR, tehdy pro ně ještě „ráje svobody a sociální spravedlnosti“.

Vzápětí přišlo vystřízlivění. Hned za hranicemi byl i s kamarády sovětskými orgány zatčen za údajnou špionáž. Přežil roky v ruském pracovním táboře, kde se zdálo, že lidský život nemá hodnotu ani rublu. A podařilo se mu vrátit se zpět do Československa a najít v sobě tolik odvahy, aby o svém osudu dokázal podat zprávu dalším generacím. Napsal knihu Pečorlag s podtitulem Útěk do ráje (1939-1942). Sepsal ji v roce 1950, ale vyšla až dva roky po jeho smrti, v roce 1999. Obsahuje hodnověrné, ojedinělé svědectví, čte se jedním dechem.

Jak o svých děsivých vzpomínkách Štěpán Luťanský před synem mluvil? Nevíme. Rozhodně byl Ivan z rodiny, která měla s komunistickým režimem své zkušenosti.

Ivan se narodil jako bojovník. Pokud měl nějaké trable, dostával je ze sebe sportem, silou. Když po prvé jako kluk uviděl film Tři mušketýři, zbláznil se do šermu, chtěl být jako d’Artagnan. Dosáhl dokonce druhé výkonnostní třídy. Později propadl bojovým uměním – cvičil karate, prý přesekával i cihly dlaní v rekvizitárně Národního divadla. Ke karate ho přivedl jeho starší bratr Štěpán. Ti dva se opravdu nešetřili. Ivan bratra jednou z lásky praštil do hlavy kladivem, pak mu vrazil nůžky do zad.

Štěpán mu to po letech oplatil: do svěráku, který měl za dveřmi, připevnil pistoli. Spoušť podepřel klackem, ten přivázal ke klice. Ivan na sebe po návratu z divadla slepým nábojem vystřelil. Jakákoli zbraň působila na Ivana Luťanského jako magnet, miloval každou inscenaci, kde se šermovalo nebo střílelo. Hraničilo to s posedlostí.

Režisér Miroslav Macháček mu ušil na míru roli Laerta ve své slavné inscenaci Hamleta v Národním divadle. Hra začíná situací, kdy duch zemřelého otce nabádá Hamleta k pomstě a svěřuje mu děsivé tajemství o vraždě jedem, jež na něj byla spáchána. Laertes absolvuje osudový šermířský souboj s Hamletem. Během něj zraní Hamleta otráveným mečem. Ten, když prohlédne lest, probodne Laerta i krále – vraha svého otce. Po náhlé a záhadné Ivanově smrti ve Vietnamu zdědil roli Laerta Boris Rösner. I s botami s nápisem LUŤANSKÝ.

Smrt jako blesk

Jak zemřel Ivan Luťanský? I po letech víme pekelně málo. Dvanáctého července 1983 Ivan Luťanský odjel do Vietnamu. Cesta byla na pozvání Iva Kubeše, vedoucího sekretariátu Národního divadla, jehož jméno se později objevilo na Cibulkových seznamech spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti.

Před odjezdem měl jako herec skvěle našlápnuto; hrál v televizních filmech, seriálech, pohádkách. I v Národním mu přicházely velké herecké příležitosti. Dostal Oresta v Aischylově dramatu Oresteia, Ferdinanda v Schillerově Úkladech a lásce. Měl slíbenou hlavní roli ve Strakonickém dudákovi při slavnostním znovuotevření Národního divadla v listopadu 1983.

Životní roli Ivan Luťanský dostal od režiséra Vladimíra Kav­čiaka a scenáristy Ludvíka Kundery v televizní inscenaci Karel Hynek Mácha. Říkalo se, že hrál sám sebe. Byl taky tulák, rád chodil po horách, věděl, co je síla a nezávislost, ale i pocit osamění. Manželství nepatřilo ke šťastným kapitolám jeho života, ale ženy měl rád. Žil naplno, možná tušil, že má smrt v zádech.

Těsně před odjezdem se s Ivanem Luťanským viděla také herečka Jana Paulová: „Nic osudového. Byl celý nadšený, že jede do Vietnamu, a chtěl se o to podělit. Nějaký čas jsme se neviděli, a tak jsme si spolu v divadelním klubu po představení vyprávěli, co žijeme, co nás těší a co nás trápí, koho milujeme a koho už ne. Přišel s tím, že je čerstvě naočkovaný a nesmí pít. Ale za pár minut na to zapomněl a před každou skleničkou vína říkal: „Ale vždyť ta mi neublíží!“ Bylo to takový to setkání, kdy mají lidi vzájemně potřebu si říkat hezký věci a dát si najevo, jak je ten druhý pro ně důležitý.“

Kdo Ivana Luťanského ale před cestou varoval, byl jeho otec. Syn mu prý řekl, že ať mlčí, jinak že ty kufry položí. Přesto nakonec odjel. Cesta na východ ho lákala dlouho, původně chtěl ale hlavně do Číny – zajímal ho buddhismus.

Tři týdny poté, co Ivan odletěl do Vietnamu, dostal jeho bratr Štěpán zprávu, že zemřel na následky dopravní nehody. Tragickou zprávu se jeho herecká partnerka Taťjana Medvecká dozvěděla od režiséra Jiřího Adamce, kterého potkala na dovolené na Makarské riviéře. „Bylo to, jako když se zbortí barák. Blesk z čistého nebe. Hodně jsem Ivanovi tu exotickou cestu přála, skoro mu ji i záviděla a říkala: „Ty chlape jeden, to je úžasný, že projedeš takovej kus světa!“

V tomtéž roce jako Ivan Luťanský zemřela i kolegyně Dana Medřická, rok předtím tragicky odešel Petr Svojtka, s nímž v Nezvalových Milencích z kiosku Taťjana Medvecká začínala. Během krátké doby odešly z Národního divadla tři osobnosti.

Čert ví proč

Co jen se Ivanovi Luťanskému honilo hlavou, když dostal nabídku na cestu do Vietnamu? Navíc od agenta Státní bezpečnosti? Ač otec Ivana před cestou varoval, soukromá cesta do Vietnamu byla pro normálního smrtelníka za minulého režimu jako let na Měsíc. A táta nikdy nezapomněl, co je to mít jen 600 gramů na den a být zavřený dvanáct dní na samotce ve vlastních výkalech v ruském koncentráku.

„V Národním divadle byl zaměstnaný spolupracovník Státní bezpečnosti, který Ivanovi tu cestu vybavil během čtyřiadvaceti hodin,“ říká Ivanův bratr. Nelíbilo se to tenkrát ani našemu tátovi, ale stalo se. Ivan do Vietnamu odletěl i s tím konfidentem, jenž se na místě setkal ještě se svým bratrem, tehdejším dopisovatelem Československé televize,“ vzpomíná na osudnou cestu Štěpán Luťanský.

I když oficiální verze uvádí, že k úmrtí došlo v důsledku dopravní nehody – u džípu se ulomilo kolo –, starší bratr Štěpán s touto verzí nehody nesouhlasí. Podle něj Ivana ve Vietnamu zabili.

Jinak si nedokázal vysvětlit vlnu nejasností, které se kolem případu vynořily. Na první překážku narazili, když chtěli nahlédnout do rakve, vidět tělo blízkého. Úřady se tvářily, že jde o jejich vlastnictví. Maminka, Marie Luťanská, vzpomíná: „Musela jsem to udělat, nemohla jsem žít s pocitem, že jsem nepochovala vlastní dítě. Měla bych dojem, že někde žije a trápí se. Musela jsem ho vidět.“ Nakonec jim pomohl zaměstnanec pitevny. Pohled do tváře zesnulého zůstává noční můrou celé rodiny.

Pohled předčil nejhorší představy. „Rituálně pomalovaná ústa, líčka i oči, kulka v hlavě,“ říká Štěpán Luťanský. Břicho zbavené vnitřností a hlava bez mozku, takhle se nakládalo s mrtvými ve starém Egyptě … Kolem těla květiny.

Rodina trvala na soudním vyšetření celé kauzy, poukazovala na nesrovnalosti ve zprávách. Celkem přišly tři, lišila se data i místa události a mnohé další. Rodina dostala odpověď, že šlo jen o administrativní nesrovnalosti. Pravda je, že na straně české ani vietnamské nebyla vůle vnést do případu více světla. Nic na tom nezměnil později ani rok devadesát, odvolání na ministerstvo spravedlnosti a vnitra.

Jenže blízcí se nechtěli vzdát, chtěli se dozvědět pravdu. Kdo tedy byl svědkem nehody? Antonín Kubeš, bývalý zpravodaj televize v Hanoji, se od výpravy odpojil den před nehodou. U té byl Ivo Kubeš, jenž navštívil rodinu Luťanských po naléhání až po třech letech. Držel se oficiální verze.

Luboš Lebha, Kubešův švagr, který u nehody byl také a fotil, prý negativy vyhodil, takže nemohl poskytnout žádný materiál. A tak jediný výmluvný svědek je Ivanův klobouk, jenž je za uchem ožehnutý ...

Štěpán třetí

V pátrání rodiny na vlastní pěst pokračuje i třetí generace Luťanských. Po stopách svého strýce se do Vietnamu vydal pátrat synovec Štěpán Luťanský.

„Vyrůstal jsem v rodinné křivdě, která poznamenala mé dětství,“ vzpomíná muž, jenž o sobě říká, že je tak trochu dobrodruh. „Téma úmrtí mého strýce bylo na každodenním pořadu dne, všichni mi říkali, že jsem strýci velmi podobný. Cesta do neznámého Vietnamu byla pro mě celkem přirozeným dozráním celého problému.

Nejvíc jej překvapil stav země jako celku. „Komunistické zřízení je zde postavené na obchodních vztazích s nadnárodními společnostmi, což se samo o sobě vylučuje. Nicméně strach přítomný v každém Vietnamci je patrný na každém kroku. Osobně jsem pocítil proč, monitorovali mne na cestě agenti tamní tajné služby.“

Od cesty neočekával Štěpán Luťanský nic zásadního. Jel do Vietnamu po téměř třiceti letech po strýcově smrti. Chtěl uzavřít jednu rodinnou kapitolu, což, jak říká, bylo velice naivní. Zjistil něco nového? Setkal se s kolegou doktora, který prováděl pitvu a jenž ho ujistil, že způsob pitvy, jakkoli byl pro rodinu tak šokující, je ve Vietnamu zcela běžný.

„Jaký jsem si udělal závěr? Že východ slunce, který strýc popisoval ve svém deníku a který jsem četl několikrát, je ve Vietnamu opravdu moc krásný …“

Okolnosti smrti herce Národního divadla přesto zůstávají nejasné. Letos je to šedesát let, co se Ivan Luťanský narodil, a třicet let, co zemřel. Jeho příběh stejně jako ten Hamletův stále vzbuzuje otazníky.

Jolana Matějková


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama