Kdo chce kam, pomozme mu tam. V duchu toho rčení si počíná už mnoho let americká Akademie filmového umění, která uděluje Oscary, ale i dramaturgové a herci při předávání těchto prestižních cen. Vnucovaná politická korektnost, veřejnoprávní témata a údajná společenská angažovanost Oscary pomalu zabíjí. Letos sledovalo v USA předávání Oscarů pouze 26,5 milionů lidí, což je vůbec nejméně od doby, co se sledovanost měří. Příčin poklesu je několik.
Čtyři hodiny trvající show je podle odborníků v dnešním zrychleném světě neúnosně dlouhá. Mnoho letošních filmů pak nepatří mezi divácké trháky a to vždy sledovanost ovlivní. A někteří lidé se prostě na Oscary už nedívají, protože patří do jiné části rozdělené americké společnosti. Politiky bylo v posledních letech při předávání těchto cen až příliš i když letošek nebyl v tomto směru tak strašlivý. Mimochodem, v politickou exhibici se změnilo v sobotu večer i předávání Českých lvů. Dokonce v exhibici slovensko-českou. Až člověk někdy nevěděl, zda se pořad nevysílá z Bratislavy, což je u Českých lvů poměrně zásadní chyba.
V případě Oscarů ale existuje i daleko závažnější problém. Svět se v posledních deseti letech hnul někam úplně jinam – divácká pozornost často míří od oscarových děl k televizním seriálům. To má samozřejmě dopady i na filmový průmysl.
Příliš mnoho „veřejnoprávnosti“
Němá uklízečka Elisa pracuje pro tajnou vládní organizaci, ve které se spřátelí s obojživelným tvorem z Amazonie. To je v jedné velmi zjednodušené větě film Tvář vody (The Shape of Water), který dostal letos Oscara za dílo roku a další tři zlaté sošky. Jistě, přesně takový film dnes může Oscara vyhrát. Do českých kin ale na něj přišlo za prvního dva a půl týdne promítání jen něco přes 23 tisíc diváků. Na Tři billboardy kousek za Ebbingem (Three Billboards Outside Ebbing, Missouri), který dostal Oscary dva, pak za sedm týdnů dorazilo do českých kin přes 42 tisíc diváků. V obou případech – nic moc. Podobný výsledek se dá očekávat i u mnoha cenami ověnčeného amerického filmu Lady Bird, který vstoupil do našich multikin 1. března.
Čím to, že mnoho oscarových a oceňovaných filmů se s většinou lidí míjí a oslovují hlavně kritiky? Je snad obyčejný divák méněcenný a intelektuálně neschopný? Nikoliv. Pouze chce vidět něco jiného a často i někde úplně jinde než v kině.
Hastrman vstupuje do kin. Předlohou k filmovému debutu Ondřeje Havelky je oceňovaný román >>>
Nástup „filmové“ televize
Kdysi nebylo možné ani ty nejlepší televizní seriály srovnávat s vynikajícími filmy. Ovšem od doby, co velké kanály začaly investovat miliardy do nových seriálů, které svým zpracováním spíše připomínají kratší filmy, se situace radikálně změnila. Navíc k tomu máme možnost užít si díla z pohodlí domova ve vysoké technologické kvalitě, získali jsme také možnosti sdílet a stahovat a dívat se na vše za poměrně přijatelné platby na kabelových televizích.
Seriály, ne samozřejmě všechny, si navíc většinou nehrají na tu nekonečnou, rádoby povznášející hru, kdy se dobro snaží zvítězit nad zlem pomocí vzletných slov svých tvůrců na různých festivalech. Ani nebazírují na předvádění se, že je to velké umění. Umění, kterému často rozumí pouze ti, kteří se filmy živí. Tím se nechci dotknout skutečných umělců, ale někdy by bylo méně slov lepší strategií, jak se dostat do hlav současných diváků.
Navíc v případě seriálů je skutečně na co se dívat.
Připomínám v této souvislosti, bez ohledu na vlastní preference a nemožnost kompletnosti výčtu, například seriály Breaking Bad (u nás pod názvem Perníkový táta), House of Cards (Domek z karet), Homeland (Ve jménu vlasti), True Detective (Temný případ), Game of Thrones (Hra o trůny), Borgen (Vláda), Gomorra (Gomora), Vikings (Vikingové), Bron (Most), Mc Mafia nebo Sherlock. Ale i Suits (Kravaťáci), série Lilyhammer a Lucifer, až po tehdejší módu skvěle dokumentující australské detektivky Miss Fisher's Murder Mysteries (Vražedné záhady slečny Fisherové).
Jmenovat můžeme také českou Pustinu či Vzteklinu, ale i daleko prvoplánovější, ale profesionálně zvládnutou Policii Modrava.
Jistě, dobrých filmů je pořád na světě dostatek, ale možnosti televizní seriálové tvorby momentálně válcují svět a strhávají zájem diváků jinam. Jak to skončí, těžko odhadovat. Nemusí být ale daleko doba, kdy i filmy dnes určené pro kina si budeme v době jejich premiéry pouštět v rodinném kruhu doma a zaplatíme za to míň. Vše ovlivní i technika, která je stále lepší.
Někdo namítne, že srovnávám nesrovnatelné, že společný prožitek v kině je emocionálně silnější. Ne tak docela. Pokud si mám rozmyslet, zda vynaložím peníze na návštěvu kina (v případě podobného rodinného výletu musíte dát kolem 500 korun, ale spíše ještě více), nebo se podívám s rodinou na další díl oblíbeného seriálu na domácím kině, je většinou rozhodnuto pro druhou variantu. Společný prožitek nastává také, a navíc jej velmi okoření možnost okamžité diskuse.
Co s tím? Nevím, protože kino a filmy mám rád. Ale mám současně neodbytný pocit, že fascinace tímto uměním a tím pádem i Oscary postupně slábne. Proto se někdy daleko více pozornosti věnuje humbuku kolem předávání cen než samotným filmům. Díla obecně ustupují do pozadí, čeká se hlavně na to, co kdo řekne, jak se kdo proti někomu vyhraní, která celebrita se kde objeví a jaké měl kdo na sobě oblečení. To je proti dramatu ve Hře o trůny dost slabá konkurence.
