Leonard Norman Cohen (21. září 1934 - 7. listopadu 2016), zpěvák, písničkář, hudebník, básník a spisovatel, otitulovaný čestným kanadským řádem, se narodil ve městě Westmount v anglicky hovořící části Montrealu ve středostavovské, rigidně židovské rodině. Maminka Marsha (Masha) Klonitská (s polskými předky), tatínek Nathan Cohen, majitel několika obchodů s oděvy.
"Narozen v Montrealu 21. září 1934. Studoval na McGillově a Kolumbijské univerzitě. Žil v Londýně jako lord. V honbě za štěstím mi můj přízvuk pomohl do nejnedobytnějších geografických paláců, kde jsem rozkvétal, temný a úchvatný jako Othello. V Oslu jsem žil na nacistickém plakátu. Na Kubě coby jediný turista v Havaně a možná i na světě jsem na plážích Varadera zničil svůj vous a spálil ho v nostalgii a hněvu pro Fidela, kterého jsem znal. V Řecku, kde jsem byl zbaven svého barbarského pokrytectví, se vyčistil můj styl vlivem pustých hor a přítele, cizince, který miloval jednoduchou angličtinu. Montreal – vždy se tam vracím, scéna strmých ulic, které podporují školy kanadské poezie, v nichž jsem byl vycvičen, a sídlo mé rodiny staré jako Indiáni. Mocnější než starší Sionu, poslední obchodníci, kteří svou krev berou vážně. Přitom přijímám peníze od vlád, od žen, z prodeje básní, a jsem-li nucen, od zaměstnavatelů. Nemám žádné koníčky.“
Cohenův text, který vyšel v novinách u příležitosti vydání jeho prvního románu The Favourite Game (1963)
Pokračovatel Aarona
Leonardův dědeček Lyon Cohen byl zakládající člen a prezident Kanadského židovského kongresu. „Jsi pokračovatel Aarona, nejvyššího kněze,“ řekl jednou svému vnukovi.
Do školy začal Cohen chodit v roce 1948, pak přešel na střední (Westmount High School), kde se zapojil do kroužku hudby a poezie. V té době miloval zejména básně Federika Garcíi Lorky. Taky začal lámat prstíky na šesti strunách – od tří akordů se brzy dopracoval k vážné hudbě a flamenku.
Zbytek času se poflakoval jen tak po Saint Laurent Boulevardu a pořádal porce svých milovaných steaků. V kavárnách (jen kafe a cigára) kolem sebe koukal na gangstery, beatniky a kurvy. Když odešel z Westmountu, potuloval se po Montrealu, kde v různých klubech četl svou poezii, tedy texty, které se po letech měly stát jeho největšími písňovými hity.
Básník a spisovatel
V jedenapadesátém nastoupil Cohen na McGill University, kde hned zkraje slavil první literární úspěchy. Promoval coby bakalář. Jeho literárními vzory byli v té době William Butler Yeats, Irving Layton (Cohenův školní mentor), Walt Whitman, stále Federico García Lorca a Henry Miller. Jeho první tištěná básnická sbírka se jmenovala Let Us Compare Mythologies (1956) a Cohen ji věnoval svému otci. Po další vysoké škole, Kolumbijské univerzitě, se v roce 1957 vrátil z New Yorku do Montrealu, kde vydal další knihu básní.
V šedesátém roce koupil za prazvláštních okolností domek na ostrově Hydra v Řecku. Právě tady napsal svou další sbírku básní, Flowers for Hitler (1964), první (a dodnes nejznámější) biografický román The Favourite Game (1963) a o tři roky později pak další skvost, poněkud odvážně sexuálně laděný román Beautiful Losers (1966). Oba kolovaly v sedmdesátých letech v prostředních překladech v Československu, zatímco ve světě se jich prodalo sotva na pokrytí nákladů. Knihy, jež po více než dvacetileté pauze následovaly (Death of a Lady’s Man, Book of Mercy, ovlivněná náboženstvím zen, které tehdy Cohen vyznával), byly sice pozoruhodné, leda však tak pro recenzenty. Snad právě proto obdržel Leonard v roce 2011 cenu Prince of Asturias Award za literaturu.
Mnohem důležitější se zdá být, že Leonard Cohen už v roce 1960 na řeckém ostrově „upadl do lásky“ s Norkou Marianne C. Stang Jensen Ihlenovou (a chodil s ní většinu šedesátých let), pro kterou složil svou první vážně míněnou píseň So Long, Marianne. Jednalo se o jeho první písňový hit, pravda, v podání zpěvačky Judy Collinsové.
Písničkář
V roce 1967 se Leonard přestěhoval do New Yorku. Byl poněkud znechucený svou nepříliš úspěšnou spisovatelskou kariérou. Začal se tak trochu ochomýtat okolo lidí z Warholovy pověstné Factory. Především mu učarovala Němka s neuvěřitelně hlubokým hlase Christa Päffgenová, takto Nico. Tehdy napsal další hit pro Judy Collinsovou, dnes proslulou skladbu Suzanne. Absolvoval také několik koncertů na folkových festivalech, kde si ho všiml osvícený producent vydavatelství Columbia Records. Okamžitě mu nabídl nahrávací smlouvu.
První album Songs of Leonard Cohen (1967) pod producentským dohledem Johna Simona, decentně ozdobené smyčci a dechy, ohromilo nejen posluchače, ale především kritiku. Ne že by v žebříčcích výrazně bodovalo, ale obsahovalo několik kruciálních písní: Cohen si uvědomil, že své dřívější básně může doprovodit jednoduchými akordy na kytaru. Hluboce posazený, napůl vyprávěcí hlas nadchl posluchače nejen ve zmíněné Suzanne, ale i v dalších nesmrtelných skladbách (třeba Sisters of Mercy, So Long, Marianne, Hey, That’s No Way To Say Goodbye hraje na koncertech dodnes). Písničky nahrané na čtyřstopém magnetofonu zněly velmi autenticky: své verze předvedli James Taylor a opět Judy Collinsová.
Zde je potřeba zmínit, že z písničkářů, kteří se mu mohli rovnat (Paul Simon a Bob Dylan), byl nejen nejstarší, ale také od nich naprosto odlišný. Po pár měsících se stal jeho debut v Americe i v Anglii kultovní deskou.
Další dvě alba – Songs from a Room s obřím hitem Bird on the Wire (třeba Joe Cocker) a Songs of Love and Hate – se natáčela v Nashvillu. Producentem byl tentokrát Bob Johnston. Než se na ně podrobněji podíváme, je důležité zmínit Cohenův koncert na slavném britském Isle of Wight Festival (1970), jehož živý záznam vydaný až v roce 2009 dokládá výjimečnost Cohenova talentu. Ale zpět k albům: písničku The Partisan, respektive její poslední sloku, zpíval Cohen v řečtině, Story of Isaac má svůj význam a smysl díky autorovu vyrovnání s judaismem. A připomeňme ještě The Butcher nebo Tonight Will Be Fine.
Za nejlepší Cohenovo album vůbec považuji desku Songs of Love and Hate, jež vyšla o dva roky později (1971). Snad to bylo proto, že šlo o mé první setkání s Leonardem: Jiří Černý tehdy pouštěl na svých Antidiskotékách píseň Famous Blue Raincoat. Proslulá modrá pláštěnka, snad největší Cohenovo privatissimo: „… A Jane přišla s pramínkem tvých vlasů/ Řekla, žes jí ho dal tu noc/ Cos chtěl zmizet/ Když se vrátila, nebyla už ničí žena/ A kdyby ses někdy vrátil, můj bratře, můj vrahu/ Věz, že tvůj nepřítel spí a jeho žena je volná/ Tvůj Leonard Cohen.“ A pak další nezapomenutelné písně: Avalanche, Last Year’s Man či Joan of Arc.
Ani další album s pianistou a aranžérem Johnem Lissauerem nebylo zlé, jen méně výrazné. Nebýt dvou hitů – Chelsea Hotel No.2 a Who by Fire –, jako kdyby už nepřinášelo nic pozoruhodného a Cohen na něm (až na výjimky) působí jako unavený muž – ostatně po velmi vyčerpávajícím turné nebylo divu. Pak ale zase dostal chuť zkusit něco nového: změnit styl, aranžmá, výraz. Sbratřil se s věhlasným producentem Philem Spectorem, tvůrcem zvuku zvaného Wall of Sounds, a v roce 1977 společně natočili Cohenovu asi nejdivnější desku Death of a Ladies’ Man. K ní poznamenejme, že obří instrumentace poněkud překrývala Cohenův hlas, že skladba Memories víc než inspirovala Petra Hapku k Levandulové pro Hanu Hegerovou, a také nesmíme opomenout „crazy“ song Don’t Go Home with Your Hard-On (překládat až po desáté hodině), kde se Cohen vyblbnul společně s Bobem Dylanem a Allenem Ginsbergem!
Následovalo období, kdy se Cohen ocitl na suchu – jako kdyby nevěděl, kudy dál. Následuje deska Recent Songs. Až teprve album Various Positions (1984) přineslo alespoň částečné oživení. Skvělou písničku Dance Me to the End of Love si mohli lidé na Cohenových koncertech vychutnávat dlouhá léta a pak … Hallelujah, skladba, jež se dočkala skoro tří set coververzí (Nick Cave, John Cale, Jeff Buckley, s ostudou to prý někdo nazpíval i u nás – já to neslyšel a slyšet nechci).
Druhý dech
Poté se Leonard nadechoval jen pozvolna. Hlavně koncertoval, ale dokonce se objevil i v epizodě French Twist televizního seriálu Miami Vice (1986). O dva roky později vydal další desku I’m Your Man, která (zejména díky titulní skladbě či Everybody Knows) způsobila dramatickou změnu v jeho kariéře. Náhle neplatilo, že „ho náhle umění přestává poslouchat“. Třiapadesátiletý zpěvák obalil své skladby drsnými i něžnými syntezátorovými riffy, v jeho písních se sociálním podtextem se často objevoval černý humor.
Povzbuzen úspěchem vydal se Cohen na „neverending tour“, jež prakticky trvá dodnes. Snad únava z neustálého koncertování způsobila, že tři následující alba – The Future (1992), Ten New Songs (2001) a Dear Heather (2004) – byla na Cohenův standard zase jen prostřední. Dlouhé prodlevy vyplňoval koncertními alby a různými Best Of a také poměrně komplikovanými osobními eskapádami, což je ovšem jiná kapitola.
Tváří v tvář
Poprvé jsme spolu měli tu čest až v roce 2008 na festivalu v Glastonbury. Tehdy jsem si zapsal: „Na scénu pódia ve tvaru pyramidy před zhruba sto tisíc posluchačů přichází v mírném předklonu čtyřiasedmdesátiletý montrealský rodák, leč světoobčan s dvanáctičlenným (počítal-li jsem dobře) orchestrem, v němž nechybějí harfa, hoboj, všecky možné dechové nástroje, kontrabas, hammondky, tři půvabné a znamenité backvokalistky.
Leonard Cohen, oděný do střídmě šedého obleku s myslivecky střiženým kloboučkem téže barvy na hlavě, zdaleka nevypadá na svůj věk. S mírným, nečitelným úsměvem, za nějž už nelze dohlédnout, zdvořile smekl a tichým hlasem pravil: Dobrý večer, přátelé. Sonická bouře publika ho nevyvádí z míry, snad jen ke konci při největším a nejdelším aplausu, který jsem kdy v Glastonbury zažil, jakoby nevěřícně a možná dojatě vrtí hlavou.
Jak je tohle možné? Inu, Cohenův hlas se za ty roky (a to hrál, prosím pěkně, většinou písničky z prvních tří alb, tedy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let) neposunul ani o píď, což bylo obdivuhodné zejména ve zpěvných a vypjatých refrénech. Nic neznělo obyčejně, souznění s orchestrem bylo jedinečné a Cohenovo vnitřní soustředění tak výjimečné, až jsem ho místy podezíral, že si zpívá sám pro sebe. Jenže, snad, aniž chtěl, zpíval pro všecky, zpíval pro mne.
Staré nápady a populární problémy
A jak to bylo dál? V roce 2012 vydal Cohen Old Ideas. Zřejmě i díky požehnanému věku v písních silně projevoval odstup od svých témat, smysl pro sebeironii a ve spodních podložích jeho textů byl ryzí humor, byť s přídechem cynismu. O rok později album Cohen předvedl naživo i v Praze (byla to jeho třetí zastávka v České republice) a publikum bylo nadšeno.
Leonard Cohen zemřel 7. listopadu 2016.
