Ve venkovském hostinci U jabloně houstne vzduch. John Smith a Starý opat, nebo jak se všechna ta britsky hořká a hustá piva jmenují, slaví výroční svátky výtočnosti. Rozvážné hospodáře zahánějí od stolu štamgastů roztodivně vyšňořená dítka, puritánskou šeď střídá batikované pohodlí. Do somersetského kraje, tak jako už léta každý poslední víkend v červnu, přijelo 168 000 potomků woodstockého národa. A teď si chtějí užívat, neboť opodál se právě otevřely brány nejspíš největšího vesměs hudebního festivalu, co jich jen na světě je.
Nad městysem Glastonbury a jeho věhlasným starověkým opatstvím na kopci typu Říp stojí mýty opředený Tor, kamenný kvádr, zbytek původního chrámu. Zde někde má být vchod do říše keltských skřítků, prý ... Vědí-li o tom něco stračeny pasoucí se až na vrcholu kopce? Rozhled do krajiny je impozantní. Široko daleko zelené pastviny, osídlené jen řídce rozsetými farmami, bristolský přístav lze než tušit v dáli. Oči ukolébané velebnou přírodou však náhle směrem k vesničce Pilton nabourají na cosi nepřístojného. V údolí dnes vyrostlo z ničeho nic nové město, divné a divoké na první pohled. Z téměř leteckého pohledu je vidět nezvyklý pohyb v krajině. Není divu. Na pět dnů se sem sestěhoval celý polosvět vší populární hudby, kterou si jen lze představit.
GLASTORY
Farmář Michael Eavis, pětasedmdesátník mladistvého vzhledu ozdobený "solženicynovskou" bradkou, si mne spokojeně ruce.
Když před sedmatřiceti lety na svých pozemcích poprvé vystavěl aparaturu ve stodole tvaru pyramidy a sezval hippies z okolí, nabídl jim zdarma mléko svých krav a hlavní hvězdy T. Rex za téměř symbolické vstupné. Od roku 1970 se festival postupně rozrůstal, diváků i kapel přibývalo, ale ještě v roce 1990, kdy se sem přes cáry železné opony prodrala první česká výprava, hrálo se jen na dvou pódiích a mezi zhruba třiceti tisíci posluchači převažovali přestárlí hipíci a travelleři objíždějící Británii v obskurních maringotkách. Ostatně na střeše pyramidového pódia byl stále stejný protiatomový symbol šedesátých let. Nepřízeň počasí a nedokonalá organizace změnily tehdy piltonské údolí v bahenní past. Tisíce lidí se starými rachotinami uvízly na pár dní v rozmáčených loukách, nedostatek jídla, pitné vody a hygieny byl pak rozbuškou k velmi nemírumilovným bitvám mezi jednotlivými klany hippies.
Všem tehdy bylo bolestně jasné, že staré časy skončily, woodstocký sen o novém národu se dávno rozplynul, a má-li mít festival v Glastonbury nějakou budoucnost, musí být vystavěna na profesionalitě a dobré organizaci. Ostatně zkraje devadesátých let razantní proměnou procházely i podoby populární hudby a vše jako by hrálo do ruky ambiciózním plánům Michela Eavise pořádat obří setkání lidí a umělců, pokud možno úplnou přehlídku "soudobého jevištního projevu", jak dodnes stojí v podtitulu festivalu v Glastonbury.
Po roce oddechu náhle všechno klaplo. Ročník 1992 vešel do historie jako přelomový. Slunko celé tři dny pražilo na víc než sedmdesát tisíc velmi omládlých diváků, kteří se poprvé rozhodovali mezi několika pódii, dramaturgii celého festivalu se dokonale podařilo vystihnout ducha hudby a její nesmírnou šíři toho roku. Kdo tenkrát něco znamenal, hrál v Glastonbury. Tehdy se začalo razit, že festival jako takový je důležitější než jakákoli slavná kapela, která v piltonském údolí vystoupí. A taky publiku se přestalo říkat hippies, nový název zněl lépe: indies, nezávislí. Atmosféra, která se tehdy rozprostřela nad žárem dožluta sežehnutým údolím, měla tvar úsměvu a se slastně přimhouřenýma očima se dá říct, že v piltonském údolí vydržela dodnes.
"Nestýská se vám po těch poněkud anarchistických časech?" Kryšpín, dlouholetý šéf tiskového střediska, pomáhá překonat trojnásobnou kontrolu pořadatelů, v jednu chvíli jakémusi hromotlukovi musí vysvětlovat, že je z ústředního štábu festivalu. S odpovědí chvíli váhá: "Nevím, jestli to tenkrát nebylo lepší, ale teď je festival rozhodně bezpečnější. A to je, oč tu běží." A farmář Eavis si mne spokojeně ruce. Zas jednou vyhrál boj s místním zastupitelstvím.
VÍTEJ, KDO S (PLATNÝM) LÍSTKEM PŘICHÁZÍŠ
Sto sedmdesát sedm tisíc lístků po 149 librách (na internetové burze až za šestinásobek) bylo letos v únoru rozprodáno za rekordních 12 hodin, ačkoli si jejich šťastní majitelé museli na jména vystupujících umělců počkat až do 1. června, kdy byl na oficiálních www stránkách slavnostně vyhlášen seznam víc než dvou tisíc účinkujících. "Bez lístku ani ránu," bylo hlavním předfestivalovým heslem a v praxi to mělo znamenat: Kdo nemá vstupenku, ať se ani nepokouší přiblížit k údolí. A vskutku - několikanásobná záchytná stanoviště byla dostatečně hustým sítem. Letitá hrozba festivalu, tzv. fence jumpers čili přeskakovači plotu, byla eliminována - a pokud se ke tři metry vysokému (a dva metry v zemi zakopanému) hrazení fence jumpers dostali a pomocí důmyslných vynálezů překážku zdolali, seskočili do rukou nekompromisních pořadatelů.
Systém vstupu do údolí je propracován k dokonalosti včetně různých prosvětlovacích zařízení a regulérního filcunku zavazadel - to kvůli skleněným lahvím. Alkohol ovšem nevadí, mnozí procházejí branou po vzoru orientálních nosičů s kartóny plechovkových piv na hlavě, druzí přivážejí na kolečkách půjčených od místních zemědělců hektolitry krabicového vína, přesto až na opravdové výjimky není v Glastonbury opilců. A porovná-li tuzemec situaci s některým z českých festivalů ... je mu až stydno za všechny ty už dopoledne ležící spící. Drogy všech sort jsou ovšem zakázány, ale s trávou a hašišem pak v městečku probíhá čilý obchod a nasládlá vůně THC tvoří spolu se sporadicky vyváženými toaletami charakteristický odér největšího světového festivalu. Zdá se však, že i v tomto případě se festivaloví návštěvníci řídí perským příslovím: Nepožíváme, abychom upadli, ale abychom se povznesli.
MĚSTO GLASTO
Oplocených devět hektarů se na pět dnů stává jakýmsi veselým ghettem pro zhruba 200 000 lidí (počítáme-li i umělce, stánkaře, novináře a ometáky všeho druhu). Některým stačí skrovný iglú stan, jiní se spokojí jen se spacákem a někteří jsou schopni přivézt si s sebou půl obýváku včetně pohovky a luxusního lávového grilu. Každá z několika stanových čtvrtí má svá pravidla, vnitřní uspořádání a své toalety. Dole v údolí je pak vystavěno město s hlavními třídami i postranními uličkami, s nemocnicí, bankou a zábavním parkem. Ulice jsou olemovány stánky všeho druhu, v nichž lze nakoupit úplně vše. Největší zájem bývá zpravidla o textilie - podle obležení (a nejspíš i tržby) lze usoudit, co je zrovna "in". Že už neletí batika nebo připevňovací motýlí křídla? No a? V módě jsou přece vojenské maskáčové ornamenty na neuvěřitelně dlouhých a širokých kapsáčích s mnohým řasením a nesmyslně našitými proužky látky, klobouky a čepice všeho druhu. Nebo chcete košili z Army shopu? Jistě nejvíc letí Bundeswehr. Chcete udělat radost důmyslnou dřevěnou hračkou, nebo jen skleněnými korálky? Je na výběr. Mexická houpací síť, louče či antikvariátní knihy a vinylové desky? Jak je libo. Kožichy a paruky, tuhý líh, zásyp na zapařený rozkrok, Glastonbury Crystal Water a rozhodně organická trička s nosorožcem. A když nebe výhrůžně zolovnatí, jsou tu hbitě k mání pláštěnky a holiny.
Podobně pestrá je i gastronomická nabídka. Stovky stánků nabízejí speciality kuchyní z celého světa. Vedle sebe mohou stát britské koblihy, italský česnekový chléb nebo přeslazené arabské pečivo, tu se peče prasátko, jinde grilují krevety, nabízí se kozí kebab, ze střední Afriky přichází vařená gambijská slepice, Thajci udivují nasládlými nudlemi s rybou, kreolská kuchyně je zastoupena výbušnou směsí rýže, fazolí a masa, o jehož původu by se daly vést debaty.
Zato pivo je jaksi na jedno brdo. Pivovarští odboráři byli sice letos odsunuti stranou a jen velmi obtížně pitelný carlsberg byl doplněn tmavým guinnessem, leč o víně raději nemluvit. Snad jen avalonské organické snese trochu přísnější kritéria. Přepestrá směs pachů a vůní pronásleduje diváka a posluchače na každém kroku. Diváka? Posluchače? Ale ano, přes všechna ta nejrůznější povyražení lidi přijíždějí do Glastonbury také za hudbou.
... A CO TROCHU HUDBY?
Pomineme-li přece jen okrajová divadelní či filmová představení, má festival v Glastonbury k dispozici sedmnáct oficiálních pódií, z nichž je nejméně šest velice důležitých. Před to největší, hlavní a původní (ano, to ve tvaru pyramidy) se vejde až sto tisíc lidí, před Other Stage "druhé", nebo lépe "jiné" jen o málo méně, kosmopolitní Jazz a World Stage je rovněž velmi rozlehlé a taneční stan pojme až dvacet tisíc chtivců tohoto žánru. O něco menší je pak stan akustický, ale zase zde bývají k vidění věci. Připočte-li se ještě Avalon s jasným zaměřením na světový folklór a rozlehlý stan pro "nové tváře" nazvaný po legendárním diskžokeji Johnu Peelovi (tak nové, že před pár lety zde vystupovala harcovnice Patti Smithová anebo legendární John Cale), je celkem zřejmé, o čem že je dopolední rozjímání u lihového "vaříku" při instantní kávě s nabitým programem v ruce. Je bolestně jasné, že vše se stihnout nedá. Zejména protrhne-li se nad Bristolem nebe a temný mrak krouží celé čtyři dny nad piltonským údolím a vodou nešetří.
Ještě nikdy od dob, kdy se ze mne stal regulérní občan Glasto-townu, jsem nepociťoval takovou depresi jako letos v červnu. Lékař, řidič a manažer výpravy MUDr. Podstata nakonec kdesi ukradl "gazebo", jakési provizorní přístřeší, abychom alespoň na pár minut měli iluzi nedeště a nápis na fasovaných pláštěnkách "dry" byl skutečností. Přesto (anebo možná právě proto) mně bolestně docházelo, jak se změnil duch festivalu a (především) jak se změnily zákony hudby. Neboť "nikde se nezmění zákony hudby, aniž by tím byly otřeseny nejdůležitější zákony státu", což už dávno pochopil Platón.
Ačkoli Michael Eavis na tiskové konferenci použil obvyklé sousloví, že tohle bylo "best Glastonbury ever", a já mu tentokrát potichu, ale rozhodně oponoval, musím říct, že soupiska umělců byla opravdu výjimečná. Od všech těch mladých a dravých kytarových hrdinů (Arctic Monkeys, Fratellis, Arcade Fire, Kasabians a já nevím jakých) přes stálice typu Manic Street Preachers či Waterboys až po legendy, jíž letos rozhodně byl John Fogerty z legendárních Creedence Clearwater Revival, The Who a dalš
I ti nejslavnější ze slavných se před zraky novinářů ze všech světových médií chtějí asi vytáhnout. Anebo je k vrcholným výkonům vede jedinečná glastonburská atmosféra a výjimečná "duše místa"?
Nelze zapomenout, když před pár lety Robert Plant, zpěvák Led Zeppelin, ihned po heroickém výkonu na pár sekund v zákulisí omdlel vyčerpáním.
Nelze zapomenout na jedinečný koncert R. E. M., tuším před pěti lety. Tenkrát mi to došlo: desetitisíce loučí, svíček a zapalovačů a viditelně pohnutý Newyorčan zpíval: We are all made of stars. Čáry máry. A všichni byli hudbě a sobě blíž než kdy jindy. Jen letos u toho nebylo už mé srdce.
Sbohem, město G.
