Letos na jaře zemřela jedna z největších stálic československé hudby, nezaměnitelná Hana Hegerová by se dnes dožila devadesáti let. Zpěvačka svébytných šansonů však uspěla i na mezinárodní scéně. Dnes už se většinou omezujeme na pouhé konstatování, že dobyla pařížskou Olympii. Jak to ale bylo doopravdy s jejím bojem o francouzského diváka?
„Kdyby měla více štěstí a narodila se do jiné politické doby, tak by určitě udělala světovou kariéru,“ prohlásil o Haně Hegerové hudební publicista Jiří Černý. Její zápas se zničující konkurencí, která v legendárním pařížském sále l’Olympia dýchala z každého milimetru zdiva, viděl v roce 1967 z první ruky a pak o něm nesentimentálně napsal do Mladého světa.
„Hana Hegerová měla před sebou dva tisíce rozjařených lidí,“ líčil. „Zhlédli toho večera pestrý kabaret, od baletu až po kopání do zadků. Neměli tušení, že tato zpěvačka je z jiného rodu, že patří spíš do menšího Bobina vedle šansoniérů Brassense, Ferrého a Barbary.“
Kontakty bratislavské rodačky, která se vlastním jménem jmenovala Carmen Mária Štefánia Farkašová, s ředitelem Olympie Brunem Coquatrixem sahají až do doby jejích pražských začátků. V roce 1959 ji vyhlášený impresário slyšel zpívat v podniku Alhambra na Václavském náměstí, kam si zpívající herečka (známá z Krejčíkova filmu Frona) odskakovala z právě založeného divadélka Rokoko.
Už tehdy pozval uhrančivou brunetku do města nad Seinou. A při svých dalších návštěvách stověžaté matičky se nikdy neopomněl podívat, co se právě děje v divadle Semafor, kde Hegerová účinkovala v období čtyř zásadních let 1962 až 1966. Jistě nebyl tak naivní, aby si myslel, že na jeho československý objev v Paříži všichni čekají. Přesto ho Carmen, alias Hana, zaujala natolik, aby o ní řekl: „Znám velice dobře všechny umělce ze Semaforu i z divadla Rokoko a pro mne je v Československu velkou hvězdou Hana Hegerová. Věřím, že bude-li chtít udělat vše, co je potřeba, aby se mohla představit francouzskému publiku, má velkou naději stát se hvězdou mezinárodní.“
Beatles? Já se těšila na striptýz
Na jaře roku 1963 měla premiéru už třetí ze semaforských „Zuzan“, představení Zuzana není pro nikoho doma, v němž Hegerová zpívala písně Barová lavice a Z mého života. V červnu následujícího roku zazářila zpěvačka v semaforské jazzové opeře Dobře placená procházka, kde hrála bohatou tetu z Liverpoolu. A přesně mezi tím se odehrály její první velké námluvy s Paříží, kam odcestovala na průzkum s Jiřím Šlitrem. Přátelili se od osmapadesátého roku, kdy se on, Miloš Forman a Hanin pozdější partner Ján Roháč vrátili ze svého veleúspěšného účinkování na bruselském Expu.
V interview z 18. ledna 1964, otištěném ve Svobodném slově krátce poté, co francouzská caravella dopravila dvojici zpět na ruzyňské letiště, vypočítávali nevyspalí umělci, co všechno během onoho seznamovacího týdne ve francouzské metropoli stihli zažít. „Viděli až čtyři představení denně; divadlo, kabaret, noční podniky s programem. Skvělý zpěvák Charles Aznavour, zpívající v nepřetržitém programu až 37 písní trojnásob dlouhých jak ty naše. Zpěvačky, které se vyrovnají Edith Piaf, výtečný kněz Duval, jehož jazzové písně zpívá obecenstvo s ním jak v kostele a on sem tam mezi ně vloží své kázání, kvartet Beattles, který s využitím všech technických prostředků doslova řádí na jevišti tak, až hlava třeští (mají přijet i k nám – a jsou to cvoci, říká Jiří Šlitr, to si Praha dá) – to byly zážitky z nejzajímavějších.“
O britském fenoménu jménem Beatles u nás tehdy ještě skoro nikdo neslyšel. Proto je také autor článku bezelstně překrtil na „Beattles“. (Mimochodem, opravdu mohli Prahu navštívit, obratný manažer František Spurný se o to pár let marně snažil.) O mnoho dekád později, v prosinci 2008, se Hegerové na legendární „Brouky“ zeptá Milan Tesař z Reflexu. A vitální dáma mu odpoví: „Ano, viděli jsme je s Jirkou Šlitrem v Olympii. Byli nesmírně živí a spontánní. Pan Coquatrix je pozval vlastně na zkoušku, protože to byli Angličané a jejich rivalita s Francouzi je všeobecně známa. Nicméně spousta Pařížanů dorazila na koncert v parukách, které kopírovaly populární beatlesácké účesy, a přijala je úžasně. Mně se Beatles hrozně líbili, představte si, uprostřed písničky jim vypadl zvuk, a najednou jako by nebyli. A oni vůbec nezpanikařili, hihňali se a byli báječně nad věcí.“
„Došlo vám tehdy, že slyšíte něco nesmrtelného?“ zajímal se Tesař. „Vůbec ne,“ odtušila šansoniérka. „Já se hlavně těšila, že pak půjdeme s Jirkou do nejznámějšího pařížského striptýzu Crazy Horse.“ Šlitr a Hegerová se do Paříže vypravili proto, aby zde s panem Coquatrixem domluvili konkrétní podobu třítýdenního angažmá, které měla šarmantní Carmen absolvovat v Olympii na přelomu září a října 1964. „Ze třinácti písní, které předvedli pořadatelům jejich podzimního zájezdu, vybrali přibližně deset,“ dozvídáme se z dobového rozhovoru. „Texty písniček budou překládat nejlepší francouzští překladatelé (mezi nimi i onen slavný Aznavour), orchestr Olympie, kde každý nástroj má pro dokonalou akustiku vlastní mikrofon, si sám připraví aranžmá – a pak už bude všechno záležet jen na našich, především na Haně.“
Pár kluků z balkónu
Trvalo však ještě další tři roky, než se pařížští diváci seznámili s repertoárem československých umělců, jako byla právě Hegerová. Však i Jiří Černý v Mladém světě klade sugestivní otázku: „Léta jsme se ptali, jak je to vlastně s vystoupením Hany Hegerové v pařížské Olympii.“ Skutečnost je taková, že na této scéně prorazila až coby hlavní hvězda programu, který prodal Pragokoncert do Francie v létě roku 1967 výměnou za Coquatrixovu show v čele se slavnou šansoniérkou Juliette Gréco, jež se objevila v pražské Lucerně o rok dříve.
Spolu s Hegerovou – u níž si Coquatrix vymínil, že musí večery kolem půlnoci zakončovat – se v Olympii v sedmašedesátém ocitli členové Státního souboru písní a tanců, skupiny historického šermu a Černého divadla Jiřího Srnce. Yvonne Přenosilová přednesla svým nabroušeným hlasem à la Brenda Lee folklórně laděný Sklípek. Největší mužskou hvězdou československé delegace byl Waldemar Matuška, který diváky „rozsekal“ svým pojetím lidovek, baladou Don diri don a hymnickou písní Volám déšť. (V podobném programu rok nato exceloval v londýnské Royal Albert Hall – kdo o tom dnes ví?)
Hanino entrée ve svatostánku francouzského šansonu nebylo zdaleka tak triumfální, jak se nyní píše v jejích nekrolozích. Historie nebývá tak jednoduchá. Důležité však je, že si Hegerová krůček po krůčku zahraniční posluchače získala. Kritik Černý referoval: „Po Žárlivosti, bez znalosti českého textu asi ne dost zajímavé a přijaté zdvořile, ohlásila Hegerová dvě písně zpívané v jidiš. Potlesk. Přednášela Židovskou mámu, dramaticky, se zpívaným nářkem, jako vždy. Před koncem, v pomlkách, se pár kluků z balkónu zasmálo. A teprve od tohoto okamžiku začalo jít do tuhého. Většina lidí sice tleskala, přesto však Hegerová další písničku, Noc, odzpívala bez jiskry, téměř mechanicky. Všechno bylo na vážkách. (Trnul jsem o to víc, oč znám případy, kdy zpěvák prostě takovou situaci vzdal.) Hegerová ale bojovala jako lev, a když zazpívala francouzsky Brelovy skladby, zlomila definitivně všechnu nedůvěru, takže v závěru jednoznačně zvítězila.“
Lásko prokletá
Je dobré vědět, že mistrný performer Jacques Brel v Olympii krátce předtím ukončil koncertní kariéru. Jak Jiří Černý s evidentní úlevou podotýká, když vyšly kritiky na program našich umělců v Paříži, „několik mimořádně lichotivých odstavců bylo věnováno Haně Hegerové“. Bruno Coquatrix zpěvačce poradil, že by měla natočit snad nejkrásnější love song všech dob, Brelovu skladbu Ne me quitte pas. „Namítla jsem Coquatrixovi, že je to mužský text,“ prozradila Hana po letech Milanu Tesařovi. „Na místě mi ho přepsal do ženského rodu. Později text nádherně přebásnil Pavel Kopta, ačkoli se mu do toho nechtělo. Píseň má v titulu čtyři krátké slabiky, a to textaři nemilují. Ale vyřešil to geniálně: Lásko prokletá.“
Následovalo pozvání do Olympie na příští rok. Tentokrát už ne na tři týdny, ale na tři měsíce. Hegerová tomu říkala studijní pobyt. „Pamatuju se, že jsem do Paříže odjela sama svým prvním autem, pidižvíkem, kterého jsem si koupila za honorář za film Kdyby tisíc klarinetů. Fiatek, šestistovka. Vidím to jako dneska. Když jsem se jela z divadla ubytovat, objížděla jsem po karuselu Vítězný oblouk a nemohla z něj vyjet – tam vůbec nejsou dělicí pruhy. Bylo to jako začarované. Točila jsem se na tom okruhu snad věčnost a hrozně se při tom smála.“
Ani tentokrát se ovšem francouzskému obecenstvu neprezentovala jen ona. V její domovině totiž zatím vznikla nová superskupina: Golden Kids neboli Marta Kubišová, Helena Vondráčková a Václav Neckář. Hegerová, kterou tento zájezd s Kubišovou sblížil, pak ve svém autíčku vozila vyjukané trio po celé revolučně naladěné Paříži. Výsledkem tohoto angažmá bylo, že pan Coquatrix učinil Kubišové podobnou nabídku vystupovat sólově v Olympii jako předtím Haně. Bolševik měl ale s odvážnou Martou úplně jiné plány.
Sny versus kriminál
Hana Hegerová pak ještě dlouho prohlubovala své kontakty s Francií. Poznala Gilberta Bécauda, zpívala na koncertě k poctě básníka Jacquesa Préverta. O tom se však už ve znormalizovaném Československu nemluvilo. Zatímco Kubišové připravila nová garnitura dvě desetiletí nuceného „hlasového klidu“, Carmen Farkašovou čekal rovnou sedmiměsíční kriminál. Omylem si ponechala honorář, jenž jí přišel na účet a který ve skutečnosti patřil Karlu Gottovi. Nic nepotěšilo komunisty víc, než když mohli skřípnout internacionální star – údajně pro zpronevěru.
Návrat na výsluní byl dlouhý a namáhavý. Na mimořádné úspěchy ze šedesátých let se postupně zapomínalo, zmíněný Karel Gott tu širokou paletu československých talentů ochotně přemaloval bájemi o svém zdánlivě samojediném zahraničním sukcesu. Dějiny však Hanu Hegerovou nespolkly, byla pro ně příliš velké sousto. Nejenže se dočkala kýženého comebacku a nejvyšších státních vyznamenání. Roku 2013 ji navíc povýšil francouzský velvyslanec Pierre Lévy na komandéra Řádu za zásluhy.
