nahoru

Jan Zumbach: Polský hrdina bitvy o Británii proslul jako pašerák, žoldák i obchodník se zbraněmi

Mariusz Surosz 3. ledna 2021 • 13:00
Jan Zumbach: Polský hrdina bitvy o Británii proslul jako pašerák, žoldák i obchodník se zbraněmi
foto: Fox Photos / Hulton Archive / Getty Images

Londýn, 8. června 1946. Na počest vítězství se koná velká vojenská přehlídka. Avšak mezi vojenskými jednotkami ze všech možných zemí, které pochodují před královským párem, chybějí Poláci. Pozvánku dostala pouze 303. peruť, jenže polští piloti se odmítli přehlídky zúčastnit. Chtějí tak vyjádřit solidaritu s více než 200 tisíci vojáky polských pozemních sil a vojenského námořnictva, jež na přehlídku nikdo nepozval. Jedním z nejúspěšnějších a nejslavnějších pilotů 303. peruti byl přitom Jan Zumbach (14. dubna 1915 – 3. ledna 1986).

Vláda Clementa Attleeho nechce provokovat Moskvu. Proto polské vojenské jednotky, které bojovaly během druhé světové války na Západě a podléhaly polské exilové vládě, na přehlídku nepozvala. Velká Británie ostatně už rok uznává za legitimní prozatímní vládu národní jednoty, která ve Varšavě vznikla pod taktovkou Sovětského svazu.

Také většina Britů v roce 1946 už polské vojáky ve své zemi nechce. Britové jsou přesvědčeni, že Poláci by se měli vrátit do Polska. Vyplývá to z průzkumů veřejného mínění.

Jenže ze čtrnácti tisíc vojáků, kteří sloužili v polských vzdušných silách na Západě, se do Polska rozhodly vrátit asi jen tři tisíce mužů. Ti, kteří se odhodlali sloužit v Polské „lidové“ armádě, byli alespoň zpočátku do jejích řad přijímáni. Jenže pak přišel rok 1948 a zostření „třídního boje“. Piloty ze Západu v lepším případě z armády propouštěli, aby nadále pracovali jako skladníci nebo dělníci. Řada z nich byla však zatčena. Pouhým zázrakem unikl smrti nejúspěšnější polský pilot druhé světové války Stanisław Skalski. Na základě falešných obvinění ho odsoudili k trestu smrti, jejž mu režim následně změnil na doživotí. Z vězení se dostal v roce 1956. Jiní takové štěstí neměli.

Piloty a mechaniky, kteří se rozhodli zůstat na Západě, přijali do RAF i civilních leteckých společností. Mnozí z nich se rozprchli po světě. Polští piloti tak například patřili ke spoluzakladatelům pákistánského letectva, ale působili také ve vzdušných silách emirátu Abú Zabí a dalších arabských zemí. Nechali se naverbovat do americké CIA a podstupovali nebezpečné mise v řadách antikomunistů po celém světě. Několik z nich se po válce proměnilo v nájemné žoldáky a účastnilo se v této roli různých světových konfliktů.

Nejslavnějším z nich se stal bezpochyby Jan Zumbach.

Pašerák zboží i lidí

Za války se Janu Zumbachovi podařilo sestřelit třináct nepřátelských letadel jistě a pět dalších pravděpodobně, byl vyznamenán Stříbrným křížem řádu Virtuti Militari, čtyřikrát Křížem za chrabrost (Krzyż Walecznych) a dvakrát britským Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross).

Zumbach měl neklidnou duši a to mu zůstalo i po válce. S několika dalšími piloty založil leteckou společnost. Oficiálně přepravovali sice turisty, ale nepohrdli ani jiným, méně legálním výdělkem. Mezi Velkou Británií a Belgií tak pašovali diamanty, a když zjistili, že by se dalo skvěle vydělat na švýcarských hodinkách, začali v tajných úkrytech svých letadel pašovat i hodinky. Zumbachovi přitom pomohlo, že měl občanství země helvetského kříže. Jeho dědeček byl totiž Švýcar.

Ale nezůstalo jen u zboží. Společnost si vyhlédli také židovští politici. Přislíbili Zumbachovi a spol. velké peníze za nelegální přepravu dobrovolníků, kteří se v Palestině chystali bojovat proti Arabům.

Později, když nastala konjunktura cen zlata a cigaret, přišly schopnosti polských mechaniků, jež společnost zaměstnávala, znovu vhod. Právě oni vymýšleli totiž skrýše, které se celníkům nedařilo objevit. K pašování začala Zumbachova společnost používat také loď. Sice se stávalo, že před hrozící celní kontrolou skončil celý náklad v moři, ale už další plavba ztrátu vždy vynahradila. Pak ale zasáhla náhoda.

Ve francouzském přístavu Dieppe si pozorný celník všiml, že loď, jež měla do Anglie vézt zeleninu, nevyplula v nejvhodnější okamžik, tedy při odlivu. To bylo podezřelé. Námořníci se začali připravovat k plavbě teprve ve chvíli, kdy se objevil na palubě muž s kufrem. Úředník nechal loď prohledat. Pašování hodinek bylo prozrazeno. Následoval drtivý finanční postih. Společnost musela prodat nejen loď, ale i všechna letadla. „Byl jsem ještě chudší než na konci roku 1946, kdy jsem odložil do skříně svou krásnou uniformu podplukovníka RAF. Teď jsem neměl dokonce ani to letadlo,“ vzpomínal po letech Zumbach.

Ve svých vzpomínkách tvrdí, že se mu podařilo alespoň částečně zacelit díru v rozpočtu poté, co dostal zakázku od československého diplomata působícího ve Švýcarsku, jemuž měl nelegálně obstarávat penicilín. Spojené státy totiž zakázaly dodávat tento lék do komunistických zemí. Naopak Zumbach s tím neměl problém. Pro něj byl důležitý pouze výdělek.

Johnny „Kamikaze“ Brown

Zumbach se usadil v Paříži. V prosinci 1961 zazvonil v jeho bytě telefon. „Dovolal jsem se panu Johnnymu Zumbachovi?” zeptal se mužský hlas, a když Polák přitakal, následovala další otázka: „Jeden náš společný přítel mi prozradil, že pořád ještě sníte o dobrodružství a neměl byste nic proti tomu, začít znovu létat. Je to tak?“

„Přesně tak,“ odpověděl Zumbach.

Pak se oba muži sešli osobně. Když polský pilot četl návrh smlouvy, kterou mu předložili, nezapochyboval ani na okamžik, že je to smlouva pro nájemného žoldáka. Jan Zumbach dostal nabídku, aby zorganizoval a řídil letectvo v Katanze, nejbohatší provincii Konga, jež se v roce 1960 osamostatnilo. Katanga se vzápětí vzbouřila a vyhlásila nezávislost. Jejím prezidentem se stal Moïse Tshombe.

Zumbach nyní zorganizoval nákup letadel Douglas A-26 Invader, dopravil je do Afriky a naverboval piloty i mechaniky. Katanžské letectvo poté bombardovalo konžské vládní síly. Zumbach později spočítal, že absolvoval více než šedesát bojových letů. Idyla skončila, když se u vzdušných sil OSN, jež měly pomoci s potlačením povstání, objevily švédské tryskové letouny. Nemilosrdně ničily letectvo Johnnyho „Kamikaze“ Browna – právě pod tímto jménem totiž Zumbach v Katanze působil – a pilotům včetně Zumbacha nezbylo nic jiného než uprchnout do Angoly.

Jan Zumbach se vrátil do Paříže. Vzápětí obdržel další nabídky, aby se účastnil bojů v Asii i Africe, ale tentokrát už byl opatrný. Měl špatné zkušenosti. Od prezidenta Tshombeho nedostal zaplaceno.

Pak se Janu Zumbachovi narodil syn a zdálo se, že konečně nastal čas, aby se usadil. Jenže přišel rok 1967 a dvaapadesátiletý Zumbach se zhostil úkolu dopravit bombardér do vzbouřené nigerijské provincie Biafra.

Setkal se tu s vůdcem vzbouřenců plukovníkem Chukwuemekou Odumegwuem Ojukwuem. Samozvaný prezident Biafry, jenž předtím působil ve funkci guvernéra této provincie, vyhlásil její nezávislost poté, co byli jeho krajané z kmene Igbo v jiných nigerijských regionech zmasakrováni příslušníky kmene Hausa. Ojukwu Zumbachovi navrhl, aby velel letectvu Biafry. Pilot uvěřil, že prezident je člověk, „který se obětoval, aby uchránil svůj národ před hrozbou genocidy“.

Jediné letadlo, jež měla v té době Biafra k dispozici, byl právě starý bombardér z druhé světové války Martin B-26 Marauder, jejž se sem podařilo Zumbachovi dopravit. Během několika dní bylo letadlo provizorně vyzbrojeno. Zumbach vzpomínal, že nejlepší kulomety, které ve skladech našel, pocházely z Československa, nicméně byly to zbraně určené pro pěchotu. Našel řešení: ve špičce letadla vyvrtal otvor, do něhož umístil hlaveň kulometu. Pilot měl na skle kokpitu nalepený „zaměřovač“, a když usoudil, že se mu povedlo zamířit na cíl, zatáhl za provázek, jehož druhý konec byl přivázaný k ramenu střelce ležícího u kulometu. Voják střílel, aniž by před sebe vůbec viděl, a střelbu zakončil, až když opět ucítil zatahání za provázek.

Druhý kulomet byl v letadle namontován tak, že střelec, který jej obsluhoval, mohl střílet skrz otevřenou pumovnici. Letadlo bylo vyzbrojeno také pumami. Zpočátku jejich funkci plnily sudy naplněné benzínem, fosforem, kusy kovu a primitivní rozbuškou. Při náletu je biaferští vojáci z letadla vyhazovali ručně. „Obě technická řešení vzbudila u zhruba dvacítky letců, které mi Ojukwu přidělil, nelíčený obdiv. Všichni pak chtěli létat právě se mnou a bojovat z paluby našeho stroje,“ napsal Zumbach.

Polák se znovu proslavil. Během jednoho z prvních letů zaútočil na letiště v Makurdi. Během náletu zahynul náčelník štábu vládní armády, později bombardoval pozice nigerijského vojska, a poškodil dokonce i válečnou loď Nigeria.

Vzdušné síly Biafry se rozrůstaly. Tvořilo je několik různých letadel, která se do země podařilo dopravit a vyzbrojit. V jejich čele stál Jan Zumbach. Vedle toho radil Ojukwuovi, vedl výcvik pilotů, vymýšlel, jak do letadel namontovat nosiče pum, sháněl po Evropě potřebné náhradní díly i motory a vše pašoval do Biafry.

Po roce se Zumbach z bojů v Africe stáhl, aby se vrátil zpět do Paříže. Ojukwu ho v telegramech žádal, aby mu pomohl potopit fregatu Nigeria, která znemožňovala dodávky výzbroje námořní cestou. Zumbach zorganizoval misi potápěčů. Ti se měli k válečné lodi přiblížit s vorem naloženým výbušninami a v přístavu Port Harcourt ji potopit. Akce se však nezdařila.

Kšefty se všemi

Jan Zumbach poté alespoň zdánlivě vedl život poklidného pařížského restauratéra. Proslul prostopášným životním stylem. Rozhazoval peníze ve velkém.

V roce 1969 přesídlil do Londýna Zumbachův blízký přítel z letecké školy v polském Dęblinu i z doby bojů ve Velké Británii – plukovník Witold Łokuciewski. Říkalo se mu Tolo a po válce se vrátil do Polska. Komunisté jej krátce věznili, poté pracoval jako taxikář. Když přišlo v roce 1956 politické tání, mohl Łokuciewski opět sloužit v armádě. Postupně udělal v komunistickém státě kariéru a v roce 1969 byl vyslán do Londýna jako vojenský atašé tamní polské ambasády. Zumbach se za ním vydal.

Většina ostatních polských veteránů je vnímala jako někoho, kdo pošpinil důstojnickou čest. Zumbach tím, že se stal žoldákem, Łokuciewski spoluprací s komunisty.

O čem si oba přátelé povídali? To už se nejspíš nedozvíme. Jisté je, že Zumbach začal od tohoto okamžiku navštěvovat Varšavu. Údajně se tu scházel se Stanisławem Skalským, jenž se po perzekuci padesátých let vrátil do armády a později působil ve veteránských organizacích podřízených režimu. Setkal se také s generálem Edwinem Rozłubirským, jenž ztratil svou pozici v komunistické armádě poté, co odmítl v roce 1968 vyslat armádu, aby potlačila studentské demonstrace. Zumbach mu nyní navrhl, aby se stal nájemným žoldákem v Africe. „Dají ti několik desítek lotrů z celého světa, vezmeš si je do parády a budete vypalovat protivníkovy vesnice,“ vysvětloval užaslému generálovi.

Oficiálně vystupoval jako zástupce francouzské firmy, která se zabývala prodejem optických zaměřovačů. Ve Varšavě ovšem působily v té době také palestinské organizace spjaté s abú Nidálem, vůdcem revoluční rady Fatah, teroristického uskupení zodpovědného za útoky na Židy v Izraeli i v západních zemích. Zumbach prodal Palestincům zaměřovače a nejspíš i další vojenský materiál.

Skalski a Łokuciewski měli styky mezi nejvýše postavenými komunistickými důstojníky. Zumbach toho využil a obchodoval se zbraněmi, které pocházely ze skladů Polské lidové armády. V polovině osmdesátých let se dokonce rozhodl založit firmu přímo v Polsku. Chystal se do Polska, avšak ve Varšavě se už nikdy neobjevil.

Třetí lednový den roku 1986 objevili tělo Jana Zumbacha v jeho pařížském bytě. Francouzská policie vyšetřování brzy uzavřela. Zumbachův bratr pak okomentoval jeho smrt několika strohými větami: „Můj bratr se věnoval záležitostem, o nichž nechci nic vědět. Můžu vám říci jen to, že zemřel ve své posteli, ale s těžkými zraněními.“

Mariusz Surosz




Diskuse ke článku