Hunter S. Thompson | Reflex.cz
nahoru

Hunter S. Thompson

Kateřina Kadlecová19. února 2015 • 00:15
Hunter S. Thompson
foto: Profimedia.cz

Ať už do psacího stroje bouchal zprávu z války ve Vietnamu, reportáž z koňského derby, nebo analýzu Nixonovy prezidentské kampaně, referoval především o sobě samém. Tvoříval namol opilý a domodra zfetovaný, s cigárem v jedné ruce a s pistolí v té druhé; v tomto stylu ho alespoň opěvují tři celovečerní snímky a dva parádní dokumenty. Americký žurnalista Hunter Stockton Thompson žil rychle a zběsile. A před deseti lety, 20. února 2005, spáchal sebevraždu.

Milí čtenáři, považujete našeho redakčního kolegu PhDr. Jiřího X. Doležala za věčně zhuleného skandalistu, extremistického egomaniaka s citem pro skutečně šílená témata a jejich snad až příliš osobité zpracování? Pak si pusťte Strach a hnus v Las Vegas nebo Rumový deník, ať víte, zač je toho loket; případně si přečtěte dva romány dr. Huntera S. Thompsona, podle kterých byly zmíněné snímky natočeny. Vidíte? Takhle má vypadat pořádný novinář! Psychotik, alkáč, feťák, nespolehlivá a úskočná fretka, učiněný magor. Thompsonovi vyšlo dvacet knih – ale kolik jich nedokončil a kolik mu jich nevydali! Taky nedodržel spoustu redakčních uzávěrek, a přestože některé z textů přece jen dodal, nebyly otištěny… A přitom se bez něj ne-obejde jediná učebnice novinařiny a články mnoha světových i českých publicistů by bez jeho odkazu těžko mohly existovat.

Nekonvenční rodák z Louisville předběhl naši individualistickou dobu Facebooku, selfies a Instagramu, kdy i zmrzlinářka z Dolní Poustevny může samu sebe vnímat jako nejdůležitější osobnost známého vesmíru. Thompsonova gonzo-žurnalistika, tedy výrazně subjektivní novinářské výpotky, v nichž je nejzásadnějším objektem, subjektem, tématem, filtrem a vůbec vším sám autor, doznala v sedmdesátých letech mezi volnomyšlenkáři značné obliby. Gonzo-kouzlo spočívá v ostrovtipu, zajímavých postřezích a úhlu pohledu, v nadsázce a ve schopnosti zkritizovat všechno do poslední kapky krve, včetně sebe samotného.

Thompsonovy reportáže ze sportovních utkání i politických debat míchaly naprosto přesný popis reality, drogové halucinace, přehánění ad absurdum a příšerné vulgarity (zejména na účet pravicových politiků, najmě pak Richarda Nixona). Psal zcela bez autocenzury a „nebál se vyjádřit způsobem, který byl občas dost šokující“, jak v dokumentu Gonzo: The Life and Work of Dr. Hunter S. Thompson (Gonzo: Život a dílo dr. Huntera S. Thompsona) vzpomíná Jimmy Carter, jenž měl ostatně v roli amerického prezidenta v letech 1976–80 tu čest čelit Thompsonovým břitkým soudům na vlastní kůži.

Takže od začátku: Co byl ten pošuk, a tím myslím dr. Thompsona, zač?

Hurá do „prochcaný ďoury“

Narodil se 18. července 1937 do středostavovské rodiny. Otec (veterán z první světové války) umřel až příliš brzo na to, aby mohl být synovi vzorem, a matka (knihovnice) propadla alkoholu až příliš pozdě na to, aby se flašky aspoň jeden z jejích tří synů nechopil taky. Na střední škole Hunter zkoušel psát básně, což mu šlo obstojně, a zkoušel obcházet zákon, což mu šlo hůř. Po měsíci stráveném ve vězení kvůli krádeži, sám okraden o možnost dodělat si maturitu, narukoval ze své vůle k americkému letectvu. Během dvouleté služby psal mimo jiné sloupek do sportovní rubriky lokálních novin a po odchodu z letectva se nechvalně zapsal v několika newyorských periodicích: z prestižního časopisu Time dvaadvacetiletého eléva vyhodili pro neposlušnost a nerespektování autorit, z deníku The Middletown Daily Record s ním údajně vyrazili dveře poté, co zlikvidoval redakční automat na sladkosti a pohádal se s jedním z inzerentů listu. Ten zpovykaný fracek si svého zaměstnání prostě vůbec nevážil: „Novinařina není profese nebo řemeslo. Je to laciná snůška keců pro debily a úchyly, zdánlivej průchod k odvrácený straně života, špinavá zatuchlá prochcaná ďoura, kterou stavební dozor nechal zatlouct prknama, která je ale přesto dost velká na to, aby se do ní z ulice protáhl ožralej vágus a honil si tam ocas jako nějakej šimpanz v kleci v zoologický zahradě.“

Tak pravil Mistr ve svém nejúpěšnějším románu, přeloženém roku 1995 Zbyňkem Rybou do češtiny jako Strach a svrab v Las Vegas. Divoká pouť do srdce amerického snu.

Jak obrat mrtvého Hemingwaye

Další dráhu mladého sportovního žurnalisty poutavě popisuje snímek Bruce Robinsona Rumový deník, jenž vznikl podle Thompsonova stejnojmenného, silně autobiografického románu (česky vyšel v překladu Pavly Horákové v nakladatelství Volvox Globator roku 2000). Vydal se za prací do Portorika, ale magazín El Sportivo zkrachoval dřív, než mohl šéfredaktor (bez)nadějného alkoholika propustit. Pracoval pak jako nezávislý zahraniční korespondent a po návratu do USA jako něco mezi vrátným a posluhovačem v termálních lázních v hipísáckém hnízdě Big Suru. O bohémském duchu tohoto místa ostatně taky napsal článek, což mu zajistilo vyhazov z kolonády a místo jihoamerického dopisovatele týdeníku National Observer nebo posléze reportéra jediného brazilského anglickojazyčného deníku… A teď to vezmeme šupem, ať se konečně dostaneme k jádru pudla: rok 1963, návrat do Států, sňatek s přítelkyní Sandrou Conklinovou, narození jediného syna Juana, reportáž z místa sebevraždy Ernesta Hemingwaye a ukradení těch ikonických parohů, co spisovateli visely nad dveřmi srubu, a…

Novinář mimo zákon

Roku 1965 dostal (stále ještě) mladík zajímavou zakázku od levicového týdeníku The Nation: napiš článek o kalifornské odnoži motorkářského gangu Hells Angels. Dobrá věc se podařila a strhla se lavina nabídek kontraktů na knihu. A protože Thompson stejně jako obávaní sígři z Pekelných andělů inklinoval k silným motorkám, silným drogám a palným zbraním, nečinilo mu problém jezdit s gangem celý rok a shromažďovat materiál. Motorkáři věděli, že o nich tento „novinář mimo zákon“ píše knihu, a některé z nich to po nějaké době začalo popouzet. Na požadavek části honoráře Thompson nereagoval právě vstřícně, takže ho zmydlili jak psa. Lepší marketing si excentrický publicista nemohl přát.

Drsná, řízná, úderná knižní reportáž se roku 1967 prodává jak vzteklá (v českém překladu Víta Kabelky ji roku 1994 vydala Arcadia) a zajišťuje Thompsonovi přísun zakázek a honorářů od nejlepších amerických časopisů té doby: Esquire, Harper’s, The New York Times Magazine. Šek za pekelnou knihu a skutečně horentní sumy, jež za své články inkasoval, mu umožní zakoupit kousek od coloradského Aspenu luxusní ranč, do něhož si pro něj za pár let přijde smrt. Nazve jej Soví farmou.

Okamžitě se vrhne do lokálního politického dění a s partou podobných potrhlíků se účastní dvojích voleb – na místo aspenského starosty a na post šerifa Pitkin County. Volební program? Drogy zdarma a bez zlodějských dealerů--prostředníků, šerif a jeho zástupci nesmějí být ozbrojeni, lov zvěře a rybolov povoleny jen stálým obyvatelům, přejmenování zbohatlického hnízda Aspenu na Fat City, Tučné město, aby se za známým jménem přestali táhnout zlatokopové a developeři, rozflákání chodníků sbíječkou a namísto aut výhradně bicykly atd.

Člověk nechápe, že partaj psychopatů pokaždé prohrála s republikánskými sympaťáky jen o fous.

Strach, svrab a fet

Mezitím se excentrik se stejnou vervou zaobírá i věcmi menší závažnosti. Například při své reportérské práci fotí skvělé momentky a taky fetuje, seč mu síly stačí. Pod záminkou sběru materiálu pro články se noří do lůna Haight-

-Ashbury, sanfranciské líhně hipíků, a skutečně sbírá matroš. O „dvou pytlích marjánky, sedmdesáti pěti kuličkách meskalinu, pěti arších s vysoce kvalitním LSD, slánce plné koksu a celé galerii budíků, klepek, lítáků a cloumáků všech možnejch barev“ píše hned na první stránce své (bojím se to slovo napsat, ale snad až kultovní) prózy Strach a svrab v Las Vegas.

Ta vychází roku 1971 v listopadových číslech obtýdeníku Rolling Stone (knižně až roku 1972) a inspiruje se skutečnou událostí. Thompson totiž pracuje na investigativním článku o zabití hispánského televizního redaktora Rubéna Salazara, kterého při protestech proti válce ve Vietnamu policista omylem trefil do hlavy nábojkou se slzným plynem, když si Salazar v baru dával pivo. Pro text musí Thompson „vytěžit“ jeden svůj zásadní zdroj, advokáta mexického původu Oscara Zetu Acostu. Nechtěli se však bavit „na místě činu“, v LA, a zlákala je nabídka melouchu od časopisu Sports Illustrated, dnes známého především díky modelkám v bikinách. Rozjeli se tedy vypůjčeným sporťákem, přetékajícím různými legálními i nelegálními substancemi, do Las Vegas za účelem debaty k nešťastnému Salazarovu úmrtí, zhlédnutí motocyklového závodu Mint 400 a napsání pár popisků k fotkám.

Manický Thompson toho v rauši samozřejmě vyplodil podstatně víc a nikoli úplně k věci, takže přišel o klienta. Jeho kamarád Jann Wenner, spoluzakladatel a šéfredaktor Rolling Stone, o text naštěstí projevil zájem. A tak se zpráva o putování novináře Raoula Dukea s jeho „stopadesátikilovým samojským právním zástupcem“ dr. Gonzem dostala mezi dělný lid, jenž v ní (po pošťouchnutí literárních publicistů) neomylně detekoval (třeba) ohlédnutí za promarněnou šancí kontrakultury změnit v šedesátých letech svět. Montypythonský režisér Terry Gilliam ve svém snímku Strach a hnus v Las Vegas (z roku 1998) s Johnnym Deppem a Beniciem Del Torem dokonale vystihl onu haluškovou mlhu, v níž ti dva „šílenci zhulení acidem“ hledají poslední stopy amerického snu v záři neónů kasin a v přítmí aligátořích barů.

Thompson vs. Nixon

V roce následujícím po úspěšném Strachu a svrabu najal Rolling Stone novopečenou ikonu kontrakultury pro pěknou štrapáci. Pětatřicetiletý průšvihář, kterého by dnes žádná rozumná redakce dobrovolně neangažovala, ani kdyby jí sám platil, měl pokrýt prezidentské primárky senátora George McGoverna a jeho demokratických kolegů Edmunda Muskieho (jehož kampaň dle Thompsona „smrděla smrtí“) a Huberta Humphreyho („beznadějné staré herky“) i volební kampaň jejich protikandidáta, současné hlavy Států Richarda Nixona („svině a užvaněného naivy“).

Samozvaný „politický feťák“ sérii článků opět pojal v gonzo-stylu. Ačkoli neváhá být ostrý v soudech a pro nadávku nejde daleko, texty sebrané do knihy Strach a svrab kampaně ’72 patří do kánonu americké politické žurnalistiky. Na chudáku Nixonovi ovšem nenechal nit suchou a vysmíval se mu veřejně podobně, jako se čeští novináři v kuloárech vysmívají Miloši Zemanovi. Předbíháme sice událostem, ale podívejme se například, s jakou pietou o panu prezidentovi referoval bezprostředně po jeho smrti v roce 1994: „Kdyby na tomto světě existovala spravedlnost, jeho ohnilá mrtvola by se teď vyskytovala někde u Velikonočního ostrova, v kladivounově břiše.“ Zajímavé je, že o tomto muži, jenž „byl schopný podat vám ruku a v tomtéž okamžiku vás bodnout do zad“, Thompson v roce 2004 napsal: „Nixon byl profesionální politik a já pohrdal vším, co zosobňoval. Ale kdyby letos kandidoval na prezidenta proti zlořečenému gangu Bush–Cheney, dal bych mu hlas.“

Sbohem, armádo

Přibližně od půli sedmdesátých let začal Hunter S. Thompson flákat kšefty víc než kdy předtím a okolnosti mu nepřály. Rolling Stone zrušil jak objednávku na referování o prezidentské kampani roku 1976, tak jeho reportáž z konce vietnamské války – rozhodnutí Janna Wennera přišlo přesně dle Murphyho zákona v momentě, kdy Thompson dávno trčel, bez prostředků a zdravotního pojištění, uprostřed chaosu v Saigonu. V roce 1980 se rozvádí s manželkou Sandrou a připomíná si své (ne)slavné začátky díky premiéře nepříliš zdařilého snímku Bizoni na tahu, kde ho ovšem fenomenálně hraje Bill Murray. Ještě dvacet let píše články (kolísavé kvality) i knihy (pohříchu mnohdy nevydané). Také pokrývá politické kampaně pro Rolling Stone; jako jediný z členů redakce do tohoto hudebního časopisu v životě nepsal o muzice, takže je v tiráži veden jako šéf domácí politiky – až do své smrti.

„Hunter viděl ve zbraních jednu z nejlepších věcí v životě. Miloval ten zvuk destrukce,“ vzpomíná na něj Jann Wenner v již citovaném dokumentu Gonzo: Život a dílo dr. Huntera S. Thompsona. Těžko říct, zda Thompson ten zvuk miloval, když omylem destruoval svou asistentku Deboru – v létě roku 2000 se jí do paže odrazila kulka mířená na zem k nohám obrovského medvěda, který strejdovi Hunterovi bez povolení vkročil na pozemek.

Pouhé dva roky poté, co pojal za manželku mladou, krásnou a vzdělanou Anitu Bejmukovou, už měl výstřel z jeho rukou fatální následek. Thompsonova snacha Jennifer a šestiletý vnouček Will, kteří byli spolu s jeho synem Juanem zrovna na návštěvě, zaslechli z dědečkova pokoje ránu, ale přičetli ji padající knize. Nebyla to kniha. Hunter S. Thompson, jenž odjakživa toužil spáchat sebevraždu v padesáti letech, si to sice o sedmnáct let protáhl, ale nakonec se rozhoupal a dvacátého února před šestou večerní si prostřelil hlavu. Mimochodem, teoriemi o jeho vraždě se to na internetu dodnes jen hemží.

Když Juan objevil otcovo tělo, zavolal šerifa a vypálil venku třikrát do vzduchu na počest zesnulého milovníka střelných zbraní. Podobnou pietu zachoval Thompsonův úhlavní přítel Johnny Depp, který ho hrál jak ve Strachu a hnusu, tak o třináct let později v Rumovém deníku. Zaplatil pohřební hostinu pro téměř tři sta hostů od Johna Kerryho a George McGoverna po desítky zpěváků, kreslířů, novinářů a herců včetně Jacka Nicholsona nebo Seana Penna, kteří za zvuku Thompsonových oblíbených songů a ohňostrojových veletočů sledovali, jak z děla slavnostně vyletěl popel nejzběsilejšího publicisty, jakého kdy země nosila.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější