Lynyrd Skynyrd | Reflex.cz
reklama
nahoru

Lynyrd Skynyrd

Ondřej Hejma16. dubna 2015 • 00:15
Lynyrd Skynyrd
foto: Profimedia.cz

Vpředvečer historické premiéry Lynyrd Skynyrd v českých zemích (vystoupí 1. května v Plzni) jsme v naší kapele Žlutý pes uspořádali anketu na téma: „Jak ses v té strašné době právě ty potkal s jižanským rockem?“ Vzpomínky to byly nekonečné, příběhy bizarní, ale nejvýstižnější byl dopis-manifest, který jsme „jižanům celého světa“ tehdy napsali jako hudební vyznání lásky.

reklama

Ten manifest jsme neodeslali a díky tomu jsem jej také po 35 letech v našich archívech mohl najít. Zde malý úryvek: Zatímco celé Československo poslouchalo humusácký střední proud... a možná někteří schopní hudebníci do sebe soukali prstolamy lidí, jako byl John McLaughlin nebo Al di Meola, my jsme se tvrdě zakousli do hudby, kterou produkoval třeba Duane Allman, Gary Rossington, Steve Gaines, Henry Vestine a Dickey Betts...

Odkud se vůbec vzala tahle hudba, v níž najdete country, blues, rock’n’roll, hrdost, soucit, lásku k rodné zemi, nejkrásnější západy slunce i nekonečné dobrodružství?

Americký Jih se probouzí

Na počátku sedmdesátých let minulého století měl americký Jih beznadějnou nálepku separatistické sebranky, která prohrála občanskou válku, země plné nenávisti a násilí, rasové segregace, populistických politiků, Ku-klux-klanu a celkového buranství, ale to všechno se mělo brzy změnit. Kulturní revoluce šedesátých let totiž zasáhla i tuto ultrakonzervativní končinu a její letité stereotypy začaly brát za své, především v hudebních studiích, kde se zcela volně bratřili vlasatí bílí hippies s černými pop hvězdami, k užitku a požitku hudebních fandů celého světa. Začalo vznikat něco, co bylo tradiční a zároveň moderní, přičemž opravdovost té hudby byla v tom, že její kořeny sahaly dostatečně hluboko, mimo nánosy módních trendů a politických předsudků.

Allman Brothers Band byli první vlaštovkou oznamující příchod jižanského jara. Svou náročnou muzikou oslovili zemité freaky i univerzitní publikum, jejich dvojalbum Fillmore East dodnes nechybí v žádné anketě o nejlepší „živák“ všech dob, ale to hlavní mělo teprve přijít.

Velká rána v Jacksonvillu

Ronnie van Zant věděl od narození, že bude buď velkou sportovní hvězdou, anebo hudební superstar. Byl přirozeným lídrem gymnaziální komunity vlasáčů na západním konci floridského Jacksonvillu a jeho chvíle přišla někdy v polovině šedesátých let, když při baseballovém tréninku odpálil míč do autu.

„Já jsem ho snad, kurva, zabil, nebo co!“ zařval zoufale, když viděl, že jeho neřízený projektil zasáhl do spánku přihlížejícího spolužáka Boba Burnse, ale opak byl pravdou. Ledva se podařilo Boba resuscitovat za pomoci dalšího sportovce jménem Gary Rossington, slovo dalo slovo a kapela byla na světě. Ronnie obsadil místo autora a zpěváka, Gary se chopil kytary a Bob začal bubnovat.

Potřebovali ještě jednoho kytaristu a kritéria pro přijetí byla jako všude na světě v tomhle žánru jen dvě: dostatečně dlouhé vlasy a hudební aparatura. Když vytipovaný kandidát, dvoumetrový Allen Collins, zahlédl agitační skupinku vyhlášených rváčů, strachy vyšplhal na strom. „Neblbni, vole, dáváme dohromady kapelu,“ ozvalo se zdola, Allen pochopil, hbitě slezl na zem a mohlo se začít zkoušet.

Zkoušelo se v chatrči zvané Hell House. Za dohledu početných groupies třeba i šestnáct hodin denně, nové songy vznikaly jako houby po dešti a legenda kapely drsných hochů, kteří pracují stejně tvrdě, jako umějí žít, byla na světě. Trvalo však ještě dlouhých sedm let, než se na tuhle jižanskou partičku usmálo štěstí.

English Connection

Americký Jih dále posiloval pověst kraje, který by mohl stagnující světovou hudební scénu oživit svou přirozeností a autenticitou, a začínalo to fungovat i komerčně. Totálně vyhořelý Eric Clapton v Miami našel novou šťávu a málokdo ví, že v jeho nejlepší písni Layla spolu s ním onu klíčovou kytarovou figuru nehraje nikdo jiný než Duane Allman. Brzy se Joe Cocker napojil na jižanského pianistu Leona Russella a zanedlouho už armády producentů a lovců talentů začaly pročesávat floridské lesy a zapadákovy v novodobé zlaté horečce. Jedním z nich byl velezkušený Al Kooper. Když dorazil do Jacksonvillu, věděl, že je doma, a navíc byla štěstěna na jeho ­straně.

„Včera nám někdo vykradl dodávku s nástrojema a aparátem a nutně potřebujeme půjčit pět tisíc dolarů,“ zavolal mu jednou večer Ronnie. Al nasadil ten nejsladší tón, jakého byl schopen, a obratem vypsal šek na požadovanou částku.

Následovalo nahrávání ve studiu Muscle Shoals a nakonec byla na světě první deska s velmi nekomerčním názvem (Pronounced ’Lĕh-’nérd ’Skin-’nérd), již provázela hromada hitů, ale i zdánlivě neřešitelných sporů. Například kolem skladby Free Bird, která byla nejen krásná, ale také třináct minut dlouhá.

„Ani náhodou,“ řekl Kooper s argu­mentem, že něco takového nebudou rádia nikdy hrát. Tuhle bitvu hoši snadno vyhráli, ale byl tu ještě jeden problém. Skladbu Simple Man Kooper označil za „blbou“, což se Ronniemu nelíbilo, protože jí jako autor bezmezně věřil. A tak zamkl slavného producenta v jeho vlastním bentley na parkovišti před studiem a oznámil mu, že ho pustí ven, až bude píseň hotová. Hotová byla brzy a dnes má na YouTube přes 40 miliónů zásahů. „Ronnie uměl člověka přesvědčit,“ uznal později Kooper.

Lámání chleba

Kapela měla hitovou desku, ale koncertní průlom se stále nekonal. „Potřebuješ tam mít vepředu spíš nějakýho panáka s vycpanejma kalhotama jako Robert Plant, a ne tříakordovou garážovou kapelu s chlápkem, kterej neumí zpívat,“ říkali Kooperovi šéfové gramofonové společnosti, ale producent věděl své. Přehrál novou desku Petu Townshendovi ze skupiny Who, promluvil s jejich manažerem, a než se kdo nadál, Skynyrd naskočili jako předkapela na jejich americké turné.„Tehdy jsme ovšem začali doopravdy pít,“ přiznává dnes Rossington s odůvodněním, že po letech hraní pro pár stovek lidí pro ně nebylo úplně jednoduché komunikovat s vyprodanými stadiony a amfiteátry, z nichž na ně zíraly desetitisíce zvědavých tváří. „Měli jsme prostě trému.“

Sweet Home Alabama

V roce 1974 Skynyrd právě vydali druhou řadovou desku s již poněkud logičtějším názvem Second Helping. Kapele dominovala úderná trojice kytaristů, jež se stala poznávacím znamením kapely i základem jejího masívního soundu, a brzy byl na světě megahit Sweet Home Alabama. Ronnieho text navíc definitivně dokreslil jižanské image souboru, které mělo přetrvat věky. Druhá sloka songu je totiž pádnou replikou na píseň Neila Younga Southern Man (Jižan), v níž se kanadský písničkář vypořádával s údajným jižanským rasismem.

Slyšel jsem pana Younga o Alabamě zpívat

slyšel jsem ho, jak se ji snaží pošpinit

tak jen doufám, že Neil Young dobře chápe

že ani jižan ho nemusí mít

Čas běžel dál, kapela nadále bez problémů točila jedno album ročně, hrála a jezdila po světě, ale když se na anglickém festivalu Knebworth potkala s Rolling Stones, Ronnie van Zant už dobře věděl, že škatulka „jižanů“ jim dlouho nevydrží a že tenhle poněkud specifický kult jim nakonec může zabránit v celosvětovém úspěchu, o němž byl přesvědčen. V roce 1976 se ze sestavy poroučí Ed King a nahrazuje ho oslňující kytarový talent Steve Gaines. Kapela vydává vynikající živák One More From the Road, kde kombinuje dosavadní úspěchy s nově nabytou hráčskou suverenitou, a rok nato vydává LP Street Survivors, které jí mělo otevřít cestu do velkého světa. Místo ní, jak už to často ve světě rokenrolu bývá, se ovšem otevřela cesta do horoucích pekel.

Osudný let

Pronajatý dvoumotorový ­Convair 240 letěl 20. října 1977 na trase z Greenvillu do Baton Rouge. Byl to stroj ročník 1948, pravý motor byl náchylný k poruchám a říkalo se, že dvojice jeho pilotů zase občas ráda přilnula k nějaké té lahvince Jacka Danielse. Měl to být poslední let v této sestavě, než skupina pořídí nový letoun. Kapela sama netušila nic do té doby, než bubeník Artimus Pyle, jenž byl neformálním stewardem souboru, uprostřed letu vyšel z kokpitu a zahlásil: „Máme prej nějakej problém s palivem a nejlepší bude, když se všichni připoutáme a dáme hlavy mezi kolena.“

Ani jeden z pilotů už nikdy neřekne, jak to bylo doopravdy, ale podle svědectví těch, kteří tomu všemu byli nejblíž, došlo k pokusu přečerpat zásoby benzínu z pravého, méně funkčního motoru do levého a při této netradiční manipulaci jeden z pilotů omylem vypustil veškeré zásoby paliva do vzduchu, čímž ze stroje udělal letící rakev. Otázkou už bylo jen, kde bude uložena.

„Nejdřív jsme slyšeli, jak letadlo začíná narážet do vrcholků stromů,“ vzpomíná Rossington. „A pak se ozvala obrovská rána a najednou jsem měl pocit, že jsem v obrovské kutálející se ocelové popelnici a při tom do mě mlátí sto chlapů baseballovejma pálkama.“ Konečnou Gary­ho bilancí byly obě zlomené ruce i nohy, kotníky, pánev i zápěstí, natržený žaludek a játra.

V letadle zahynulo celkem šest lidí, na místě byl mrtev šéf a frontman Ronnie van Zant, o život přišel Steve Gaines se svou sestrou, tourmanager a oba piloti. Obětavý Pyle se s nadlidskou silou vyprostil z trosek letadla, aby se vydal bažinou shánět pomoc. Když nedaleko sídlící farmáři uviděli jeho bahnem pokrytou postavu, z níž crčí krev a čouhají žebra, začali se hrůzou modlit v přesvědčení, že tato nelidská příšera přichází z bažin proto, aby je ztrestala za jejich hříchy. Brzy se však zorganizovala akce s několika helikoptérami, bagry a armádou dobrovolníků, chlapci byli převezeni do místních nemocnic a začal dlouholetý boj za jejich životy a nakonec i život kapely samotné.

Život po životě

Historie populární hudby zná bezpočet tragických konců v troskách letadla, ale příběhů, kdy kapela něco takového přežije, není mnoho. Po dvou letech na analgetikách své kamarády poprvé vytáhl na pódium kámoš Charlie Daniels. Tehdy bylo ještě příliš brzy, ale tlak fanoušků na obnovení činnosti byl neúprosný. Deset let po havárii, v roce 1987, konečně nastal vytoužený reunion. Pět přeživších doplnil člen jedné z prvních sestav kapely Rickey Medlocke a mohlo se zase vyrazit na turné.

A na tomhle nekonečném turné, ověnčeném vyprodanými sály a platinovými deskami, je kapela dodnes. Až její Free Bird, jenž doslova a do písmene povstal z popela, přistane prvního května v Plzni, bude to velká sláva. Poté, co jsme si na vlastní uši poslechli ZZ Top nebo Molly Hatchet, uvidíme největší jméno tohoto žánru, skutečné krále jižanského rocku a vpravdě nesmrtelnou legendu.

Zkuste si to představit: Hrát bude americká kapela a v publiku budou kromě našinců nepochybně jásat i němečtí fanoušci, kteří to mají do Plzně kousek. Jaké lepší oslavy konce druhé světové války, jaký lepší důkaz o magické síle hudby si můžeme přát? Vím, že to zní trochu velikášsky, možná naivně a určitě hodně romanticky, ale takový už je jižanský rock. A navíc je to pravda.

Ondřej Hejma


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama