Jurský svět | Reflex.cz
nahoru

Jurský svět

TEREZA SPÁČILOVÁ11. června 2015 • 00:15
Jurský svět
foto: Profimedia.cz

Žijí tu s námi už dvaadvacet let. Dinosauři. Respektive to, co za ně Steven Spielberg vydával ve svém revolučním Jurském parku z roku 1993. Vědci sice od té doby poupravili pár faktů – dinosauři prý kupříkladu měli blíže k ptákům než k obligátním plazům –, lidé už si však zvykli na ještěry a nic jiného nechtějí. A tak i v novém Jurském parku, přejmenovaném na Jurský svět, pobíhají šupinatí velociraptoři. Děti budou mít radost.

Jurský park platil za milník už ve své době, co je však podstatnější, zůstává jím i dnes, v éře „třidéček“, IMAXů a rozšířených realit. Colin Trevorrow, filmař, jejž si Spielberg vybral pro realizaci svého velkého snu o Jurském parku

21. století, neměl z nabídky od legendy ani tak radost, jako spíš strach. „Říkal jsem si: Jurský park je přece sám o sobě dokonalý, kam ho mám, propána, posouvat?“

Je také příznačné, že ať se na Spielbergův ještěří hit zeptáte kohokoli, nikdo neodpoví, že ho nezná. Co víc, většina do detailu popíše, jak vypadalo jeho dinosauří „poprvé“ – kde a s kým snímek před 22 lety viděl, jak to na něj zapůsobilo a kolikrát se na něj vrátil. Však také dlouho držel rekord v návštěvnosti – Spielberg jím mimochodem překonal sám sebe, když svou (tehdy bezmála, dnes více než) jednou miliardou dolarů utrženou ve světové distribuci sebral pozici jedničky E.T. – Mimozemšťanovi (792 miliónů dolarů). Jako jeden z posledních blockbusterů se Jurský park promítal rok v kuse; dnes, kdy filmaři slaví každý „přežitý“ den v kině, věc zcela nevídaná. Na VHS dorazil Park v říjnu 1994, kdy jej mělo na programu stále ještě kolem sta kin.

Ještěří hranolky

Status návštěvnostního rekordmana vydržel ještěrům přesně do 19. prosince 1997. Tehdy svět poprvé zaslzel u Cameronova Titaniku (přes dvě miliardy dolarů celosvětově), o pozici marketingového revolucionáře však nepřišel ani poté. Tom Shone ve své knize o blockbusterech připomíná, že žádné studio do té doby nevěnovalo propagaci tolik prostředků a pozornosti jako Universal v případě Jurského parku. Kampaň se začala plánovat patnáct měsíců dopředu, první klapka tehdy existovala jen na papíře. A například distribuce v Japonsku se domlouvala souběžně s tím, jak se štáb přemísťoval k zahájení prací na Havaj.

Nevídané péči se těšil také samotný názvu filmu a jeho grafické ztvárnění, logo od Chipa Kidda. Na nadcházející Spielbergův film netradičně vábilo „jen“ všeobecně známou siluetou T-Rexe. Od studia to byl geniální tah – fanoušci navnazení tajnůstkařením se mohli utěšit a o to víc jich přispěchalo do kin. Úspěšný model poté převzala řada dalších producentů. (Oč absurdněji se v dané souvislosti jeví nedávná kampaň Avengers, v jejímž rámci režisér uveřejnil jednu z klíčových akčních scén – fanoušci měli po překvapení.)

Na svou dobu převratná byla i merchandisingová podpora, jíž se Spielbergovi dostalo. Ve velkém se jí ujal takzvaný Dinosaur Dream Team, skupina expertů a obchodníků v čele s moguly hračkářského průmyslu bratry Kennerovými (v roce 2000 se sloučili se společností Hasbro, jež nyní obhospodařuje suvenýry k Jurskému světu). Neodmyslitelnou součástí jejich plánu se stal propracovaný systém podpory od McDonald’s. Ikonické Happy Meal, menu zahrnující hračku nebo právě filmovou figurku, zavedl sice už koncem sedmdesátých let (propojení s Hollywoodem otestoval jako první Star Trek v roce 1979), masově se ovšem rozmohl právě až v letech devadesátých a Spielbergův film na tom nese vpravdě dinosauří podíl.

Je ironií osudu, že kombinaci Jurský park a děti považovalo zpočátku mnoho firem za riskantní. Film byl totiž zařazen do kategorie PG-13, která omezuje nejmenší publikum, a sám Spielberg přilil olej do ohně, když prohlásil, že by ho svým, tehdy maximálně osmiletým potomkům nepustil. Rodičům, již nyní nestíhají dětské pokojíčky zásobovat dinosaury, musí znít tehdejší obavy jako naprostá sci-fi, McDonald’s se nicméně skutečně lekl a zvolil „bezpečnější“ formu propagace, přes speciální Dino Size Menu (zvětšená porce hranolek, cheeseburgerů a nápojů doplněných o suvenýr měla cílit hlavně na teenagery).

Nakonec se kolem filmu soustředilo na sto různých značek, jež vyprodukovalo kolem tisícovky ještěřích produktů, počínaje obligátními tričky (jedno původní se jako cenná relikvie objeví i v Jurském světě) přes videohry, gumídky či spací pytle až po skateboardy a kartáčky na zuby. Deset procent z miliónů vydělaných jejich prodejem šlo přímo na konto Spielbergovy produkční společnosti Amblin Entertainment. Vlastně tam proudí i nadále – výrobky spojené s jurskými ještěry už totiž z trhu nikdy nezmizely.

Nezávislý velkofilm

Přelomovost Jurského parku samozřejmě nestojí jen na úspěchu plyšáků a dino-hranolek. Historici připomínají, že dějiny přepsal také tím, jak přenastavil žánr velkofilmu. Jednak dokázal oslovit i publikum za hranicemi Spojených států; Hvězdné války, E.T., Batman, Terminátor, všechny tyto a další hity vydělávaly hlavně na domácím trhu. Jurský park představuje první nefranšízový titul, jenž objevil důležitost zámoří, celých 61 % jeho tržeb pochází právě odtamtud. Trend, který nastavil, pak rozvinuli všichni jeho následovníci počínaje Cameronovým Titanikem (70 %), konče tolkienovskými ságami či pohádkami o Harrym Potterovi. Ostatně i v současnosti se čím dál více mluví o tom, že nemít Hollywood odbytiště venku, už dávno by zavřel krám – stačí si prolistovat aktuální data z čínské distribuce.

Druhým přelomovým momentem z hlediska byznysu je potom zjištění, že hit nemusí být podmíněn hvězdnými jmény. Ústřední dvojice Jurského parku – Sam Neill a Laura Dernová – rozhodně nepatřila k idolům, za nimiž by táhly davy hysterických fanoušků, o dětských hrdinech ani nemluvě. Do té doby se přitom potenciální letní trháky obsazovaly převážně „áčkovými“ jmény, ať už šlo o komedie (Policajt z Beverly Hills s Eddiem Murphym), či akční (Top Gun s Tomem Cruisem) a dobrodružné filmy (Dobyvatelé ztracené archy s Harrisonem Fordem). Od producentů šlo tudíž o poměrně riskantní krok, i když zpětně jen málokterý přizná, že se do spolupráce s králem Hollywoodu nehrnul. „Dnes všichni říkají: No jo, to se vám to točilo, když šlo o velký studiový biják, ale zapomínají, že od Stevena to byl krok do neznáma. Všichni dělali všechno, na placu vládla nadšenecká atmosféra. Duchem se to nelišilo od nezávislé produkce,“ popsala loni Reflexu herečka Laura Dernová. Steven Spielberg tak i podle ní všem vytřel zrak, když ukázal, že astronomické sumy nevydělávají jména na plakátech, nýbrž odvaha a dobře napsaný scénář. A pravda, také schopnost odhadnout, kdy je ten správný čas na revoluci.

Konec žasnutí

Ne že by filmaři před Spielbergem nevěděli, co jsou zvláštní efekty – potenciál takzvaných CGI (Computer–generated Imagery) vydatně prozkoumal už o dva roky dříve James Cameron v druhém pokračování Terminátora. Průkopnický status tedy nenáleží Spielbergovi proto, že by je jako první použil, ale že jako první naplno pochopil a ovládl jejich možnosti. Když se dnes díváme na jiné tituly té doby vytvořené částečně či kompletně na počítači, neubráníme se zklamání. Zestárly. Jurský park ne. Kouzlo se skrývá v přístupu, který k nim režiséři zaujímají – pro jedny jsou cestou, pro jiné cílem. Zatímco například Emmerich, jenž už pět let po Jurském parku vystavěl z jedniček a nul Godzillu, vnímal computerovou grafiku jako metu a důvod, proč film točí, Spielberg s ní pracoval pouze jako s doplňkem. Většinu scén budoval v reálném prostředí, s použitím robotických modelů – pokud to šlo, dával přednost jim. A úplně nejradši neukazoval žádné, v duchu hesla nejlepší strach je takový, jehož zdroj není vidět. Ariana Richardsová, dětská protagonistka filmu, v jednom z rozhovorů prozradila, že „skuteční“, tedy robotičtí dinosauři vystupovali až v osmdesáti procentech scén. „T-Rex drtící auto je prostě T-Rex drtící auto. Byla jsem u toho. Stan Winston dokázal zázraky,“ říká s odkazem na trikařskou legendu Hollywoodu, autora dinosauřích modelů, ale například i Terminátora a Střihorukého Edwarda Tima Burtona (ten měl mimochodem Jurský park režírovat původně).

Leccos ostatně napovídají údaje o počtu digitálních triků v různých filmech: Jurský park jich obsahuje padesát, Godzilla čtyřikrát víc. A každý další film přidával – filmaři se díky Spielbergovi přestali bát počítače. Sumář digitálních triků se stal běžnou součástí propagačních materiálů, jako by se pořádaly závody, kdo toho na počítači vyrobí víc. První hlavní hrdina stvořený programátory se objevil už dva roky po Jurském parku (Casper), následoval Příběh hraček, první celovečerní počítačově animovaný film. Koncem devadesátých let to v Hollywoodu začínalo vypadat, že klasické filmařské profese zcela vymýtí „ajťáci“ – ti jako na běžícím pásu chrlili armády, vesmíry, města, světy a nikdy nespatřené bytosti. Diváci, o nichž ještě počátkem dekády publicista David Morgan napsal, že „se umělým efektům stále zdráhají uvěřit“, začali onen umělý svět vyžadovat. Prim hrály nenáročné trikové podívané typu Den nezávislosti, Twister nebo Mumie, jen sem tam měl někdo větší ambice a po vzoru Spielberga viděl v technologii i tvůrčí výzvu (Matrix, Pán prstenů). Dnes už se bez CGI neobejde prakticky žádný studiový snímek (včetně takových, které na to nevypadají) a i jen pouhá upoutávka na film obsahuje víc počítačově generovaných záběrů než celý slavný Jurský park.

Důsledkem je, že jsme přestali žasnout. Od nedůvěry ke všemu, co nestvořil člověk, jsme se přesunuli do stavu, kdy jsme všechno viděli a nic nás nepřekvapí. Nové generaci diváků jen stěží vysvětlíte, jak mimořádné bylo spatřit poprvé dinosaura, zvíře vyhynulé před milióny let, a uvěřit. George Lucas, jenž se podílel na zvukové stránce Parku a dokončoval ho v době, kdy Spielberg přesedlal na Schindlerův seznam, přirovnal jurský zážitek k okouzlení z prvního rozsvícení žárovky. A Tomu Shoneovi zase dinosauři v kině připomněli revoluci, již způsobil vynález zvukového filmu nebo filmu jako takového. Něco na tom srovnání je. Když Dernová s Neillem oněměle sledují brachiosaura okusujícího listí stromů, zůstáváme ve stejném úžasu, jako když se na publikum lumièrovské projekce poprvé valil rozjetý vlak. Spielberg nás má přečtené.

Spielbergův odkaz

Čekat, že Jurský svět, film, jenž se odehrává dvaadvacet let od jurských událostí, napodobí v intenzitě zážitku ten prapůvodní, by bylo víc než bláhové. Navíc ho nenatočil Spielberg (ten se s dinosaury rozloučil už po druhém pokračování), ale režisér-učeň Colin Trevorrow. Spielberg se spokojil „pouze“ s rolí producenta a tvůrci, kterého si vyhlédl na základě jeho jediného snímku, sundanceského hitu Vlastní zbraň podmínkou, nechával zcela volnou ruku. Mistrovo vedení je nicméně na výsledku znát i tak. Důvěra, již si vysloužil, vzbudila v Trevorrowovi nebývalou pokoru, a i když prý Spielberg na plac ani jednou nezavítal, jako by tam celou dobu stál. „Pro Stevena byl vždycky stěžejní scénář. Dalo by se říct, že má filmy předem natočené už v něm. Držel jsem se tedy toho, na čem jsme se domluvili na začátku, střihu padlo za oběť maximálně deset minut,“ popsal to Trevorrow v rozhovoru pro Reflex. Od Spielberga se tak naučil jen samým dobrým věcem. Respektu k hercům a tradičnímu řemeslu. Střídmosti v efektech. Humoru. A především lásce k filmu coby řeči, jež mluví vlastními prostředky. Jurský svět, alias „park, jak by si ho představoval Michael Crichton“, autor původní předlohy, je tak zároveň i filmem, jaký by si natočil sám Spielberg, kdyby chtěl. Moderním, a přece sympaticky staromilským, s třetím rozměrem, ale také s dinosaury z latexu a drátků. Když už nemůžeme žasnout, můžeme se aspoň bavit.

Spielberg chtěl vědět, jestli nejsem blázen

Rozhovor se scenáristou a režisérem filmu Jurský svět Colinem Trevorrowem

Když si ho nechal zavolat Steven Spielberg, měl Colin Trevorrow na kontě jen jeden devadesátiminutový film. Hollywood si ťukal na čelo. „Vzal jsem si hodobóžovou košili a zakázal si vystupovat jako jeho fanoušek,“ vzpomíná na moment, kdy mu král Hollywoodu nabídl Jurský svět.

Musel jste se hodně snažit?

Právě že ne. Už producent Frank Marshall mě uklidňoval, že nejde o konkurs, že jsem v podstatě vybraný. „Steven vás chce osobně potkat, aby věděl, že třeba nejste blázen,“ řekl mi a já se nervoval dvojnásob. Nevypadat jako blázen před Spielbergem, to snad ani nejde.

Evidentně jste si padli do oka.

Steven je tvůrčí člověk, takže jakmile přišla řeč na práci, všechny rozdíly se setřely. Oba filmy milujeme a oba toužíme dělat diváky šťastnými.

Přesto jste chtěl zpočátku utéct.

Nastoupil jsem do vlaku rozjetého před jedenácti lety. Jurský svět se chystá od roku 2004, takže jsem dostal hotový scénář a čekalo se, že ho jenom zrealizuji. Jel jsem do Los Angeles, abych si ho přečetl, ale u poslední stránky jsem měl sbaleno. Prostě se to nedalo. Omluvil jsem se, že nevím, co s ním, a že bude lepší, když se vrátím domů do Vermontu. „A co kdybyste zkusil napsat vlastní scénář?“ povídá Steven. „My se snažili dlouho, teď je řada na vás.“ Tak jsme s kolegou Derekem Connollym začali přepisovat. Zachovali jsme jen námět, který pocházel přímo od Stevena.

To jste měl docela kuráž, vzepřít se legendě.

Dal mi šibeniční lhůtu tří měsíců. Napsat a připravit za tak krátkou dobu velkofilm mi připadalo zhola nemožné. Opět jsem se s dinosaury v duchu loučil, Stevenovi se ale naše verze natolik líbila, že nám u studia vyjednal roční odklad. Fungoval pak jako nárazník, před vším mě chránil. Nikdy mu nebudu dost vděčný.

Prý vám dopřával nezvyklou ­volnost.

Cítil jsem se svobodněji než u svého nezávislého debutu. Nad projektem bděl, ale nestál mi za zadkem, jednak měl dost práce s vlastním filmem, hlavně ale věřil našemu scénáři. Věděl, že bude fungovat, a to mu stačilo, ani na plac nechodil kontrolovat. Spielberg je proslulý tím, že své filmy stříhá na papíře: scénář pevně vymezuje mantinely. Až zpětně jsem si uvědomil, jak to náš výsledek ovlivnilo. Natočil jsem totiž skutečně jen to, co jsme si naplánovali, jestli jsem vystřihl deset minut, je to hodně.

Skutečně vám do práce vůbec nemluvil?

Občas poradil, podělil se o názor, ale nikdy nejednal direktivně. Bedlivě sledoval denní práce, když měl nápad, nakreslil ho na papír a poslal mailem – škoda že tu nemám mobil, vlastním slušnou sbírku Stevenových skic. Do střižny párkrát dorazil, ale poslední projekci už nechal na nás – že prý to mám v paži (smích). Byl opravdu vzácně velkorysý, jednal se mnou jako rovný s rovným, jakkoli jsme oba věděli, že je to blbost.

Fanoušci už vám stihli vyčíst, že ničíte Spielbergův odkaz. Jak to nesete?

Těžce, samozřejmě. Už proto, že se mezi ně sám počítám. Útoky jsem očekával, ale některé fámy mě fakt bolely. Například tvrzení, že jsem z raptorů udělal domácí mazlíčky. Spousta přátel také z upoutávek usoudila, že jsem natočil „akčňárnu“ plnou výbuchů. Taková blbost, sama jste to viděla. Moderní marketing dokáže být krutě zjednodušující.

A co krádež scénáře?

Krádež?

Fanoušci se pokusili ukrást scénář, tvrdí váš producent.

O pokusech vím, ale pokud uspěli, radši mi to asi zatajil – tušil, že bych vyšiloval.

Čím to, že Hollywood dnes tolik tajnůstkaří? Někdy jsou všechna ta embarga a pečlivé dávkování informací až směšné.

Stěžujte si u fanoušků. Jsou schopni věcí, nad nimiž zůstává rozum stát. Umějí se vkrást na natáčení, odcizit scénář, pronásledovat herce. Na jednu stranu rozumím jejich rozhořčení, pokud se dozvědí, že jim někdo przní milovanou látku. Na druhou stranu by si měli počkat na výsledek a neblbnout. Takhle nám pak nezbývá než žít v bondovce – například scénáře si už dnes nesmíme vytisknout na papír, distribuují se elektronicky a šifrují.

V Jurském světě se mihne řada rekvizit z prvního dílu. Jsou autentické?

Steven i George Lucas mají neuvěřitelné archívy. Několikrát jsem je navštívil, seděl jsem mezi robotem z Hvězdných válek a hlavou dinosaura a připadal si velmi surreálně.

Brousíte si zuby na pátý díl Parku?

To by nebyl dobrý nápad. Pro sequely je lepší, když je točí pokaždé někdo čerstvý. Znám spoustu mladých talentů, obzvláště z prostředí hororových filmů, jimž by dinosauři slušeli víc. Já plánuju Book of Henry od bestselleristy Gregga Hurwitze. Steven u toho samozřejmě nebude chybět.

TEREZA SPÁČILOVÁ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější