Asi nejradikálnějším krokem, který Jan Souček ve své koncepci fungování České televize zahrnuje, je zjednodušeně řečeno „škrtání kriminálek“, které před svým zvolením zmiňoval už v rozhovorech s médii. Jan Souček, jenž do křesla generálního ředitele ČT zasedne 1. října, má střízlivou a neokázalou vizi, jak veřejnoprávní instituci vést a kam ji posouvat.
Finále bylo očekávatelné, výsledek spíše překvapivý. V závěrečném klání o post generálního ředitele ČT proti sobě stanuli jediní dva kandidáti zevnitř televize – stávající šéf Petr Dvořák a Jan Souček, ředitel brněnského studia ČT. Druhý jmenovaný vyhrál s jedenácti získanými hlasy radních z patnácti, minimum bylo deset.
Ono „škrtání kriminálek“, které Souček zmiňoval mimo jiné v rozhovoru v Prostoru X, je poměrně příznačným aspektem jeho koncepce. V plném znění jde o to, že je Souček eventuálně „připraven sáhnout k redukci výroby některých původních cyklů bez zásadnější veřejnoprávní hodnoty, a to ve prospěch publicistiky, dokumentu a tvorby pro děti a mládež“, jak uvedl v prezentaci své koncepce v rámci volby, která proběhla 7. června. Jinými slovy, kriminálky jsou sice populární, ale také drahé, koláče sledovanosti nejsou všechno a veřejnoprávní televize by měla zrovna tak vychovávat jako bavit.
Dívat se dál a rozhlížet se
Klíčovým aspektem Součkovy koncepce televize veřejné služby je zvýšení pozornosti ČT vůči až dvaceti procentům naší společnosti, které jeho slovy „mají pocit, že je stát i média veřejné služby opomíjejí a nerozumějí jim“. Těmto různě vyloučeným a marginalizovaným skupinám lidí se má ČT věnovat nejen zpravodajstvím („diváci musí cítit že ČT žije s nimi a jejich problémy“), ale třeba i společenskými dokumenty. Právě tento druh tvorby byl přitom během druhého Dvořákova období v ČT drasticky omezen.
Souček dále rozumně plánuje velký důraz na digitální platformy (reforma iVysílání, expanze zpravodajství na mobily a tablety, digitalizace archivů...), rozhled v evropském mediálním kontextu prokazuje záměrem inspirovat se u progresivních skandinávských televizí, ve své koncepci vidí dál než ke konci šestiletého mandátu (bere v potaz třeba plánovaný konec terestrického vysílání v roce 2030). Takto na první pohled jde o střízlivou a v realitě zakotvenou vizi člověka, který v médiích působí téměř třicet let. Z toho velkou část právě v České televizi, jež je specifická jak svými vnitřními mechanismy s velkou setrvačností, tak i tlaky, které jsou na ni kladeny zvnějšku.
