Migraci musíme kontrolovat a o Sýrii ani Merkelovou přitom moc nejde. Půjde o Čínu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Migraci musíme kontrolovat a o Sýrii ani Merkelovou přitom moc nejde. Půjde o Čínu

Tomáš Klvaňa10. března 2016 • 12:56
Migraci musíme kontrolovat a o Sýrii ani Merkelovou přitom moc nejde. Půjde o Čínu
foto: ČTK

V polovině měsíce rozhodne Evropská rada o migrační dohodě unie s Tureckem. V těchto dnech ji s Turky dolaďuje Donald Tusk. Ankara začala konat, další pomoci se dočká Řecko, je tedy možné, že březen 2016 zaznamená rázný obrat v kauze, která zahýbala Evropou nejvíc od balkánských válek.

reklama

Dá se říct, že evropské prázdniny z dějin trvaly dlouho, byly báječné, jsou však u konce. Evropa musí dostat jak migraci, tak vnější hranice pod kontrolu. Nejde tolik o samé meritum věci, jde hlavně o budoucnost.

Proč tolik nejde o vlastní téma Sýrie a islámské migrace? Nejbohatší částí světa s půl miliardou lidí nemůže otřást ani pět miliónů uprchlíků z válečných zón, číslo, k němuž máme ještě pořád daleko. Takový počet unie fakticky absorbuje relativně lehce.

Komplikace jsou politického rázu. Na pozadí dramatických obrázků přicházejících muslimů narůstá podpora protievropských, radikálních a neonacistických spodních proudů, jež za dluhové krize a agresívní, rozvratné politiky Ruska mohou ohrozit liberální, konstitucionální uspořádání členských států. Už se to děje v několika zemích, včetně Polska a Maďarska, další mohou následovat.

Unie směřuje k lepšímu hlídání schengenské hranice a finanční pomoci Turecku při zvládání uprchlického náporu. Obě tato úsilí musí akcelerovat. Zde by si měla unie vzít příklad z australské migrační politiky.

Vláda bývalého premiéra Johna Howarda se svého času ocitla pod náporem indonéských plavidel s migranty a volila ráznost. Lodě začala nemilosrdně obracet do detenčních center, jež pomohla vybudovat a financovat na blízkých ostrovech. Ke konci Howardovy administrativy proud lodí v podstatě ustal. K tomu Austrálie měla a má politiku povinného zadržení lidí, kteří se na jejím území pohybují protiprávně.

Foto 

Navzdory kritice ze strany OSN a lidskoprávních organizací řešení migrační krize potvrdil australský Ústavní soud. Následující vláda Kevina Rudda si tedy poté, co byl problém pod kontrolou, mohla dovolit některá restriktivní opatření uvolnit. Zrušila například praxi automatického zadržení těch, kteří se do země dostali bez víza s žádostí o azyl. Povinné zadržení se rozhodla dál praktikovat hlavně u migrantů, již jsou hrozbou pro společnost, těch, kteří odmítnou splnit podmínky dané vízem, a u lidí, u nichž provádí kontrolu identity, zdravotního stavu a bezpečnostní prověrku.

Teď, během syrské občanské války, je Austrálie v situaci, v níž si může dovolit velkorysost k žadatelům o azyl. K tomuto postavení by Evropa měla směřovat a dá se říci, že značně krkolomně také směřuje. Stojí to hodně peněz, nervů a ústupků neliberálnímu, Erdoğanovu Turecku, které se začne k unii přibližovat.

Už od června mají mít Turci bezvízový styk a Ankara bude tlačit na urychlení plného členství. V tomto smyslu je zaděláno na důkladný geopolitický obrat a Evropa by si měla v hlavě srovnat, jaká bude její politika k Blízkému východu. Zatím není žádná. Upřímně: sladěnou zahraniční politiku v této oblasti si lze jen obtížně představit.

Dostat pod kontrolu hranice a migraci má ještě jiný, strategický význam. Migranti z Afriky a Středního východu do Evropy v různé intenzitě proudí už desetiletí a tento trend bude pokračovat. V naprosté většině se je daří integrovat. Všechny ty řeči o Eurábii a zániku Evropy jsou nesmyslné a jsou jen přemrštěnou reakcí na výstřelky a dílčí neúspěchy integrace stejně jako na pomýlenou politiku multikulturalismu, jež však začíná být na ústupu.

Je samozřejmé, že jak evropská kultura, tak její genetické a rasové složení se budou postupně proměňovat, což je trend, který dobře popsal třeba Umberto Eco, a nelze jej zastavit. O Blízký východ a Afriku tedy z hlediska evropské strategie příliš nejde.

Oč však ve vzdálenější budoucnosti jít může, je Čína. Nejdůležitější položkou globální geostrategie je nyní vztah Číny a Spojených států. Jak se ho budoucím vládám podaří uřídit, je otázka, na níž bude záviset značný díl budoucí světové bezpečnosti a prosperity.

Prezident Si Ťin-pchingPrezident Si Ťin-pching

Neví se, kam se Čína bude ubírat, ale některé indicie, jako vzrůstající nacionalismus, upevňování moci mladého prezidenta Si Ťin-pchinga a důraz na zbrojení, moc dobrého nevěstí. Evropa bude muset vybudovat jednotnou politickou pozici vůči Pekingu, jež nesmí být diktována jen obchodními zájmy, a to je, bohužel, současný stav.

Pokud vezme vývoj v Číně špatný konec, jednou z taktik Pekingu v budoucnosti může být snaha oddělit od sebe Evropu a Spojené státy. Řízená migrace do Evropy v horizontu desetiletí může být součástí této taktiky. Evropa by se tak dejme tomu za půl století mohla proměnit v jakési Estonsko či Lotyšsko na steroidech. V obou státech žije v důsledku imperiální rusko-sovětské politiky asi čtvrtina etnických Rusů, kteří jsou zdrojem nestability.

Václav Havel mluvil o nutnosti uvědomění vlastních hranic, což je proces, jímž bude muset Evropa projít. Havel tím myslel otázky spojené s kulturní identitou, definování a ochrana hranic však budou mít do budoucna zcela jistě i bezpečnostní a strategický význam.

Evropa byla dlouho na prázdninách z dějin, je čas vrátit se. Jedno z pozitiv migrační krize může být obrat pozornosti k podstatným otázkám.

Tomáš Klvaňa




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama