Občas se stane, že nepovedená kniha brilantního autora nám o nás řekne víc než tisíc analýz. To je případ Michela Houellebecqa, jehož Podvolení vyšlo přesně před rokem.
V den masakru v redakci Charlie Hebdo vyšel ve Francii román Podvolení Michela Houellebecqa. Shodou bizarních okolností byla karikatura Houellebecqa na titulní straně čísla, které vyšlo v den atentátu. Spisovatel, jenž při útoku ztratil jednoho z nejbližších přátel, zrušil propagační turné a na čas se stáhl z očí.
K jeho románu se ihned vyjadřovali lidé, kteří ho v té době ještě zřejmě nemohli mít přečtený, jako třeba premiér země Manuel Valls. Ten spisovatele odsoudil jako údajného propagátora protiislámské nenávisti. Nic nemůže být vzdálenější skutečnosti.
Houellebecq je kontroverzní už nějakou dobu. Přestože je největším literárním exportním artiklem Francie, má proti sobě silnou skupinu elitních novinářů a kritiků, kteří se specializují na štvanici proti němu. Dalo se tedy čekat, že román, jenž měl být údajně dystopickým popisem Francie pod vládou muslimů, mu jen tak neprojde.
Ukázalo se, že mediálnímu humbuku navzdory Podvolení není kritikou islámu. Její vyznění, jak to u Houellebecqa bývá, je nejednoznačné, a pokud si něco a někoho bere na mušku, je to údajná slabost francouzských elit, které se v příběhu velmi rychle přizpůsobí vítězství islámského kandidáta na prezidenta a pozvolna se podílejí na přeměně francouzské kultury v jakousi svéráznou podobu umírněné islámské republiky. Jednou z možných interpretací knihy je, že vlastně islamizaci vítá, neboť symbolizuje možné řešení údajné krize hodnot sekulární společnosti. V tomto smyslu knihu interpretoval například Adam Shatz v London Review of Books.
Je několik důvodů, proč je Podvolení nepovedenou knihou, ale protože tohle není literární recenze, omezím se na jeden podle mě kardinální. Román je vystavěn na chybné premise. Je jí dnes tak módní názor, že naše západní civilizace a její kultura jsou v rozkladu, či snad dokonce započal jejich zánik. To je dnes matka všech konjunkturalit, teze, jež na vás vybafne, když večer otevřete ledničku, jako třeba tady:
A tady:
A to už vůbec nemluvím o tomhle:
V roce 1918 vydal německý historik a intelektuál Oswald Spengler jednu z nejvlivnějších a nejznámějších knih tohoto apokalyptického žánru s názvem Zánik Západu. Zformuloval v ní pesimistický předpoklad o dekadentní povaze západní civilizace, která prý ztratila schopnost tvořit a namísto toho se oddala nesmyslům, jakými jsou rovnostářství a „slabošská“ touha po svobodě. Asi uhodnete, že jediné, co podle Spenglera mohlo Západ zachránit, byl onen mytický „návrat ke konzervativním hodnotám“.
A právě teď má být Západ ohrožen zas, tentokrát přílivem uprchlíků a migrantů, bájných barbarů za hradbami Evropy. Jenže je to hodně ohraná písnička. Vezměte takové Spojené státy, které jsou na imigraci postavené, a proto ji zvládají lépe než méně otevřená a dynamická Evropa. I tam se s každou imigrační vlnou od poloviny 19. století po dnešek opakují úplně stejné argumenty, jen se mění skupina přistěhovalců: katoličtí Irové/Italové/Poláci/Slované/asijští Číňané a Japonci, tito přivandrovalci jsou jiné rasy, jsou z nepřátelské kultury, nikdy se té naší nepřizpůsobí, ba co víc, změní ji k horšímu, beztak jsou jen zdrojem zločinnosti (italská a čínská mafie) a korupce politiky (Irové).
Dnes jsou to přistěhovalci z Latinské Ameriky a muslimské části světa, co tak děsí Západ a má údajně vést k jeho konci (kolikátému už?). Spenglerův úsudek byl chybný už tehdy, na konci první světové války a v krizových letech po ní, ale na jeho omluvu lze uvést, že ke svému kulturnímu pesimismu měl přece jen lepší důvody než houf dnešních konjunkturalistů, kteří o „zániku civilizace“ vydávají své nedopečené traktáty v půlce Evropy.
Houellebecq k těmto lidem nepatří. Je to mimořádně nadaný romanopisec a Podvolení má větší hodnotu než cokoliv, co napsal Spengler. Houellebecqův kulturní pesimismus aspoň provokuje k přemýšlení a je zasazen do umělecky hodnotného kontextu. Přesto zřejmě vychází ze stejně chybného impulsu. Dal by se popsat následující historkou.
Francouzský intelektuál Bernard-Henri Lévy, Houellebecqův přítel, jednou vzpomínal, jak jeho rodina v dětství obědvala v restauraci se známým průmyslníkem Antoinem Riboudem. Kolem stolu sedělo hodně lidí, a jak se stává, nějak se stále nemohli rozhoupat, co si vlastně objednat. Rozčilenému Riboudovi došla trpělivost: „Všem přineste salát!“ nařídil číšníkovi.
Jak mu rozumím! Kdo z nás něco podobného v restauraci nezažil? Tento impuls je však v jádru totalitní: nesnese nepořádek, a když ten trvá příliš dlouho, má tendenci nastolit pořádek diktátem.
Lidé, kteří nechtějí imigranty, si zpravidla také myslí, že parlament je jenom žvanírna a že by vůbec měl být všude větší pořádek. Takové nálady jsou na vzestupu. Jejich šiřitelé se mylně domnívají, že civilizace stojí na pořádku, na narýsovaných kulturních linkách.
Je pravda, že jistá míra pořádku je nutná, ale naše kultura měla v sobě od nepaměti dost značnou dimenzi „nepořádku“, „nečistoty“, dynamické změny, jež se mnohým konzervativně založeným lidem nelíbí. Činí jim psychický problém. Impuls k absolutnímu pořádku je nutné kontrolovat, protože vede k fašismu.
Naopak, jistá míra nečistoty a nepořádku vede k inspiraci a tvůrčímu rozletu.
Tolerantnost a otevřenost k cizím vlivům jsou znakem síly, ne slabosti civilizace, jsou znamením jejího sebevědomí, nikoliv rezignace. Proto stojí Podvolení na špatné premise. Stejně jako celá řada jiných kulturních pesimistů, zejména těch toužících po pořádku a ustálených „hodnotách“, považuje Houellebecqův román současnou francouzskou (evropskou) laickou společnost za slabou. Lidé naladění na stejnou vlnu vidí krizi tam, kde ve skutečnosti žádná není, a chtějí mít pořádek, ať už konzervativně křesťanský (Putinův svalnatý flirt s pravoslavím), nebo umírněně islámský (Podvolení).
Ve skutečnosti jsou skoro všechny naše současné problémy znakem ohromného úspěchu a rozvoje otevřené, liberální západní civilizace: imigranti sem chtějí, protože jsme úspěšní; fanatici s námi bojují prostřednictvím teroru, protože jsme silní a oni slabí; čekají nás nejednoduchá praktická a morální dilemata ohledně umělé inteligence, robotů v ekonomice a radikálního „života v softwaru“ právě díky našim úspěchům.
Houellebecq určitě stojí za přečtení a promyšlení. Migrační krize je velký problém a EU musí přidat, aby ho vůbec začala uspokojivě řešit, ale na místě je spíš optimismus. Proč kolem nás nikde není? To už by bylo na jiný esej.
