Už čtrnáct dní se noc co noc tisíce Francouzů scházejí na veřejných prostranstvích svých měst. Během tzv. Nuit Debout, což lze volně přeložit jako probdělé noci, diskutují především o politických a sociálních tématech. Ale nejenom o nich. Probírají vše, co je aktuálně pálí. Napříč tomu atmosféra překvapivě není rozhořčená, nebo snad dokonce agresívní. Naopak. Převládá radost, místy snad až dokonce euforie. Tu více, tu méně skrývaná. A všichni zúčastnění se shodují: tady a teď se něco děje, něco mění. Něco velkého. A my chceme být a jsme u toho!
Na počátku byl protest proti novému zákoníku práce, přezdívanému podle ministryně, jež ho předložila, El Khomri. Jedenatřicátého března se odpůrci sešli na pařížském Place de la République. Nešlo zdaleka o první manifestaci a rozhodně ne ani tu největší. Nicméně tentokrát se manifestující rozhodli na náměstí přespat. Následující den ráno je policie odtamtud vykázala, ale „pachatelé“ se rozhodli ještě večer na místo činu vrátit, dokonce ve větším počtu. Od té chvíle tak dělají každý den, respektive noc. A zdaleka již nejen v Paříži. Nuits Debout se rozšířily do dalších francouzských měst, a dokonce i do Belgie, Španělska, Německa nebo Británie.
Nejde už také „jen“ o spontánní diskuse mezi příchozími, ale i o diskuse částečně moderované, o promítání filmů, pořádání autorských čtení, koncertů nebo divadelních představení. Vše se přesto děje bez nějaké organizované struktury. Účastníci, ať už aktivně zapojení, nebo pouze zvědavě přihlížející, jsou všech věkových skupin – od studentů středních škol přes vysokoškoláky, pracující až po důchodce. A pestré je i sociální postavení protestujících.
Žádné bariéry, žádná etiketa
„Věci se začínají měnit,“ říká mladý student ve videu, které je k dispozici na facebookových stránkách akce. „Máme tu novou naději v politiku. A to se děje všude, ve všech městech, nejenom v Paříži.“ „Je skvělé, že tu nejsou žádné strany, žádné bariéry, žádná etiketa. Jsou tu jen lidi jako ty a já,“ svěřuje se zase mladá dívka.
Od počátku Nuit Debout je na Place de la République také Fahima Laidoudiová, třiapadesátiletá uklízečka. „Boj“ pro ni není ničím novým: „Se životem se peru už třicet let,“ říká v rozhovoru pro Le Monde. Teď usiluje hlavně o to, aby se utvořila skupina, která by pomohla hnutí přesunout za tzv. périphérique, tedy na předměstí. „Není možné mluvit o nějakém novém souladu ve společnosti, když do dění nejsou zapojeny okrajové části.“ Tím jsou myšleny tzv. quartiers chauds, „horké čtvrti“, tedy problematická předměstí typu Saint-Denis, obydlené z drtivé většiny přistěhovalci (i když už třeba druhé a třetí generace).
Trochu Occupy Wall Street, trochu 1968
To, co se teď ve Francii děje, nejde nepřirovnávat k Occupy Wall Street, odkud opravdu vzešla inspirace. Řada Francouzů je nadšená, že se poprvé stalo, aby se sami občané chopili iniciativy, ovládli veřejný prostor a přetvořili ho k obrazu svému – tedy tak, že začal fungovat jako agora. Starším ročníkům atmosféra v lecčem připomíná manifestace z roku 1968. K Velké francouzské revoluci zase odkazuje vlastní počítání dní, jež manifestující začali používat – podle něho dnes není 14. dubna, ale 45. března. Princip je takový, že k prvnímu dni Nuit Debout, 31. březnu, se další dny prostě přičítají. Podobně, jako revoluce udělala „rok Jedna“ napřed z roku 1789 a pak z roku 1792.
Jaký dopad bude Nuit Debout mít a jak dlouho potrvá, je ve hvězdách. Ale Francouzi si od ní slibují hodně. A rozhodně se svých nově nabytých nebo možná objevených nadějí nehodlají jen tak lehce vzdát. „Naše sny nezůstanou ve vašich urnách,“ je jeden ze sloganů a základních vzkazů politikům. „Nevrátíme se zpátky. Děje se tu něco velkého a bylo by idiotské u toho nebýt. Přidejte se k nám!“ zní ten další a pro změnu vzkaz všem těm, kteří se ještě nezapojili.
