Íránský prezident si v EU nekupuje jen letadla, ale také kredit proti ájatolláhovi
Hasan Rúhání je na spanilé jízdě po západní Evropě. Íránská ekonomika sice dost utrpěla kvůli sankcím, ale na utrácení a investice má – zejména petrodolary, které západní banky v rámci sankcí zmrazily, ale teď, po jaderné dohodě, je mohou uvolňovat. Nejde ovšem toliko o hospodářství. Zemi čekají volby a všichni umírnění to budou mít těžké. Patří k nim sice i zastánce dialogu se západem Rúhání, ale post prezidenta není zdaleka ten nejdůležitější.
Když tábor umírněných vyhraje, nestane se z Íránu prozápadní demokracie, ani druhé Turecko. Pořád bude mít islámská republika daleko k našim hodnotám či univerzálním lidským právům. Ale Rúhání a spol. chtějí se západem jednat a obchodovat. Snad by se s nimi daly řešit i blízkovýchodní konflikty a spory ší’itů a sunnitů, zejména proxy války v Sýrii, Iráku, Libanonu či Jemenu.
Umírnění nejsou nutně demokrati, ale nekřičí Smrt Americe, ba snad ani Izraeli, a podobné nesmysly. Na rozdíl od konzervativců, kteří mají už řadu let stále navrch, byť jejich ikonu Mahmúda Ahmadínedžáda v prezidentském křesle vystřídal Rúhání.
Evidentně ani nestačí být z dobré rodiny. Kandidovat do Shromáždění znalců totiž chtěl i Hasan Chomejní, vnuk samotného zakladatele Íránské islámské republiky, ájatolláha Rúholláha Chomejního. Prý nenaplňuje „vědecké kvalifikace“. Spíš prostě ájatolláh Chameneí nechce, aby rozhodoval o jeho nástupci. Protože se Hasan jaksi odklonil od rodinné linie a hlásí se k reformistům.
„Teď, když se sankce ruší, režim už nebude moci vinit z potíží Íránu cizinu. Ale pokud Rúhání neukáže rychlý progres, mohou ho voliči potrestat za hříchy jeho předchůdců,“ konstatuje The Economist. Rozvoj, respektive obnovení obchodu by mělo ukázat, co v Íránu skutečně vězí. A pokud se to nepodaří, jaderná dohoda zahrnuje i záchrannou brzdu, obnovení sankcí.
