Fotbalový a hokejový fanoušek je v poslední době pohlcen diskusemi o řádění chuligánů v Ostravě, o tom, jaký gól pustil Petr Čech v brance Chelsea FC, nebo proč neproměňují nájezdy hokejisté New Jersey Devils, za které hraje Jaromír Jágr. Menší diskuse se ale vede o tom, že oba naše nejpopulárnější sporty na tom nejsou nejlépe a zjevně stojí na rozcestí.
V posledních letech je zejména u reprezentací zřejmé, že časy skvělých úspěchů jsou pryč a že celé vynikající generace hráčů nahrazují jen výborní jednotlivci. Budou za této nelehké situace stačit na opětovné pozvednutí českých praporů noví trenéři? V lednu k fotbalové reprezentaci nastoupil Pavel Vrba, který byl tak úspěšný v Plzni. A po zpackané únorové olympiádě v Soči přišel k hokejistům Vladimír Růžička. Co od nich čekat?
Nikdo nepochybuje o jejich schopnostech a erudici. Z toho, co bylo k dispozici, to byla v obou případech nejlepší volba. Bude to ale stačit? Nebudeme opět zklamáni?
Příběhy hokejové a fotbalové reprezentace jsou si v posledních letech v lecčems podobné. Vladimíra Růžičku i Pavla Vrbu čeká téměř sisyfovská práce, ale na rozdíl od svých předchůdců je veřejné mínění na jejich straně. Alespoň do těchto chvil. Bude jim mnohé odpuštěno, ale úspěchy, ve sportu to jinak ani nejde, musí přijít hodně brzy. Nebo musí být vidět, že týmy dřou každou minutu, což se o zápasech fotbalistů a hokejistů v posledních letech tvrdit nedalo.
Kam se dostane Vrba?
Pavel Vrba je pro fanoušky i novináře vymodleným trenérem, což ostře kontrastuje s jeho nepopulárním předchůdcem Michalem Bílkem. Z provinční Plzně udělal tým, který se nezalekl nejednoho slavného soupeře. Pravidelně „bodoval“ i v evropských pohárech. Dokázal na západě Čech vybudovat mužstvo, které navíc bavilo svým pojetím fanoušky. Jméno Vrba znají dokonce i lidé, kteří se o fotbal předtím moc nezajímali. Sympatického a dobrého trenéra je potřeba využít.
Ovšem u reprezentace na něj čeká větší výzva než v Plzni. Času na budování týmu moc nemá, prohry v kvalifikačních zápasech nebudou odpuštěny, funguje v podstatě jenom vítězství. A to nepůjde jen tak.
Vrátit český fotbalový tým na pozice, které v posledních letech vyklidil, se jeví jako nadlidský úkol a je jedno, jak se jmenuje trenér a jaké má schopnosti. Osudy hráčů, kteří v poslední době jako hvězdy opouštěli Gambrinus ligu, jsou si hodně podobné. Kromě stálic typu záložníka Tomáše Rosického (Arsenal Londýn) a brankáře Petra Čecha (londýnská Chelsea), se do základních sestav špičkových evropských týmů dostávají čeští hráči velice sporadicky.
„Chtěl bych prohánět i ty největší giganty,“ nechal se trenér Vrba slyšet po nástupu do funkce. To bychom chtěli také. Je to ale vůbec možné? Pokud máme být objektivní, půjde to jen velmi těžko. Česká republika bude složitě skládat dokonce i základní sestavu své reprezentace, výběr hráčů v současnosti není nijak skvělý. Připomíná to zdevastovanou politickou scénu – jen několik lidí, kteří jsou k dispozici, je výjimečných a na skutečně vysoké úrovni.
I v hokeji je to složité
V případě hokejové reprezentace, kterou vede Vladimír Růžička, je situace přece jenom o něco lepší, ale určitě není ideální.
Také v hokeji naši nejlepší hráči stárnou. V draftech do NHL se už mladíci zdaleka neprosazují tak, jako v minulosti. Někdy se dokonce neprosazují vůbec. Talentů na první pohled ubývá. Na nedávné zimní olympiádě v ruském Soči měl náš hokejový tým nejstarší věkový průměr ze všech zúčastněných. Bohužel se to projevilo jak na rychlosti, tak v technické vyspělosti. Ne že by náhrada nebyla žádná, ale není v takové kvantitě a ani kvalitě, jako tomu bývalo u „zlatých generací“. V tom je situace podobně nedobrá, jako v případě fotbalové reprezentace.
Růžička prostředí reprezentace dobře velmi zná. Poprvé bude ale teď na květnovém mistrovství světa v Bělorusku trenérem národního týmu na plný úvazek (vzdal se trénování pražské Slavie). Neúspěch mu bude ještě odpuštěn, přece jenom neměl dost času na práci. Jenže to se pak změní.
Jedním z vrcholů Růžičkova týmu bude mistrovství světa v příštím roce, které se uskuteční v Praze a Ostravě. Pokud neuspějeme doma, bude se poroučet i nový trenér.
Vladimír Růžička, podobně jako Pavel Vrba, ukázal během svého jedenáct let trvajícího angažmá ve Slavii, že umí pracovat koncepčně. Účastnil se tréninků i těch nejmenších hráčů a snažil se, aby jeho týmy měly svůj jasný osobitý styl hry. Což se národnímu týmu ne vždy dařilo. Mohl by se tedy i více zapojit do projektu svazu na celkové zlepšení českého hokeje.
Iniciátorem programu je šéftrenér hokejového svazu Slavomír Lener. Jde v něm o sledování mládežnických týmů a plnění desatero zásad, které si svaz vytyčil jako nejdůležitější. Patří k nim větší důraz na trénink jednotlivých herních situací, ale také lepší komunikace, individuální příprava, vzdělávání a podobně. Jsou to cíle bohulibé, ale jejich naplnění může trvat sakra dlouho. Budou fanoušci, sponzoři a funkcionáři ochotni čekat na úspěch i několik let? Zatím o tom můžeme spíše pochybovat.
Přejme jim úspěch, ale…
Pavel Vrba chce prohánět ty největší giganty. Vladimír Růžička by rád hokej sjednotil. Měli bychom jim v tom držet palce. Povolanější osoby pro pozice reprezentačních trenérů bychom jen velice těžko hledali, což v minulosti vždy neplatilo. Atraktivní herní pojetí a otevřenost český fanoušek vždy ocení (ani toho se nám ale předtím nedostávalo).
V obou nejpopulárnějších sportech je důležité zamezit exodu nadějných hráčů, kteří se ještě neprosadili ani v našich ligách a bez zkušeností odcházejí do zahraničí, aby se v drtivé většině případů bez úspěchu vrátili zpět.
Prostoru pro změny je momentálně v hokeji i fotbale dost a dost. Veřejné mínění je po dlouhé době na straně reprezentačních trenérů. Věřme tedy v lepší zítřky, protože to, co jsme viděli na olympiádě, bylo velkým trápením, které se už nemá opakovat.
Autor je studentem Akademie žurnalistiky a nových médií na Vyšší odborné škole a Střední škole managementu v Praze
