Trochu paradoxně si povzdechneme, že kalendářní zima je tady a přitom už pomalu začínáme směřovat k jaru. Slunce dnes dospěje při svém vycházení na obzoru co nejdále na jihovýchod a teď se zase bude vracet.
Různé novopohanské kulty, které opět ožívají, mají slunovraty rády a provozují na tyto dny své rituály. Slunovrat však také býval oblíbeným dnem též pro pohanské hlasatele vědeckého světového názoru. Soudružky učitelky na občanské nauce s gustem vyprávěly, jak je slunovrat ten původní svátek a Vánoce s narozením Ježíše jsou až nějaká odvozenina vymyšlená církví, aby bylo možné lépe odírat nevědomý lid pověrou. Celkem se ale soudružky vlamovaly do otevřených dveří, protože tohle se vědělo už dávno.
Datum Ježíšova narození 25. prosince je symbolické datum. Neví se, kdy se historický Ježíš přesně narodil. Slunovrat znamená návrat slunce a v rámci Mithrova kultu bylo v Římské říši Slunce uctíváno jako bůh. Křesťané, kterým tento kult vadil, použili symboliku pro sebe. Biskup ze 4. století, svatý Ambrož, v jednom kázání tvrdí: „Kristus je naším novým sluncem!“ A bylo to.
Všichni konzumují
Pokud jde o spílání, nezůstávají kolem Vánoc nic dlužni ani křesťanští kazatelé. Především jim vadí šílený konzum. (Ten ovšem nakonec leze na nervy i méně zbožným duším.)
Jenže slavení spojené s konzumem, pokud bylo co konzumovat, je stará tradice. Nic nového pod sluncem. Rozdíl mezi tradiční dobou a dneškem je v tom, že nastala naprostá bezbřehost. Církev měla přesně stanoveno, kdy advent začíná a že trvá čtyři týdny. Trh je ale ze své podstaty živelný, a jak najde skulinu, hned tam pronikne. Proč by nemohla příprava na vánoce začít ne čtyři, ale osm týdnů předem? Zdroje tu jsou.
Dvojnásobně dlouhý advent však nezůstane bez následků. Na moderního člověka už nijak významně nepůsobí ani vliv přírodních cyklů, ani síla církevního kalendáře. Radana Syrovátková, lékařka a psychoterapeutka, následky nerespektování přirozeného rytmu popsala v časopise Psychologie dnes: „Zatímco v přírodě se pravidelně střídají fáze aktivity a útlumu, my pracujeme po celý rok stejně, od rána do večera, za světla i za tmy. V době, kdy se příroda ukládá k odpočinku, máme nejvíc napilno – připravujeme se na vánoce a finišujeme v práci. Není divu, že jsou v prosinci lidé tak unavení.“
Leze to na mozek
Terapeutická zařízení registrují před svátky nával seniorů, na něž působí už od Dušiček depresívně koledy. Žijí často sami, vzpomínají na minulost, kterou není možné vrátit, a bojí se blízké budoucnosti. Do toho jim kynou kymácející se figury Santa Clausů a obchody nabízejí zboží, jež starší lidé buď nepotřebují, nebo na ně nemají.
Paradoxem je, že k vytvoření moderní tržní společnosti s její schopností produkovat nadbytek statků křesťané sami přispěli. Především dravý protestantský duch, jenž v pozemském úspěchu viděl znak věčné spásy. V duchu modlitby: „Bože, žehnej našemu obchodu!“
Bůh prosbu vyslyšel a křesťané teď čelí tomu, čemu se říká „zákon nezamýšlených důsledků“. Země s křesťanskou tradicí, především protestantské, patří ve světě k těm bohatším. Z křesťanství samotného zbyla jen vnější slupka. Ale jak dostat džina zpět do láhve? Lidé se neradi vzdávají toho, co je jim chvíli příjemné, i když za to draze platí. Jedno je ale jisté. Konec roku je tak šílený, že po Novém roce všichni pocítí aspoň na čas nějakou úlevu. Jaro se blíží a do dalších oslav není daleko. Pohanstvo a křesťanstvo už se bude těšit na Velikonoce.
