Že se 17. listopadu 1989 něco stalo, to vědí i mnozí z dnešních mládežníků, co tehdy nebyli na světě. Asi nějaká revoluce nebo tak něco. Ale co se dělo den předtím, 16. listopadu? Jako v ČSSR vždycky — nic.
Byl čtvrtek, a kdo si koupil za 50 haléřů Mladou frontu, dozvěděl se, že všechno jede jako za starých časů. Hlavní článek první strany láká červeným titulkem: „OTÁZKA: Co zaujalo poslance?“ Je jasné, že noviny s takovým textem si lidé museli rvát z rukou, aby se k tak bombastické informaci dostali. Jistě si nikdo nenechal ujít sdělení, že za účasti soudruhů Jakeše a Adamce den předtím Federální shromáždění schválilo „vládní návrh zákona o rozpočtové soustavě ČSSR a o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky“. Nikdo nemohl tušit, že do jara příštího roku tato země nejen několikrát změní název, ale rovnou celý politický systém a že na finance nastoupí jakýsi neznámý bankovní úředník Václav Klaus.
Poslance Dvořáka z Transporty Chrudim zaujal projev soudruha Adamce, a zvláště myšlenka, že od přestavby není možné ustoupit ani o píď.
Miloš Jakeš, o němž se ještě nevědělo, že se ve skutečnosti jmenuje Milouš, měl vůbec perný den. Zaslal blahopřejný telegram předsedovi Lidové organizace Jihozápadní Afriky (SWAPO) S. Nujomovi k úspěchu ve volbách do Ústavodárného shromáždění. Konstatuje, že „jsme vždy podporovali spravedlivý zápas Lidové organizace Jihozápadní Afriky“. Většina obyvatel asi netušila, že nějaká taková organizace existuje, ale jistě by se také připojili k jakémukoli blahopřání, kdyby to po nich někdo chtěl. Byli tak zvyklí. (Vůdce Nujoma se později stal známý i tím, že hodně utrácel za vládní limuzíny, vrtulníky a letadla, takže naše podpora zřejmě měla správného adresáta.)
Oslavy 30 let od sametové revoluce online >>>
Jednou jsi dole, jindy nahoře …
Nezastavitelný Miloš Jakeš také toho dne přijal představitele Světové odborové federace. Ujistil je, že se bude dál společně pokračovat v boji za řešení rozhodujících problémů pracujících. Jakeš též podal „zevrubný výklad ke stěžejním otázkám rozvoje ČSSR“. Onen zevrubný výklad se bohužel nezachoval. Hektický Jakešův den byl korunován tím, že dostal Zlatou medaili 17. listopadu. Předání se účastnil i Miroslav Štěpán, který bude za šest týdnů zatčen a ve vězení si pak pobude až do října 1991. Jakeše za tři týdny vyloučí z komunistické strany, jíž v tuto chvíli ještě šéfuje, nebo to tak aspoň navenek vypadá.
Den před revolucí do Prahy náhodou zavítali hlavní velitel Spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy armádní generál Pjotr Lušev a náčelník štábu spojených ozbrojených sil armádní generál Vladimir Lobov s doprovodem. Varšavská smlouva přežije pád komunistického režimu ještě necelé dva roky.
Též se odjíždělo z republiky ven. Na pohřeb pověstné revolucionářky Dolores Ibárruri do Madridu jela delegace v čele se s. Urbánkem, který ještě netuší, že bude za pár dní generálním tajemníkem ÚV KSČ a pak zase zakrátko nebude a stane se na chvíli i nezaměstnaným.
Zazněl i hlas lidu. Josef Pohořelý z Prahy píše cosi o elektrospotřebičích a píše, nic netuše, větu: „Je listopad a nic se neděje.“
Na první stranu se dostala i kultura. Soše Bruncvíka na Karlově mostě kdosi urazil meč. Bruncvík prý — zmiňuje Mladá fronta — proslul výrokem: „Všem nepřátelům české země hlavy dolů.“
Takže lidé si hezky početli a mohli se těšit na pátek 17. listopadu a konečně klidný a zasloužený víkend. Všechno jako vždycky.
