Ruskem prochází šílená vlna sebevražd dětí a dospívajících, která během letošního jara přinutila k reakci i špičky ruské politiky v čele s někdejším prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Podle zprávy UNICEF je Ruská federace spolu s Kazachstánem a Běloruskem dlouhodobě na špici smutných statistik.
Obvykle se v souvislosti s dětskými sebevraždami mluví o Moskvě, Petrohradě, Jekatěrinburgu a dalších velkých ruských městech, o místech, jež jsou nejvíce na očích. Nejhorší je ale situace v méně viditelných regionech, především v nejzapadlejších koutech Sibiře – v Tuvě a na Čukotce.
Celosvětově sebevraždu dokoná sedm dospívajících ze 100 000, ruský průměr je ale trojnásobný a v Tuvě, která je kulturně mnohem blíže Mongolsku než Rusku, si život bere 106 nezletilých ze 100 000. A na Čukotce, v nejvýchodnější části Eurasie, dokonce 187. Na tom, že je situace zoufalá a je potřeba ji změnit, se shodují všichni. Nikdo však nemá zaručený recept a neshody panují už v prosté definici příčin.
Původním národům se nikde na světě nevede dobře a bylo by nefér vidět problémy jenom v Rusku. Očividné ale je, že sociální situace je v sibiřských regionech bezútěšná. Překotná industrializace, dříve sovětská, dnes divoce kapitalistická, si vyžádala prudkou změnu životního stylu. Během jedné generace se z pastevců jaků, sobů a velbloudů, kteří dříve žili v osamocených jurtách, stali anonymní obyvatelé typizovaných vesnic a měst, odcizení vlastním tradicím.
Děti už nevyrůstaly v rodinách, ale žily v internátech. Spolu s masovou nezaměstnaností, již přinesla nová doba, a s alkoholismem (v Tuvě je největší spotřeba alkoholu na hlavu v celém Rusku) vznikl divoký amalgám. A co víc, pro místní mocné je situace kolem sebevražd dětí tou nejhorší vizitkou. V Rusku – a o Sibiři to platí dvojnásob – zůstává zvykem o problémech nemluvit, skrývat je, zametat pod koberec.
Najít si pro sebe smysl své existence je dřina i u nás. A ve světě bez perspektiv je to jistě ještě mnohem těžší.
