Předpokládám, že nejsem sám, komu támhle v koutě u dveří (nebo někde jinde) leží obrovská papundeklová krabice, napěchovaná čímsi, co generace po nás už nebudou umět zpracovat: stovkami fotografií ze školky i ze škol, z výletů, cest a úletů, z mejdanů a z vernisáží, s rodinami a s přáteli. A co je na nich nejúžasnější, je to, že na většině jsem i já.
Leckomu se může zdát, co jako s tím, co že má být? Nic víc, než že na 99,99% fotek, které jsem v posledních letech napráskal fotoaparáty nebo telefony, jsou všichni ostatní, jen já ne. Stovky a tisíce MB dat, několik napěchovaných zprvu cédéček, později externích disků, ale kdybych chtěl někomu dokázat, že jsem někde skutečně byl, že jsem se s někým skutečně potkal, dalo by mně hodně práce se v tom bordelu dohledat. Zato v té krabici ať sáhnu kam chci, vždycky vytáhnu sebe, sice mnohem mladšího, ale dokazujícího vlastní minulost.
Pokaždé, když se tou bednou probírám, uvědomuji si, jaký poklad vlastně mám. Že jedna vybledlá černobílá fotografie má milionkrát vyšší hodnotu než tisícovka aktuálních snímků z posledního roku... protože na ní je ksicht, který znám. Nevyretušovaný, automatickými filtry nezkorigovaný, upřímný a skutečný. A to i tehdy, když vypnou proud nebo umře baterie v iPadu nebo noťasu. Čím dál tím víc sám sobě chybím.
Vím, že jsem udělal tisíce krásných snímků svých blízkých, dceru na koních, syna v Dánsku, ženu na podzim, v zimě i zjara a rodiče v jejich sedmdesáti i osmdesáti letech, ale i při vší své pečlivosti nikdy nebudu mít důvod kterýkoli z nich dohledat a kamkoli jej zařadit. Série dojemných rodinných alb skončila číslem 26 dne, kdy jsem domů nadšeně přinesl náš první digitální foťák; od toho dne také pomalu zmizely z našeho života chvíle, kdy se nad albem umíme dojmout nostalgií za okamžikem na kuse lesklého papíru.
Když tuhle Cukrberg ohlásil miliardu uživatelů svého facebooku, jednou ze zajímavých statistických položek bylo i 265 000 000 000 (slovy: dvěstěšedesátpětmiliard) sdílených fotografií. To už je docela slušné fotoalbum, v němž by se na každého obyvatele planety dostalo kolem osmatřiceti fotek. Na jednu stranu zaplaťpámbu, že nebyly realizovány klasickou cestou vyvoláním nebo tiskem, na stranu druhou bohužel pár dní po jejich vyvěšení na zeď už žádnou z nich nikdo víckrát neuvidí.
I při znalosti abecedy v kombinacích liter jako JPG, GIF, PNG, TIF i TIFF, ICO, EXIF, WMF, BMP, EMF, PCD, PSD, TGA, MSP, PCT a kýho čerta jakých dalších se stále jen jedná o skrumáž čehosi, co se prý jmenuje binární forma. Jako laik mám zafixováno, že jsou to jen jedničky a nuly, a já mám rád písmena a slova a celé věty, myšlenku vyjádřenou srozumitelnou vzpomínkou. Nuly a jedničky budou čím dál tím víc jen nulami, až i z poslední nuly se stane pouhá rozplynula.
Jako každý, i já zanáším kdejakou volnou skulinku v mega~ či gigabytech ve svém počítači i ve virtuálním prostoru desítkami a stovkami zbytečných obrázků, vzniklých i zaniklých téměř stejně rychle, od Cukrbergova oznámení jsem jenom na Facebook uklidil skoro padesát barevných čtverečků a obdélníčků, na které se nejspíš už nikdy cíleně nekouknu. Troufám si tvrdit, že jsme se tou jeho přemírou v obraze ztratili a že často nevíme, zda ještě v něm jsme či zda už naše jedinečnost nepominula.
Chybíme-li sami sobě, pak nejsme tam, kde bychom být měli, třeba ve fotoalbech svých dětí.
