Stojíme ve třech u stolku na velikonočním trhu před pražským Divadlem na Vinohradech. Oni dva, zdejší kulisáci, si čtou rozhovor s jejich novým ředitelem Tomášem Töpferem. Poslouchám je. Baví se o tom, jaké to s ním asi bude. A pak o tom, že dosavadní umělecký šéf divadla Martin Stropnický (55) nastupoval do divadla před devíti lety na apríla. A teď, zase na apríla, ve zlém odchází.
Herectví jste označil v jednom rozhovoru za „přiznané divadlo“. Z toho vyvozuji, že my kolem žijeme „nepřiznané divadlo“. A to, když se potká – jako teď v případě výměny šéfů Divadla na Vinohradech –, tak to je vyslovená smršť emocí. Nezdá se vám?
Ano, přineslo to emoce. Přiznám se, že jsem vůbec netušil, do jakých pater až vede politické rozparcelování českého světa a funkcí v něm. To, jak si velcí političtí hráči vymiňují právo zasahovat do toho, kdo kde bude působit, zavání nomenklaturní personální politikou.
Teď se spíš ukazuje, že často ne velcí političtí hráči, ale jejich kamarádi, číšníci anebo tenisté určují, kde a kdo bude, ne?
Politikové se stále častěji obklopují kvaziporadci, takzvanými odborníky z kruhů jim blízkých. A ti mají své profesní přátele. Ještě v jisté fázi devadesátých let se tu a tam vyplatilo pracovat dobře. Alespoň v diplomacii to tak bylo.
To je, myslím, pryč. Nastalo období, kdy důležitější než pracovat a něco umět je být kamarád. A já nejsem ničí kamarád. To je vaše zásadní vlastnost?
Mohu vám říct, že nemít blízko k nějakému důležitému politikovi je dnes luxus, jejž si může málokdo zaplatit. Ale na tenhle luxus si já šetřím.
Ale vy asi nebudete, obecně vzato, oblíbený kumpán, že ne?
Co to je „oblíbený kumpán“? Chci od lidí přesnou práci a netvrdím, že vždycky používám ty nejlepší psychologické prostředky. Nemám rád přibližnost, nemám rád věty: „To nejde“ nebo „Ono to nějak dopadne“. Když jsem se v životě mihl kolem někoho, kdo něco dokázal, nikdy takhle nepřemýšlel. Ať v umění, mohu jmenovat pana dirigenta Bělohlávka, nebo třeba ve sportu – Káča Neumannová. Takoví lidé jsou tvrdí sami k sobě a přibližnost nesnášejí.
Zrovna Kateřina Neumannová na tu přibližnost pak, zdá se, hodně vsadila a teď ji za ni soudí.
Měla dost velkou smůlu na muže, řekl bych. Výrazně bych se jí chtěl zastat, byla manévrovaná pod citovým poutem, do jisté míry byla naivní. A zaplatila za to. Chtěl jsem tím přirovnáním říct jen to, že herci, na rozdíl třeba právě od sportovců, kteří trénují, anebo hudebníků, již musejí cvičit, často jen plkají o umění po kavárnách. To je důvod, proč jsem si za osm let v divadle vyrobil i nepřátele. Ale je taky třeba říct, že nepřátelé jsou vždycky hlučnější než přátelé.
Cítíte se způsobem vaší výměny uražený? Ponížený?
Jsem za tím.
A jaká stadia předcházela tomu „jsem za tím“?
Naštvání, vybuzení k aktivitě a nakonec drobné ponížení, jež v tom asi také bylo. Tomáš Töpfer, nově jmenovaný ředitel Divadla na Vinohradech, „požádal“, aby současný ředitel Gregorini zrušil zkoušení Amadea těsně před jeho počátkem. Ten titul měl představovat vrchol sezóny a poslední premiéru mého působení. Gregorini to horlivě vykonal. Možná že stejně bude vadit časem Cyrano, nevím.
Kdybyste přicházel do nového divadla jako nový šéf, nechtěl byste také začít s čistým stolem?
Každý nový šéf, jenž je jmenovaný v lednu, přece ví, že následující sezóna je věcí odcházejícího vedení. To ji logicky muselo připravovat. To, co udělal, není uctivé ani slušné. Neudělal bych to. Věděl bych, že ta příští sezóna nemůže být „moje“, že může být maximálně mnou nějak sflikovaná. Teprve ta další může být sebeprezentační. Nemůžete přece chtít najednou polykat a foukat. Neumožnit lidem důstojný odchod realizací posledního titulu v sezóně je barbarství, které je mimo mé chápání.
Jste tedy uražený?
Také. A cítil jsem od počátku bezmoc, protože jsem neměl kvalifikovaného partnera, se kterým bych o tom mohl mluvit, jakkoli argumentovat. Účastnil jsem se také výběru na pozici nového ředitele a napsal velmi konkrétní analýzu, plnou jmen her, lidí, čísel týkajících se ekonomického provozu.
Ale nevyhrál jste. Asi jste se moc chtěl stát novým ředitelem Divadla na Vinohradech, že?
Chtěl jsem. Byl jsem v pozici uměleckého šéfa celou dobu čekatelem na to, až tu nastane renesance. Myšlením jsem byl jinde než můj letitý ředitel Jindřich Gregorini, těšil jsem se, že na jeho místě budu moci konečně zasáhnout do věcí, jako jsou prodej, prezentace, výroba, personální politika, struktura firmy… Nejsem jen bohém, rozumím tomu docela slušně. Tady je dvě stě zaměstnanců a z toho jen padesát uměleckých profesí. To je katastrofa, úroveň doby perestrojky! Žasnu například, že vítězný projekt o tom nic neříká, nijak to neřeší.
A co vítězný projekt řeší?
Neustále se mluví o „Töpferově bezkonkurenčně nejlepším návrhu“. Má to pět stránek A4. Rozsah gymnaziálního referátu. Podstrčil mi to ředitel. A návrh, který skončil druhý, pana Rajmonta, jsem četl také. Je sice obsáhlejší, ale znám ho nazpaměť. Víte proč? Protože jsou tam moje věty! A věty současného ředitele z minulého konkursu. Pan Rajmont udělal Ctrl C a Ctrl V. Úplně mi spadla brada, když jsem to četl.
Zkoušíte mluvit diplomaticky, ale vlastně mi tu říkáte, že vítěz konkursu Töpfer je diletant a druhý po něm následující finalista, Rajmont, svůj projekt opsal od vás.
Neřekl jsem, že je diletant. Napsal, nebo jeho spolupracovníci, teoretickou úvahu na téma divadlo v podobě výcucu volebního politického programu. „Je potřeba podporovat školství, tečka. Zajistíme, aby důchodci vedli důstojný život, tečka.“ Není tam napsáno s kým, jak a čím. Obecný proklamativní papír. A pak Rajmont. Ten měl svou původní část, ale také podstatnou část, která pocházela tady z místní skříně. Přes to to zveřejnil. Nechápu to. Netvrdím, že můj projekt byl dokonalý, ale byl můj, byl konkrétní a měl šedesát stran. Údajně se o něm vůbec nehlasovalo. Četl to vůbec někdo?
Proč by to četli, když vás tady, jak tvrdíte, už nechtějí?
Je to jen řečnická otázka.
Proč tu tedy podle vás chtějí Töpfera? Vracím se kruhem – máte spikleneckou teorii, že patří k ODS, v Praze zrovna vyvolené straně?
Spikleneckou? Žijeme v nomenklaturní době číslo dvě. I pražská divadla mohou být rozdělena pod sféry vlivu. I když to může znít absurdně, ale dostupné indicie mě k tomuto názoru na věc vedou.
Jaké máte pocity při balení věcí ve Vinohradském divadle, když jste byl tady tak dlouho?
Nijaké. Budu od neděle chodit do divadla méně a ještě nějaký čas vyklízet skříň. Taková kinderstube tady je, s tím se počítá. A vrátím mobilní telefon. Žádné pocity nemám. Už jsem bilancoval, zanalyzoval, co jsem kde udělal špatně.
Přišel jste na to?
Myslím, že ano. Ne vždy jsem si vybral úplně nejlepší spolupracovníky. Na papíře se třeba jevili báječně, ale pak, v přímém kontaktu, to bylo jinak. A pak jsem také tlačil občas divadlo k větší náročnosti, aniž byla situace zralá. Možná jsem to v jisté fázi i přehnal. Vznikla tu inscenace (Vojcek, režie Daniel Špinar, pozn. red.), která sesbírala různé ceny (inscenace roku, Cena Alfréda Radoka 2009, pozn. red.), ale nebylo to pro koho hrát. To polarizovalo celé divadlo. Kdybych to ale neudělal, teď, při odchodu, bych si říkal, že jsem to udělat měl.
Jde ale o to, že to zřejmě byla umělecká ambice, a ne ambice přitáhnout diváka, který do Divadla na Vinohradech přestal chodit. Přece oba dobře víme, že lidé spíš než těžké drama do divadla přivede nějaká lehčí legrace, ne?
To jistě víme. Ale my jsme vlastně veřejnoprávní instituce. Nemůžeme být nakladatelství, jež vydává jen detektivky a kuchařky. Musíme investovat i do poezie, která má třeba málo čtenářů, ale nějaké má. Navíc nás k takovým věcem tlačí docela nevybíravým způsobem takzvaná odborná veřejnost. Tu vůbec nezajímá, jestli na něco lidi chodí, nebo nechodí.
