V šedesátých letech, tedy v době, kdy byl Slavík v rozpuku, jsem byl i já v rozpuku. Strávil jsem ji meditativním houpáním v kohoutovi, honěním za mičudou a houbařením s dědou. Byl jsem popem nepolíbené dítě, což bylo zcela správně. Zlatý slavík ve mně tudíž vzbuzoval stejnou míru emocí jako oficiální návštěva předsedy Komunistické strany Gabonu.
A přitom právě tehdy byla jeho existence velice důležitá. Tedy toho Slavíka. Pomáhal totiž onen český pop formovat.
NA ZAČÁTKU BYLA RECESE
S nápadem na anketu přišel na začátku 60. let tehdejší redaktor Mladého světa Ladislav Smoljak. Chudák Láďa! Jen těžko mohl tušit, jakou podivnou berličku a zároveň fenomén zvláštní posedlosti naší populární hudbě dává. Když tehdy na podzim roku 1962 svůj návrh na redakční radě přednesl, možná že z jeho strany šlo tak trochu i o recesi – vždyť hlavní cenou v této čtenářské anketě mělo být dětské pískátko z pouti, kterému se říkalo slavík.
Nicméně začínala golden sixties a jejich kouzlo pronikalo i přes železnou oponu. Kulturní změny, které prošly Amerikou a zasáhly Británii, se začaly rozvíjet, pravda, zatím nesměle, i u nás. Půda pro nástup dosud potlačovaného jevu, zvaného „popularita“, byla tedy dobře připravena. A soutěž Zlatý slavík měla být jedním z jeho měřitelných komponentů. Přesto v té době sloužila ku prospěchu hudby. I díky této (ne)hudební soutěži, kde nejde o nic jiného než o zmíněnou popularitu, zaznamenáváme v letech 1963–1966 nástup mladých zpěváků a zpěvaček, kteří se vyšvihli na výsluní, přičemž někteří z nich se na něm – ať už je to s kvalitou jejich produkce všelijaké – vyhřívají dodnes (Gott, Vondráčková).
V době před nástupem normalizace se z ankety dokonce stala politická záležitost. Většina zpěváků a zpěvaček naší pop-music otevřeně podporovala snahy proreformních komunistů a často s nimi bývala vídána na různých večírcích a recepcích. V roce 1970 byla proto anketa nutně zcenzurována, když nově dosazené „prosovětské“ nomenklaturní kádry vyvolaly diskreditaci vítězné zpěvačky Marty Kubišové a vyhlášení výsledků ZS zakázaly zveřejnit.
Byl jsem děcko a nevnímal jsem to. Tanky jo, změny v chování dospělých taky, ale tohle ne.
Sedmdesátá léta, doba normalizace. Tušil jsem, že anketu pořád vyhrává ten Gott a ze zpěvaček Pilarová s Urbánkovou. Ale moderní hudbu jsem prostě neposlouchal, nezajímala mě. Občas jsem v televizi zahlédl Malou hitparádu, v níž vystupovali ledajací bizarní slovenští zpěváci, a celé mi to připadalo absolutně příšerné (boha jeho, pamatujete se ještě na Karola Duchoně? Ten tvor mě děsí dodnes.)
MY SE DOČKÁME, SOUDRUZI
Sotva se ze mě v půli sedmé dekády stal teenager, něco se změnilo. K mičudě, raketě a lyžím přibyly háro a bigbít. Beatles a následně – Led Zeppelin, Floydi, Párplové, Kissáci, Queen a spousta dalších. Zbláznil jsem se a – bylo to tak správně. Pochopitelně jsem poslouchal i československý rock, nejvíce Schelingera a Skupinu F. R. Čecha, Blue Effect (tehdy skrytý pod podivným názvem M. efekt), Framus 5, Progres 2 … Začal jsem odebírat měsíčník Melodie a hltat ho od první do poslední stránky (myslím tím číst).
A někdy na konci dekády jsem narazil na výsledky Zlatého slavíka a rozzuřil se. Ne, nenaštval mě Gott, o něm jsem tušil, že má první místo předplacené a anketu bude vyhrávat i v době, kdy už budeme všichni po smrti. Nenaštvala mě ani Zagorová, která mi byla šumafuk víc než buchtičky se šodó. Můj teenagerský vztek byl vyvolán anketou skupin. První místo Skupina Ladislava Štaidla – co to je?! Druhý Katapult – co to je?! Třetí Modus – co to je?! Fešáci, Vágner, Kardinálové – no co to, kurňajs, je?! Blue Effect čtrnáctý, Schelinger s Čechem sedmnáctý (v anketě zpěváků Schelinger pátý, to mě docela bralo), Framus 5 jedenadvacátý! Co je to za tupaňa, kteří takto hlasují? Kde se berou, zpod kamene? Nikdy neslyšeli pořádnej mazec?
Jako teenagerovi mi vůbec nedocházelo, že naprostá většina lidí, jež do ankety posílá svoje hlasovací lístky, neposlouchá muziku z magnetofonu nebo z desek, ale z rádia a z televize, což mi bylo zcela vzdálené. Nehořeli hudbou jako já nebo pár dalších nadšenců, co jsem znal, konzumovali ji při domácích činnostech (vaření, mytí nádobí) nebo po práci. Jako párek s hořčicí k večeři. V té šedé době se vraceli šedými ulicemi ze svých šedých zaměstnání, večer zapnuli bednu a Karle, bav mě. Znali jen to, co do nich televize nahrnula. A už vůbec mi nedocházelo, že velkou roli v tom všem samozřejmě hrála tehdejší bolševická nomenklatura, která měla z bigbítu strach, a tak ho potlačovala, jak jen mohla. Dáme jim toho Gotta a tu Zagorovou a oni nebudou remcat. Ale s Mišíkem nebo Mertou budem radši šetřit. A budem čekat, soudruzi, na nějakej jejich průser, abychom jim mohli dát definitivní utrum. A my se co? My se dočkáme, soudruzi.
GOLDNOVÝ FÓGL
Když je vám sedmnáct, tohle nevnímáte. Dojde vám to v osmnácti, zejména v momentě, když potkáte ty správný lidi. Což se mi naštěstí přihodilo. Díky nim jsem se dostal k Hutkovi, Třešňákovi, k Extempore, k Plastikům. Nesledoval jsem televizi, neposlouchal rádio. Takže Zlatý slavík se pro mě vynořil z šedé prázdnoty jen jednou. A pak hned zapadl do hlubin zapomnění.
Přitom osmdesátá léta byla v tomto punktu docela zábavná. A do paroma, Miro Žbiro! Gott damn! Ale poté zase opět Gott bless you. O co víc se anketa stejně jako naše popscéna stávala zakonzervovanější, tím pádem předvídatelnější, o to víc se výsledky ZS halasně vytrubovaly do světa. To mělo samozřejmě zpětný efekt na rostoucí popularitu zpěváků na předních místech. Proto se realizační a producentské týmy okolo největších hvězd samozřejmě snažily vydobýt svým chlebodárcům co nejlepší umístění a mnohdy tomu napomáhaly dost nečistými prostředky.
V roce 1984 výsledky soutěže dokonce prošetřovala policie. Důsledkem všech těch producentských tlaků pak byla vítězství či přední místa pro tzv. nové tváře. Nagy, Dalibor Janda, Bartošová, hahaha!
Na přelomu 80. a 90. let nabyl Zlatý slavík zasloužené bezvýznamnosti a v roce 1992 byl zrušen. Když došlo ve druhé půli desáté dekády k návratu normalizačních hvězd zpět na výsluní popularity (o což se postaraly společnou rukou TV Nova a bulvární deníky), anketa se pod modifikovaným názvem znovu objevila. Bylo mi to jedno. Když mi později kdosi sdělil, že vítězem jednoho ročníku je Bílá Hůlka, myslel jsem, že se jedná o nějakou punkovou kapelu.
Na závěr jednu pěknou historku – ze Zlatého slavíka měla samozřejmě spousta lidí srandu. Člen Divadla Na provázku, známý silák a šoumen Franta Kocourek, měl kamaráda Rudyho Kovandu, asi stotřicetikilového zpěváka songů nejlidovějších, tzv. písní bufeťáckých. „Intelektuálně nesmělý“ Rudy byl známá brněnská figurka a Franta se někdy v polovině sedmdesátých let rozhodl, že z něj udělá Zlatého slavíka. Vybral po Brně několik tisíc korun a za ně nakoupil velké množství výtisků Mladého světa.
Tým lidí z nich vystříhal kupóny, ty nalepil na korespondenční lístky a řidiči pak tyto lístky vozili po všech různých moravských a českých městech, kde je kvůli správnému razítku házeli do poštovních schránek. A Rudy Kovanda získal přes dvacet pět tisíc hlasů, což by ho v tom roce pasovalo na druhé místo za božským Karlem a před Matušku! Celá taškařice praskla v momentě, kdy se redaktoři Mladého světa a snad i sám Gott začali zajímat, cože to je za nového nadějného zpěváka z Brna. Když se dozvěděli, jak se věci mají, Kovandovy výsledky byly ihned anulovány. Do análů tedy vstoupilo coby vítězné trio Gott – Matuška – Neckář. Rudy ale nepřišel zkrátka. Od Franty Kocourka dostal šerpu a ocenění „Gold nový fógl“.
Škoda že jsem u toho tehdy nebyl. Třeba by se můj pohled na „Goldnového fógla“ výrazně změnil.
Téma "Když včelka, tak Mája, když slavík, tak Gott" najdete v Reflexu číslo 05/2012, který vyšel 2. února 2012.
