Drsné praktiky vlády pod vedením prezidenta Erdoğana prosakují na veřejnost v podstatě od začátku jeho mandátu. Zpravodajové Organizace spojených národů však odhalili, kam až její vliv ve skutečnosti sahá. Ve společném dopise z 5. května 2020 uvádí, že Turecko podepsalo dohody s řadou států po celém světě. Výsledkem má být systematické unášení a repatriace Turků ze zahraničí. Výčet zmiňuje i evropské země.
„Státní systematická praxe únosů a násilné navrácení Tureckých občanů z několika zemí,“ zní v překladu celé označení zmiňované praktiky. Bilaterální bezpečnostní dohody zastřešují odkazy na takzvaný boj s terorismem a mezinárodním zločinem. Tyto termíny navíc nejsou jednoznačně definovány, údajně za účelem vyhoštění či únosu kohokoliv, koho turecká vláda prohlásí za bezpečnostní riziko.
Mašinérii odstraňování nepohodlných jedinců ze zahraničí ve velkém rozjel neúspěšný pokus o puč v roce 2016, ze kterého Erdoğan obvinil svého nejvýznamnějšího soka, muslimského duchovního Fethullaha Gülena. Členové jeho hnutí vystupujícího pod názvem Hizmet (FETÖ), ve státě oficiálně označeného jako teroristická organizace, patří mezi kritiky stávajícího režimu.
Od té doby mělo dojít k repatriaci stovky lidí napojených na Hizmet, hned ve 40 případech pak šlo přímo o únos. Stejný postup se často týkal i zbytku rodiny včetně dětí. Dokument zmiňuje množství států z celého světa. Konkrétně Afghánistán, Ázerbájdžán, Kambodžu, Gabon, Libanon, Kazachstán a v neposlední řadě i evropské země Kosovo a Albánii. Turecké ministerstvo zahraničí přitom už v roce 2018 informovalo parlament o tom, že kontaktovalo 83 států se žádostí o repatriaci 453 jedinců.
A pokud se tureckým úřadům a jejich protějškům v některých případech nepodařilo násilným způsobem zasáhnout, sáhly alespoň po zrušení občanství nebo anulování cestovního pasu. Zvláštností ovšem je, že žádnou z výše zmiňovaných praktik se Turecko netají. „Turecké úřady nejen uznaly přímou zodpovědnost za spáchané únosy a ilegální repatriaci, ale navíc do budoucna slíbily další skryté operace,“ stojí v dopise.
Průběh procesu
Prvním krokem násilného procesu bývá pravidelné poskytování aktualizovaného seznamu zahraničním úřadům. Ten jmenuje jedince, kteří upadli v nemilost, a turecká vláda je chce zpět v rodné zemi. Samotný únos po podrobném sledování provádí bezpečnostní složky daného státu. A jelikož jde o tajnou misi, bývají prostě odění a jezdí neoznačenými vozidly.
Patrně nejdrsnější, zároveň však méně zmapovanou část představuje období až několika týdnů, kdy se jedinec vůbec neukáže na veřejnosti. Podle výpovědí obětí při něm dochází k mučení (například waterboarding nebo šoky elektrickým proudem) a ponižování s cílem získat přiznání ke kriminální činnosti pro nadcházející soud v Turecku.
