Demokracie není samozřejmost: Kdo nadává v hospodě a nevolí, ten si diktát lůzy zaslouží
- Nadcházející komunální a senátní volby provázejí obavy z úpadku morálky, růstu populismu a možného ohrožení demokratického vývoje.
- Václav Havel ve svém prvním prezidentském novoročním projevu připomněl, že občané nesou spoluodpovědnost za stav společnosti a nemohou ze všeho vinit pouze předchozí vlády.
- Skutečná změna vyžaduje obnovu mravnosti v politice, překonání lhostejnosti a volbu takových osobností, které upřednostňují veřejný zájem před vlastními ambicemi.
Vzhledem k víkendovému termínu komunálních a senátních voleb si Zpětné zrcátko řadu dní lámalo hlavu, jak vyjádřit pocity z aktuálního vývoje politiky v zemi. Činilo tak s vědomím důležitosti Senátu jako pojistky demokracie a místních zastupitelstev jako reálných tvůrců blahobytu obcí země, jemuž se těšíme, ať si šmejdi prodávající místo zázračných kastrolů žluklou závist tvrdí cokoliv.
Bezostyšná arogance vládní koalice, debilizující den za dnem společnost s cílem definitivního vítězství lůzy, budí obavy z vývoje. Obavy tím hlubší, že slovo „lůza“ není definicí profese ani vzdělání, ale stavu duše, charakteru a morálky. Hnědorudý odstín evropské politiky poloviny třicátých let minulého století s aktuální renesancí neobolševismu a neonacismu budí obavy, že víkendové volby mohou být v případě porážky opozice předposledními z demokratických.
Právě sebevědomí nevolníků i žoldnéřů Vyžírky I., že titul ABBA „The Winner Takes It All“ platí především vítězi voleb, a potencionální promiskuita blanických rytířů opozice, sedících dál na prdeli v díře, neboť ještě není nejhůř (sic!), byly příčinou rozpaků Zpětného zrcátka, jak zobrazit obavy z budoucnosti. Nakonec až skromné připomínky 90. narozenin Václava Havla způsobily, že se „vzpomínky na budoucnost“ v podobě fragmentů jeho prvního novoročního projevu v roce 1990 staly základem apelu, který – posuďte sami – ani po šestatřiceti letech neztratil nic na své aktuálnosti:
„Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá…
Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli… Naučili jsme se v nic nevěřit… Pojmy láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů… Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na (totalitní) systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt, a tím ho udržovali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod (někdejší) totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, všichni jsme (byli) zároveň i jejími spolutvůrci… bylo by velmi nerozumné chápat ono smutné dědictví jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný.
Musíme toto dědictví přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí vládce nejde nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, parlament i prezident toho sami mnoho nezmohou… Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast, a tudíž spoluodpovědnost všech…
…doba ukázala, jak velký lidský, mravní a duchovní náboj a velká občanská kultura dřímaly v naší společnosti pod vnucenou maskou apatie. Kdykoli mi někdo o nás tvrdil, že jsme tací nebo onací, vždycky jsem namítal, že společnost je velmi tajemné stvoření a že nikdy není dobré věřit pouze té její tváři, kterou právě ukazuje. Jsem šťasten, že jsem se nemýlil… Myslím, že tato nadějeplná tvář naší dnešní situace má dvě hlavní příčiny: člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vždycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu, byť by tuto schopnost v něm vnější svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, že humanistické a demokratické tradice, o nichž se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi v nevědomí našich národů a národních menšin dřímaly a nenápadně se přenášely z generace na generaci, aby je v pravou chvíli každý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek…
Zdá se mi, že v tom je velký mravní vklad této chvíle: skrývá v sobě naději, že příště už nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat. Teď záleží jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se historicky zcela novým způsobem probudí naše občanské, národní i politické sebevědomí. Sebevědomí není pýcha…
… jedině člověk nebo národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin. Pokusme se takto chápané sebevědomí vnést jako lidé do života naší pospolitosti a jako národy do našeho chování na mezinárodním jevišti. Jen tak získáme opět úctu k sobě samým, k sobě navzájem i úctu jiných národů…
Masaryk zakládal politiku na mravnosti. Zkusme obnovit toto pojetí politiky. Učme sami sebe i druhé, že politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného, zvlášť uměním spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být uměním nemožného, uměním udělat lepšími sebe i svět. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká hlavní zápas.
Máme před sebou svobodné volby, a tudíž i předvolební boj. Nedopusťme, aby tento boj zašpinil čistou tvář naší vlídné revoluce… Nedopusťme, aby pod vznešeným hávem touhy sloužit věcem obecným rozkvetla opět jen touha posloužit každý sám sobě. Teď už opravdu nejde o to, která strana, klub či skupina zvítězí ve volbách. Teď jde o to, aby v nich zvítězili – bez ohledu na legitimace – ti mravně, občansky, politicky i odborně nejlepší z nás. Budoucí politika i prestiž našeho státu bude záviset na tom, jaké osobnosti si vybereme a posléze zvolíme do zastupitelských sborů… Můj nejvýznačnější předchůdce (TGM) zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhož výroku: Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!“
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
