Andrej Babiš tvrdí stejně jako Hermann Göring: „Můžeme vše, vyhráli jsme volby, voliči rozhodli!“
Platforma Politico vydala údajný bruselský plán, který má za souhlasu všech členů usnadnit v roce 2027 vstup Ukrajiny do EU. V konotaci s dubnovými maďarskými parlamentními volbami, v nichž má Fidesz podle průzkumů dost nahnuto, vyvolala zpráva u Viktora Orbána hysterický záchvat a prohlášení: „Tento plán je otevřeným vyhlášením války Maďarsku! Ignorují rozhodnutí maďarského lidu a jsou odhodláni odstranit maďarskou vládu za každou cenu…“ Co s tím?
Nabízí se řešení ve formě pomoci ruských vojsk, se kterou má Maďarsko historickou zkušenost z října a listopadu 1956. V zájmu režimu, jako je dnešní Orbánův, nasadil tehdy Sovětský svaz do záchrany a boje s povstáním 12 divizí se 100 000 vojáky na 1 000 obrněných transportérech, 3 divize s 2 500 tanky, 60 tažených houfnic a desítky minometů, dělostřelecký pluk 50 houfnic a protitankové kanóny, celkem 700 hlavní, plus desítky raketometů „Kaťuša“. Pozemní armáda byla podporována letectvem cca 300 letadel, jmenovitě stíhaček MiG-15 a bombardérů Il-10. Hlavní boje proti 15 000 ozbrojených civilistů se odehrály v Budapešti, Debrecínu, Győru a Pécsi, městech, jež měla po porážce povstání podobu Berlína 1945. Nezištná pomoc přinesla smrt 3 000 povstalců, tisíce vězněných a emigraci více než 200 000 Maďarů.
Tečkou byl osud premiéra Imre Nagyho, který 1. listopadu 1956 vyhlásil neutralitu, vystoupení země z Varšavské smlouvy a požádal OSN o ochranu. Během brutálního útoku sovětských vojsk zůstal v parlamentu, odkud vyslal i své poslední prohlášení: „Naše vojska jsou v boji! Vláda zůstává na svém místě.“ Po pádu povstání se uchýlil se na ambasádu Jugoslávie, odtud vylákán lží o zárukách bezpečnosti byl ihned po vyjití zatčen, unesen do Rumunska a tam v roce 1958 po tajném procesu popraven. Takový je konec Orbánovy fantasmagorie o uchýlení se do stínu ruského dubiska před Evropou, jež vypověděla Maďarsku otevřenou válku tím, že mu posílá miliardy z daní občanů úspěšnějších zemí a tvorbou obranně-hospodářské koalice brání tomu, aby podobná povstání proti režimu šibenic, gulagů, vyhnanství, bídy i masových vražd, před nimiž se architekti holocaustu rdí hanbou nad svým amatérismem, byla utopena v krvi. Jako v Berlíně a Plzni 1953, Poznani a Budapešti 1956, Praze 1968 a Gdaňsku 1980, vynecháme-li potoky krve v Koreji, Kubě, Salvadoru, Mosambiku, Kongu, Angole, Kambodži, Indonésii i vyšší desítky milionů zavražděných v Číně. Taková je stoka, u níž hledají pomoc pro politiku „vlády lidu“, jež vždy byla pouze vládou lůzy Alexandr Lukašenko, Viktor Orbán, Robert Fico a bezpochyby by o ni požádal ve chvíli nouze a možnosti i Andrej Babiš. Jmenovaní i jejich poskoci by měli vědět, že od roku 1794 končily vlády lůzy a pozdějšího teroru vždy stejně, hlavami svých vůdců v koších gilotin… Georges Jacques Danton, Maximilien Robespierre, Louis Antoine de Saint-Just či Camille Desmoulins, autor poznání, že: „Revoluce jako bůh času Saturn, začíná požírat své děti“ nebo jejich hnitím v hromadných šachtách či metamorfózou v popel na silnici, aby to kamarádům vrahům neklouzalo… Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling, André Simone, kterým na šibenici nezbyl na moudrosti čas. Vůdci vlád lůzy by měli tyto příběhy znát, knihy o nich nestojí tolik jako globus a chvilka zamyšlení, s kým se kamarádíte, ještě zbývá.
V čase, kdy byl Ficův SMER-SD opozicí, provokoval poslanec Smeru Ľuboš Blaha na mítinku dav proti prezidentce Zuzaně Čaputové opakovanou otázkou: „Nemůžu to říct nahlas, řekněte to za mě! Je to americká…“ a dav lůzy hýkající nadšením odpovídal řevem: „…kurva“! Od té doby navštívil Robert Fico dvakrát Kreml, kde se setkal s Vladimirem Putinem, a USA, kde se v Mar-a-Lago setkal s Donaldem Trumpem. Otázka za milion tedy zní: „Je Robert Fico americká kurva nebo dvojnásobná ruská kurva“? Babo, raď!
Držitelka tří zlatých olympijských medailí Ester Ledecká oplakala letošní neúspěch v paralelním obřím snowboard slalomu, kde o úspěchu a neúspěchu rozhodují setiny vteřin a po závodě cítila potřebu omluvit se se slzami fanouškům, že nenaplnila jejich očekávání. Reakcí byl příval podpory, které se jí dostalo.
Jen poslanec Jaroslav Foldyna se jí vysmál, když omluvu Ester přirovnal k omluvám severokorejských sportovců Kim Čong-unovi. Co k tomu říci? Snad jen to, že omluva nemůže být ani to, že Jaroušův mentální práh je tak nízký, že jej lze přibít k podlaze. Důkazem jsou nejen jeho občasné duševní erupce, ale hlavně fakt, že na něj dokonce přes členství v SPD, straně duchovních trpajzlíků, nezbyla jediná významná funkce. Když „kulový jste, kulový umíte a kulový jste dokázali“, je snadné necítit potřebu omlouvat za neúspěch, když i vaše zrození je neúspěchem vašich rodičů.
V rozhovoru pro podcast „Ptám se já“ poslanec Výfukářů Igor Červený na otázku, co si myslí o výroku Richarda Chlada, že by funkci ministra životního prostředí zvládl líp než prezident svůj úřad, odpověděl: „On si dělal legraci, nemohu za to, že média ztrácí smysl pro humor. My Motoristé víme, že je to legrace, protože máme mozek.“
„A mohla bych ho vidět?“, zní prostorem otázka paní Jechové z filmu Kulový blesk...
Vyhráli jsme volby, melou stále dokola osmiprocentní a sedmiprocentní nuly z SPD a Motoristů s členstvem 10 682, respektive 1415 existencí. Ten, kdo jediný vyhrál volby je hnutí ANO, o tom žádná, ale přesto má věc háček. Zvýšení dluhu o cca 40 miliard, nevracení neprávem přijatých cca 10 miliard, potvrzení 250 miliard nových dotací, kálení na slib řešení střetu zájmů, otevření dveří sankcionovaným Rusům dokořán, nominování hňupa a narcise masturbujícího nad vlastní fotografií na funkci ministra, výstupy premiéra na mezinárodních konferencích, nad nimiž by se Felix Holzmann závistí rozplakal, obcházení zákonů o rozpočtu, pohrdání Ústavním soudem, krytí a instalace krys do vrcholných institucí a likvidace veřejnoprávních médií jsou zatím jedinými výsledky existence vlády Andreje Babiše, zdůvodňované mantrou „voliči rozhodli, vyhráli jsme volby“!
Vrcholným okamžikem filmového dramatu Norimberk je dialog Hermanna Göringa s žalobcem Robertem Jacksonem, kdy Göring na otázky, zda jsou obžalovaní vinni spiknutím proti míru, zločiny proti míru, válečnými zločiny, zločiny proti lidskosti, šedesáti miliony mrtvých a holocaustem, Göring dlouho a sebevědomě odpovídá: „Nikoliv, vyhráli jsme tehdy volby, to voliči rozhodli!“
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, Váš Vladimír Mertlík
