Vladimír Mertlík: Jsme na hraně, protože se pokoušíme náš svět zničit. Ale komu zvoní hrana?
Je podivuhodné jak pouhé položení květin k uctění památky dvou bojů studentů za svobodu, vzdálených od sebe padesát let, dokáže odkrýt charakter, stav mysli a cíle aktérů obou aktuálně se střídajících formací, stejně jako jejich komentáře k významu tohoto dne.
Platí to od příchodu Andreje Babiše za ranního kuropění, aby se vyhnul co největšímu počtu občanstva, mezi kterým „naše lidi“ aby pohledal, přes absenci obou posledních prezidentů, kteří si jinak neodpustí prsit se i na otevírání řeznictví, až po Okamurovu zbabělost, který nepřišel vůbec s výmluvou na svou účast na aktu v Hlávkových kolejích. Vzhledem k tomu, že podle očekávání Česká televize pokryla průběh dne naprosto dokonale, pojalo Zpětné zrcátko myšlenku vrátit se k oslavám největšího svátku poválečných dějin v minulých letech z pohledu svých ohlédnutí. Ukázalo se, že pohled do archivu může být v mnohém poučný.
Když v roce 2019 označilo Zpětné zrcátko tzv. sametovou za revoluci z operety Země úsměvů, zvedlo to obočí některých jeho přátel. Přesto si Zpětné zrcátko i dnes myslí, že nazývat listopadové události 1989 revolucí je nadnesené. Štítíme se pojmů převrat či pád režimu jen proto, že slovo „revoluce“ má vznešenější étos? Nebyl ale Listopad 1989 již svým cílem – vyvrátit z kořenů hnusný bolševický režim – v nejlepším slova smyslu kontrarevolucí proti puči z února 1948?
Jak vlastně během let revolucionáři přicházeli o iluze? Často jsme se ve veřejném prostoru setkávali v následujících letech s výsměchem slovům „Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ a přemítali, co je na nich směšného. Proč si lidé mají lhát, proč je lepší se nenávidět? Odpověď lze nalézt v textu, který Zpětné zrcátko tehdy citovalo: „Lidé nenávidějící jsou lidmi s trvalým a stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem křivdy. Jako by chtěli být bezbřeze ctěni a milováni a jako by byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou nevděční a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je přehlížejí. V jejich povědomí dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými držiteli pravdy, tedy nadlidmi či Bohy, a že z toho titulu zasluhují kompletní uznání světa, povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni tím, že svět je jako střed neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá. Jako rozmazlené, špatně vychované děti si myslí, že matka je na světě jen proto, aby je zbožňovala, a zazlívají jí, že občas dělá i něco jiného. Že se věnuje sourozencům, manželovi, knize či nějaké práci. To vše cítí jako křivdu, zranění, útok proti sobě i zpochybnění vlastní hodnoty. A vnitřní náboj, který mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji ublížení. O lidech nenávidějících se říká, že jsou to lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika přesná. Spíš jsou to lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty. Nenávidějící člověk také nezná úsměv, jen škleb. Není schopen ironie, protože není schopen sebeironie. Autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát i sám sobě. Pro nenávidějícího je tak příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova i naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost,“ řekl Václav Havel na konferenci o nenávisti v Oslo 1990. V letech prezidentování Václava Klause a najmě Miloše Zemana se stačilo rozhlédnout a „jeden se nestačil divit“!
Dnešní situace je tomu odpovídající, tedy mnohem horší, a hraběcí rady krasoduchů o nutnosti naslouchat táboru ruských švábů, ovcí Babišových a rudohnědých náckomoušů jen vzbuzují úžas. Naslouchat řevu, nadávkám, vyhrožování kriminálem či šibenicí a výzvami k rozvratu státu?
Generace Listopadu 1989 byla teprve druhou, která měla šanci rozhodnout svobodně o vlastních životech. Naše nápady nebyly vždy tím nejlepším, co se nabízelo, ale byla to vždy rozhodnutí naše! Nejednou Zpětné zrcátko konstatovalo, že kdykoliv vidí záběry z Listopadu 1989, neubrání se dojetí, ale ani otázkám: „Jak do některých z nás zas pronikl bacil komunismu – bývalého společného nepřítele? Kam se ztratila záře v očích davu, nadšení a úsměv? Kam zmizela touha po svobodě?“
Touhu po svobodě jsme zaplašili jako zbytečně namáhavou a život komplikující. Zjistili jsme, že svoboda s sebou přináší i přítěž rozhodování a váhu zodpovědnosti. Zjistili jsme, že bůček chutná líp než svoboda. Přesto jsme dosáhli řady úspěchů, ale ukázalo se, že pachuť tradiční české závisti a předposranosti zůstala. A stejně jako za první republiky i po Listopadu 1989 se neblahé změny odrážely v klesajících kvalitách našich vůdců. Od Václava Havla, světového idolu, přes vývrtku Václava Klause st., který se stal svou vlastní karikaturou, až po pád na dno s lidskou i morální troskou Milošem Zemanem. V každém z nich se jejich ego vyrovnalo se slávou ve stejném poměru, v jakém je jejich ješitnost úměrná jejich lidské kvalitě. Zodpovědnost máme my všichni.
Miloš Zeman, pohrdající všemi, kdo nejsou Miloš Zeman, byl vůdcem myšlenkového proudu těch, kteří jako plíseň napadají vše, co se vymyká průměru. „Elitní“ je sprosté slovo a zasluhuje v očích „našich lidí“ pohrdání jako vzdělanost. Pokud ctěný čtenář dosud neviděl žábu pěstí skálu rozbíjet, koně hrát na housle a zpívat či letadlo couvat, v Poslanecké sněmovně dnes najde na tato témata odborníků dost. Jaký bude po letošním 17. listopadu prosinec a další měsíce? Takový, jaký si ho uděláme, a stejné budou i ty příští. Zbavili jsme se hanby našich dějin, tlupy komoušů v Poslanecké sněmovně, zůstali však jejich kryptoverze a parazité na lidské hlouposti a nevědomosti, kteří místo zázračných hrnců a dek na hubnutí nabízejí blahobyt na příděl, ukradený z daní fronty hlupáků věřících, že pečený holub může létat.
Slavíme i nadáváme – jak kdo – třicet šest let od Listopadu 1989. Uteklo to jako voda. Hodnotíme ten čas v průzkumech, jako bychom nevěděli, že vypovídají nejvíc o nás. Je to dost, nebo málo těch třicet šest let? Co jsme dokázali a co jsme pokazili? Zkusme se ohlédnout, co zůstane potomkům, až budou hodnotit svých třicet šest let.
Začátky jsou vždy plné slunce, slibů a těšení. Nevěsta je panensky bílá, ženich čestný a silný. Ona je symbolem věčné lásky, on je pevností pravdy a oba si bez váhání slíbí věrnost až do smrti. Hudba hraje, všichni se drží kolem ramen a vše vypadá snadné a nadějné… jako každá budoucnost, než se stane přítomností.
Takoví jsme byli, vzpomínáme po letech, ale jací jsme vlastně byli? Jsme na hraně, protože nejsme na světě sami. Jsme na hraně, protože svět některých mezi námi není naším světem. Jsme na hraně, protože se pokoušíme náš svět zničit. Jsme na hraně, protože „už se nechcem nikdy vracet, kde nám bylo mizerně“, jak zní slova písně. Ale komu zvoní hrana?
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
