Vladimír Mertlík: Tajemství posledních slov TGM a šíření svrabu komunismu v Česku
V dnešním Zpětném zrcátku tentokrát nelze nezmínit den 19. září 2025, kdy byla na zámku v Lánech otevřena obálka s údajnými posledními slovy prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, která zaznamenal u jeho smrtelné postele 14. října 1937 syn Jan.
Tajemství posledních slov, zapečetěné poselství, proroctví TGM, prezident Petr Pavel otevře záhadnou obálku (cit.) i expresivnější titulky vyvolávaly ve veřejnosti napětí srovnatelné jen s otevřením mytické hory Blaník, kde až do toho dne pod temnými skalisky a korunami hvozdů, utajeno závojem mlčení, dosud dřímalo statečné vojsko, železem oděné i s oři svými, aby jeho rytíři, věrni koruně země české, právě v hodině nejtěžší, kdy zemi české nejhůře a zrada i útlak ji do kolen srazily, povstali v čele se svatým Václavem a pod jeho praporcem vyrazili vrátit lidu českému čest a svobodu. „Jací jsme, my Čechové, statní junáci,“ chystal se volat lid, ale po otevření obálky se ukázalo, že zřejmě ještě není tak hrozně, aby po volbách nemohlo být ještě hůř!
Prezident Petr Pavel díky inteligenci i vkusu nepodlehl nabídce a možnosti čepýřit se při otvírání obálky, jak by s gustem učinili jiní politici, a úlohu přenechal lidem, jimž takový úkol náleží. Když historička Dagmar Hájková z Masarykova ústavu rozluštila anglický text zapsaný Janem Masarykem, bylo vše, jako obvykle v českých dějinách zcela jinak. Zápis o tři roky mladší, než měl dle legendy být, je z léta 1934, kdy TGM přežil největší zdravotní krizi, při níž se on i rodina domnívali, že jde o jeho poslední hodinu. Osud však chtěl jinak. TGM smrtelnou krizi překonal a na věčnost odešel až za další tři roky, byť postupem času pobýval stále častěji ve vnitřním světě vlastního duchovna a aktuální události jej míjely. Bylo tomu tak naštěstí i po abdikaci TGM při hanebné volbě jeho nástupce Edvarda Beneše 18. prosince 1935. Těžko by souhlasil s nechutným handlem, při němž se Beneš neštítil zlomit odpor části demokratických poslanců a senátorů vůči jeho volbě dohodou s komouši, henleinovci i hlinkovci (sic!) výměnou za sliby o jejich budoucí podpoře. Ve věci komouškého puče v únoru 1948 svůj slib také splnil, zatímco ostatní svědky nechal pověsit nebo shnít v žalářích.
Pro dnešek je signifikantní, že jeho prostituce získala obdivovatele a následovníky i v případě prezidentské parlamentní volby Václava Klause téměř sedmdesát let poté, zatímco Miloš Zeman v pozdější přímé volbě již vsadil na intelektuální a morální dno společenského suterénu. Odér hniloby má Benešova volba v textu Wikipedie dodnes, eufemisticky je popsána takto: „Po abdikaci T. G. Masaryka a obtížných parlamentních jednáních (sic!) byl Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem ČSR…“
Proto je tato volba, detailně popsaná autorem v knize „Lví silou, vzletem sokolím“, vzhledem k aktuálnímu flirtování politiků hnutí ANO o povolebním krvesmilstvu a prostituci s hochštaplery, kolaboranty a ruskými šváby výměnou za podporu cesty k uchopení moci, více než varující.
Po letmém seznámení s obsahem dopisu je zřejmé, že očekávání jakéhosi proroctví, duchovního testamentu či nesmrtelného odkazu byla nepřiměřená. Smiřme se s tím, že taková sdělení lze očekávat v posledních minutách historického velkofilmu. Zde šlo o tušené poslední minuty života starého muže toužícího uspořádat své věci dle svých představ. A přece! Ani v této chvíli v sobě TGM nezapřel politika, když holými větami zformuloval představy o budoucím běhu společnosti, aniž by toužil po tesání svých slov do kamene.
„Němci by s námi měli zůstat,“ říká TGM a dodává: „Dejte jim, co si zaslouží, ale ne více.“ Jeho dodatek není skrytou vyhrůžkou, ale připomínkou závazku vůči českým Němcům naším slibem jejich příští autonomie „švýcarského typu“, který jsme v roce 1919 dali spojencům z Dohody při zrodu Československa podle Versailleské smlouvy.
Je třeba totiž připomenout, že čeští Němci vyhlásili „samostatnost“ formou připojení k Německému Rakousku již 21. října 1918 (!), po vzniku Prozatímního národního shromáždění Německého Rakouska, které deklarovalo právo všech (!) německých oblastí někdejší monarchie Rakousko-Uhersko na sebeurčení týden před vyhlášením Československa 28. října 1918. Pár dnů nato se k hnutí připojily Sudetenland (severní Morava a Slezsko), Böhmerwaldgau (jihozápadní Čechy), Deutschsüdmähren (jižní Morava), aby 29. října 1918 byla v Liberci (Reichenberg) vyhlášena jako součást Německého Rakouska provincie Deutschböhmen (Německé Čechy).
Vzhledem k vojenské váze českých legií v Rusku, Itálii a Francii i vazbám 1. odboje k Francii, jež se cítila být vítězem Velké války a ČSR měla za příští osinu v zadku příštího Německa, nebyly snahy českých Němců mezinárodně uznány a koncem roku 1918 začala čs. armáda tyto oblasti obsazovat a integrovat do nového státu. Právním argumentem byl i zmíněný slib majoritní české společnosti, že národnostní menšiny se dočkají federalizační autonomie švýcarského typu. To se ale reálně nepodařilo ani Slovákům až do vyhlášení jejich samostatnosti v roce 1993. Lékem výše uvedených chyb soužití s Němci, které za pouhé čtyři doky vedou k rozpadu státu, je v roce 1934 výrok vizionáře TGM: „Němci by s námi měli zůstat. Dejte jim, co si zaslouží, ale ne více.“
Masarykův přičinlivý žák Beneš, jemuž rok poté u volby prezidenta hlasy českých Němců nesmrdí, na odkaz svého učitele „naváže“ 12. května 1945 v Brně slovy: „Můj program je – neskrývám to – že musíme zlikvidovat německou otázku v republice…“ aby 16. května 1945 v Praze navázal: „Vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem naším budiž: definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky...“
V diskurzu doby i politiky kolektivní viny podle Benešových dekretů to znamenalo vyhnání německého a maďarského obyvatelstva, konfiskaci majetku, zbavení práva občanství všem, kdo byl pokládán za příznivce nacismu, a zastavení německého vlivu v českých zemích. Nejlíp nepochopení této části Masarykova odkazu formuloval Petr Pavel, jenž před otevřením obálky připomněl jiný Masarykův citát: „Vlastenectví je láskou ke svému národu, ne nenávistí k ostatním.“
Za nejzásadnější a nejaktuálnější odkaz posledních slov TGM je běžné konstatování: „Jestliže lidé jsou nevzdělaní a hloupí, nemůžete toho moc udělat. Lidé jsou rádi hloupí, ale nedělejte jim to jednoduché a hádejte se s nimi.“
Svrab Stačilo!
Miloš Zeman oznámil, že bude volit hnutí Stačilo! Žádné překvapení, neboť podle ministerstva zdravotnictví se svrab se v Česku šíří rychleji než v minulých letech. Nemoc způsobující trápení není problémem hygieny, ale kontaktu, proto odborníci varují: „Pozor, koho k sobě pustíte!“ Svrab se vrací cca každých patnáct až dvacet let. Pokud jeho výskyt klesne, lidé ztratí obezřetnost a stačí pár zavlečených případů, aby se rozšířil. Svrab se neptá, zda jste bohatí, nebo chudí, přenáší se kontaktem a léčba nesmí být polovičatá. Nestačí namazat jednoho člena rodiny, jinak se nemoc vrací. Dle Státního zdravotního ústavu je situace nejvážnější v Moravskoslezském kraji, což ANO, není divu.
Svrab není záležitostí sociální skupiny či oblasti, objevuje se běžně v rodinách i mezi seniory. Víte-li, že někdo z blízkých má svrab, omezte s ním kontakt, než bude po volbách. Svrabu stačí teplo lidského těla a možnost přeskočit na dalšího hostitele. V tom je jeho síla i důvod, proč se mu daří tak dobře. Budou-li čísla případů narůstat stejným tempem, rok 2025 bude nejsilnějším, co se výskytu svrabu týče. Ministerstvo zdravotnictví zdůrazňuje, že situaci lze zvládnout, budou-li se lidé 3. a 4. října chovat zodpovědně. Informovanost, rychlá diagnostika a poctivá léčba celé domácnosti jsou klíčem k úspěchu.
Svrab může zůstat varováním, jak křehké je naše pohodlí a jak snadno se běžný život může změnit v noční můru. Připomíná, že některý těsný kontakt nese rizika a že někdy i drobný, pouhým okem neviditelný tvor může narušit běžný chod tisíců domácností. Dbejte na to o prvním říjnovém víkendu.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
