Nucené pokrytectví: Smrt kvůli názoru je absolutně nepřijatelná. Charlieho Kirka ale není proč litovat
Smrt aktivisty a příznivce Donalda Trumpa Charlieho Kirka vyvolala bouři emocí i u těch, kteří před zprávou o jeho vraždě o něm vůbec neslyšeli, ale veřejnost se přitom utápěla v jakémsi podivném pokryteckém smutku. To lze přirovnat k tomu, jak po smrti nějakého slavného hudebníka někdo zveřejní černý čtverec s nápisem „odešla legenda“, aniž by věděl, o koho se jedná a proč je vůbec legendou, ale je třeba nějak demonstrovat, že je mu to líto.
Charlie Kirk byl zastřelen na studentské akci. Řekněme to na rovinu, byl zabit za svá slova. A to je odporné a trestné, nikdo by nikdy neměl být zabit za svůj názor. Ve svobodné a demokratické společnosti, kde se respektují zákony a lidská práva, je něco takového absolutně nepřijatelné. Ale stalo se, že Charlieho Kirka nelituji. Jeho smrt ve mně nevyvolala žádnou reakci kromě toho, že jsem si pustila další díl svého oblíbeného seriálu. Samozřejmě bych mohla předstírat, pokrytecky plakat a napsat spoustu smutných příspěvků, ale to by byla lež. A já nechci lhát svým čtenářům.
Myslím, že oni mě mají rádi za mou upřímnost a otevřenost, a podle zpráv, které jsem dostala, se mnozí z nich potýkali se stejným problémem jako já, a to s obviněními, že my svině z nějakého důvodu nepláčeme. Skutečnost, že Kirka mnozí nelitují, mnoho lidí vnímá jako radost z jeho smrti, a někteří dokonce začali obviňovat, že ospravedlňujeme zločince. Absolutní nesmysl. V mém případě je to jednoduché, nemám empatii k lidem, kteří ji sami neměli.
Kirkovi bylo jedno, že umírají Ukrajinci, bylo mu jedno, že matky pohřbívají své malé děti po zásahu ruské rakety do obytného domu, tak proč by mi nemělo být jedno, že teď je v rakvi on sám. Kirk šířil ruskou propagandu, otevřeně zastával pozici Kremlu a slovně se vysmíval obětem války. Přes to všechno si Kirk nezasloužil smrt, ale ani to, aby ho všichni bez výjimky oplakávali. Jeho fanoušci nenašli nic lepšího než odpovědět, že kdyby se totéž stalo mně, bylo by jim to také jedno. Za prvé, já to vím a je mi to fuk a ještě víc by mi to bylo fuk po smrti. Mimochodem, kdyby se to stalo, jsem si jistá, že by to bylo fuk i Kirkovi. Ale on ani netušil, že nejvíc pokrytectví se bude valit od jeho vlastních příznivců.
Donald Trump obvinil z vraždy Kirka „levicové radikály“ téměř okamžitě poté, co byl aktivista zastřelen, aniž by čekal na zadržení podezřelého. A pak začalo lovení. Lovení těch, kteří neprojevili pokrytecký respekt k zavražděnému, a to se netýká pouze komentářů na sociálních sítích. Viceprezident USA Vance nejen vyzval k potrestání lidí, kteří se radovali z vraždy konzervativního aktivisty, ale také obvinil charitativní organizace z financování časopisu The Nation, ve kterém vyšel článek o Kirkovi, který ho rozhořčil. Autorka článku s názvem „Dědictví Charlieho Kirka si nezaslouží smutek“ Elizabeth Spears poznamenala, že ve svém článku „jasně uvedla, že nikdo by nikdy neměl být zabit za své názory“, a dodala, že Vance buď její článek špatně pochopil, nebo úmyslně zkreslil její slova, aby vyvolal neshody a udělal z ní terč.
Po Kirkově vraždě došlo k případům, kdy zaměstnavatelé propustili nebo poslali na dovolenou ty, kteří se na sociálních sítích škodolibě radovali z jeho smrti nebo zveřejňovali urážlivé komentáře. Mezi nimi je i Anthony Pau, zaměstnanec americké tajné služby, který na Facebooku napsal, že Kirk „šířil ve své show nenávist a rasismus“. Poté mu byl odebrán přístup k tajným informacím. Trump jako pravý obchodník využije Kirkovu smrt k boji proti svým politickým oponentům, jinak by před soudním řízením s pachatelem nevydával hlasité prohlášení. Prezident USA řekl Kirkovi „nothing personal“ a šlápl mu na čerstvý hrob svými politickými ambicemi. Ve skutečnosti Trumpovi a jeho blízkým je Kirk ukradený, potřebují jen politické vítězství a kvůli němu jsou připraveni udělat cokoli, dokonce i využít smrt svého spolubojovníka.
Kirk byl zabit za svá slova a za slova trestá Trumpova administrativa ty, kterým Kirka není líto. V takovém chování jsou dvě možnosti: buď se bojí, že budou další na řadě, a jednají tak z paniky, nebo se nijak neliší od těch, kteří útočí na ostatní za jejich názory, aniž by je zabíjeli, ale pouze využívají svou moc. Připomeňte to Vancovi, až bude chtít znovu obvinit Evropu z toho, že neexistuje svoboda slova. Trump a jeho příznivci chtějí, aby lidé buď mlčeli, nebo lhali, ale svoboda slova je nemilosrdná suka, buď ji přijmete a milujete, nebo ji omezujete, ale pak to přestává být demokracie. Je třeba si jen pamatovat, že slova jsou strašná síla, mohou změnit život k lepšímu, nebo jako v případě Kirka zabít. Ale viníkem smrti nejsou slova, ale konkrétní vrah se jménem a adresou.
Autorka je ruská novinářka, redaktorka režimem zlikvidované stanice Echo Moskvy
