Neznal jsem, ale RIP. Dominik Duka odsloužil mši za Charlieho Kirka a vyrazil do útoku v kulturní válce
Týnský chrám na Staroměstském náměstí v Praze se stal nečekaným bojištěm kulturních válek. Kardinál Dominik Duka na jeho půdě dnes odsloužil mši za zavražděného aktivistu Charlieho Kirka. Jeho památku sem přišly uctít osobnosti české konzervativní scény, alternativní pravice i řadoví věřící. Před branami chrámu je čekal houf protestujících.
Filip Turek, Gabriela Sedláčková, Dan Vávra, Zdeněk Hraba, Taťána Kuchařová nebo Jaroslav Foldyna a stovky dalších veřejně známých i neznámých lidí se dnes sešly v Týnském chrámu na mši za zavražděného amerického aktivistu Charlieho Kirka. Že šlo o další z bitev současných kulturních válek, zmiňuji mimo jiné proto, že se na akci sešli i protestující, kterým Kirkovy názory vadily. To také ukázali svými transparenty, které při tichém protestu drželi a které obsahovaly údajně pouze citace Kirkových výroků. Před začátkem mše se jeden z protestujících pokusil dostat do chrámu, ale byl obratem vyprovozen ven. Ostatně kapacita svatostánku byla naplněna a dovnitř se nedostali ani někteří sympatizanti dnešní akce. Třeba Jindřich Rajchl.
Během průběhu mše bylo patrné, kdo z osazenstva se běžně účastní bohoslužeb a kdo do kostela přišel jen kvůli Kirkovi. Praktikující katolíci se automaticky zvedali a sedali si tak, jak bylo v průběhu mše záhodno, zatímco ti ostatní je následovali až s lehkým zpožděním.
Neznal jsem, ale R.I.P.
Působilo trochu úsměvně, když kardinál Duka ve svém kázání uvedl, že doposud Charlieho Kirka neznal, přesto se pro jeho „osobitost, sílu a odvahu“ odhodlal za něj mši sloužit. Přitom zmiňoval jeho životní vývoj, který prý vedl ke tříbení Kirkových postojů, a trvanlivost, kterou jeho dílu a odkazu přeje. Jak si tím Duka může být jistý, když Kirka dosud vůbec neznal, je otázka. Zároveň ostře pokáral ty, kteří prý jeho smrt znevažují a Kirka přirovnávají k zrůdám našich dějin, které stihl stejný osud, například Reinhardu Heydrichovi.
Že se Dominik Duka opět rozhodl využít svého majestátu a zapojit se do společenského a politického soupeření, dokládá i to, co všechno k pietě za Kirka přibalil. Ve svém kázání hovořil o domnělém znevažování holocaustu a utrpení izraelského lidu, ke kterému podle něj prý dnes dochází. Vyzdvihoval nešvary současného světa, kdy jsme „každý den napadáni nenávistí a netolerancí, ačkoliv prý žijeme v izolaci, aniž bychom věděli, co se ve světě děje“. Podle něho upínáme příliš pozornosti k utrpení v Gaze, aniž bychom se dostatečně zabývali utrpením křesťanů v jiných koutech světa. Připomněl i nedávné politické vraždy v americké Minnesotě. Zkrátka jeho projev chtěl na první dobrou působit všeobjímajícím a smířlivým dojmem. Tvrdil, že nechce Kirka kanonizovat ani stavět před inkvizici. Zároveň ale každý případ a téma uvedl natolik sugestivně, aby bylo jasné, čemu je lepší věnovat pozornost a co zveličují ti druzí „samozvaní nositelé světla“.
To samo o sobě nelze při kázání vyčítat, ta umějí být velice názorová a osobitá. V tomto případě i vzhledem k tomu, že Dominik Duka Charlese Kirka vůbec neznal, bylo evidentní, že mu často jde spíš o jeho vlastní agendu než o pietu. V tomto duchu pak znělo poněkud farizejsky, když Duka citoval Aristotelovu Etiku Nikomachovu: „Odvážnější je ten, kdo snáší bolest a stojí pevně, než ten, kdo se vrhá do útoku.“ Sám se totiž zrovna vrhl do útoku v další bitvě kulturní války.
