Bez Konečné nebo s Turkem. Motoristé varují před vládou s komunisty, ale jejich lídr není proti
S blížícími se volbami odkrývají jednotlivé subjekty karty. Zatímco Spolu, STAN a Piráti odmítají koalici s ANO a varují před jeho vládou s extremisty, Filipu Turkovi spolupráce s komunisty navzdory volebním billboardům nevadí. O čem to svědčí?
„Doleva nebo s Klausem“, to byl jeden z volebních plakátů ODS ve vyhrocené kampani v roce 1998, po níž si Václav Klaus a jeho do té doby nesmiřitelný ideový protivník Miloš Zeman padli kolem krku podpisem opoziční smlouvy. Letos hypoteticky hrozí podobný scénář posunutý ovšem do extrému.
Jednal bych i s komunisty
Kandidáti Motoristů vylučují povolební spolupráci s radikálním hnutím Stačilo!, na jehož kandidátkách dominují komunisté. Nechybějí mezi nimi neochvějní budovatelé socialismu, obhájci normalizační totality a kolaboranti s Putinovým režimem, pro něž jsou úhlavními nepřáteli NATO a Evropská unie.
„Když chcete vládu bez komunistů, Motoristé sobě,“ hlásí volební slogan pražské jedničky Borise Šťastného, jenž po odchodu z ODS koketoval s ANO, ale nové politické angažmá mu vyšlo až v projektu Petra Macinky z klausovského okruhu.
Toto vymezení je očividným pokusem oslovit část váhajících pravicových voličů, jimž současně nepřipadá podivné ohlašované angažmá Motoristů ve vládě s levicovým populistou Andrejem Babišem. Jenže jejich volební lídr Filip Turek to vidí jinak.
„Pokud bych měl zamezit vládě Pirátů a STAN a zamezil bych tak přijímání eura nebo bych měl možnost odvrátit migrační pakt a emisní povolenky pro domácnosti, pak bych to se zatnutými zuby vyjednal, možná i přes odpor některých členů Motoristů,“ prohlásil k jednání se Stačilo!.
Turek tak otevřeně připouští, že pokud to volební aritmetika umožní, je ochoten jednat o vládní spolupráci se subjektem, jehož hlavním cílem je změna režimu.
Výběr mezi extremisty
Tuto disharmonii se pokoušel obrousit předseda Motoristů Petr Macinka. Turkovo vyjádření označil za projev politické nezkušenosti a zdůraznil: „Ve vládě podporované komunisty bychom neseděli, stejně jako bychom ani nikdy nedali podporu žádnému kabinetu, v němž by komunisté měli být účastni.“
Odmítl tak Turkovu představu akceptování tolerance vlády ANO blokem Stačilo!. Nic jiného ani hypoteticky ve hře není. Vidlákovi a šéfce KSČM Konečné by stačilo vyslat do Babišovy vlády několik „odborníků“ a zopakovat variaci „opoziční smlouvy“ z roku 2018.
Tehdy Babiš odblokoval tabu působení KSČM na vládní úrovni a označil ji za demokratickou stranu. Stále se pohybujeme rovině spekulací, protože až třetina voličů se rozhoduje krátce před volbami, ale Babišovi by po boku Motoristů lépe vyhovovala spolupráce s rudými extremisty, které už zná, než s nahnědlými extremisty v SPD.
To ovšem pořád za předpokladu, že se Motoristé a Stačilo! dostanou do sněmovny, což je stále na hraně pravděpodobnosti. Jistě by jim pomohla nižší volební účast, a to zejména voličů původně pětikoaličního půdorysu.
Macinkova oblíbenkyně
Zcela nereálný tento scénář ovšem není. Macinka se v euforii po volbách do Evropského parlamentu vyjadřoval o komunistce Konečné v superlativech. „Asi nastoupila na cestu přerodu v moderní levicovou političku. Nemám s levicí společného vůbec nic, ale na druhou stranu musím říct, že ona je můj nejoblíbenější levičák na politické scéně.“
Ponechme stranou Macinkovy bizarní vývody, jak si představuje „moderní levicovou scénu“. Jsou to zřejmě představitelé strany, jejíž program je stále postavený na marxistickém třídním boji, silné roli státu, znárodňování, tuhé cenzuře, odporu vůči západním spojencům a poklonkování Kremlu. Turek však ukázal cestu, že kdyby „nebylo vyhnutí“, Motoristé by se „obětovali“ a mesalianci s komunisty skousli.
O tom, že je situace vážná a nejde jen o hrozící brutální rozjezd zadlužování postavený na chiméře biliónu korun údajně využitelném z šedé ekonomiky, svědčí poslední vývoj na východním křídle NATO. Vztahy Aliance s Moskvou se vyostřily po bezprecedentní provokaci ruské armády, která vyvolala aktivaci článku 4 alianční smlouvy, připomínající vyhlášení stavu bojové pohotovosti.
Kreml stupňuje svoji agresi mimo ukrajinské území a vyslal na Polsko flotilu dronů, což je další flagrantní porušení mezinárodního práva. Polská reakce byla rychlá, stejně jako členských zemí NATO, které nasadilo protivzdušnou obranu.
Vyostření vztahů Ruska s Aliancí jen zesiluje opoziční slaboduchost podceňování ruské hrozby a potřeby navyšovat výdaje na obranu, ale i totální vyjednávací selhání Donalda Trumpa, jehož považuje i Putin za slabého a neškodného klauna.
Ukrajinská provokace?
Podle analytiků mělo Rusko během útoku několik cílů: testovat technické možnosti polské a alianční protivzdušné obrany, sledovat politické reakce Západu, podněcovat napětí mezi Polskem a Ukrajinou, vyvolávat debaty o smyslu vojenské podpory Kyjevu a celkově demoralizovat veřejnost i elity NATO.
Co na to místní proputinovská enkláva? Konečná přesně podle rozmělňovacích not Kremlu fabuluje o možnosti ukrajinské provokace, a proto chce tento incident důkladně vyšetřit. „Pro neznalé historie připomínám přepadení vysílačky v Gliwicích jakožto záminky pro vyvolání II. světové války. To jediné, co si nepřeju, aby se konflikt rozšířil na další území!“.
Už se stalo. A připomínka nacistické provokace, která měla doložit polskou agresi vůči Německu a ospravedlnit následné napadení Polska, není tak úplně od věci. Jenže na rozdíl od uvažování Konečné dnes připomíná nacistickou operaci chování nikoli ukrajinské, ale ruské armády.
Turek musí dobře vědět, s kým má tu čest ve Stačilo!. Jeho odpudivý reálpolitický pragmatismus posouvá další hranice. Motoristé by měli pozměnit volební heslo: „Když chcete vládu s komunisty, volte Turka.“
