Aleš Michal: Okamura do programu SPD zapojil menší partnery, Babiše se ale programově bojí
Hnutí SPD Tomia Okamury, které letos na svých kandidátkách spojilo síly se třemi dalšími subjekty, představilo v pondělí na tiskové konferenci hlavní zásady svého volebního programu. Zvučné a radikální teze samy o sobě příliš překvapivé nejsou. Zajímavé ale je, která témata představený materiál záměrně zdůrazňuje, nebo naopak opomíjí. A za povšimnutí rozhodně stojí taky snaha udělat z nově příchozích „koaličních“ politiků menších stran garanty klíčových témat.
Představitelé SPD jdou do horké fáze kampaně ve viditelně dobré náladě. Té jsme si mohli všimnout už na předvolebním songu ve stylu reggae, který Okamurův tým představil v létě. A uvolněná atmosféra panovala i na tiskové konferenci při představení programu. Není se čemu divit. Tomio Okamura chodí z jedné televizní debaty do druhé a tam opakuje dokola pořád stejné věty. Mezitím drží stabilní preference mezi 11 a 14 procenty a jeho největší starostí s novým příchozím průzkumem je, jestli v něm porazil STAN nebo ne. Jednoduchou, na heslech postavenou komunikaci prokládá setkáními na českých jarmarcích, kde se jeho příznivci jen hrnou na nákup levných potravin. A i když SPD v kontaktní kampani ani prostřednictvím hlavních hesel nepřináší oproti dřívějšku žádnou velkou revoluci, dokáže působit svěže.
Hlavním důvodem toho, proč se Okamurovu hnutí tak daří, je spojenectví s menšími subjekty – PRO, Svobodnými a Trikolorou. Bývalý prezident Miloš Zeman má pravdu, když tvrdí, že se tím Okamurovi podařil doslova majstrštyk. Dokázal totiž vyjít naproti poptávce po spojení nacionalistické scény. Po ní se v Česku volá už dlouho, milion propadlých hlasů ve sněmovních volbách před čtyřmi lety i následná vlna demonstrací proti Fialově vládě však potřebu takové integrace ještě zvýraznila. A i když Okamura první vlnu protestů vůbec zachytit nedokázal, tři roky staré zaškobrtnutí je dnes zapomenuto. Nejdřív se spojil s Trikolorou. Chtěl tím sebrat vítr z plachet Rajchlovu PRO, které na rozdíl od něj plnilo Václavské náměstí. Dokonce tato dvojkoalice uspořádala několik protestů proti Fialově vládě, které skončily jako zdrcující propadák.
Pravým krokem hodným génia pak bylo oslovení Rajchlova PRO, čímž Okamura na ulici zcela eliminoval svou konkurenci. A výsledkem dnes, necelý měsíc před parlamentními volbami je jedna kandidátka otevřená pro Zuzanu Majerovou a Jindřicha Rajchla, kteří si ještě v době největší protestní vlny nemohli přijít na jméno. Prostě se spojili – pro nás všechny. Ačkoliv se zprvu zdálo, že vítězem tohoto nacionalistického paktu jsou hlavně malé strany, z preferencí se zdá, že si velké plusové body přičítá i přímo SPD. A nic na tom nemění ani fakt, že se touto nepřiznanou koalicí dnes zabývají soudy po celé zemi.
Pro alianci kolem SPD, která je dlouhodobě charakterizovaná jako populistická a radikálně pravicová, je velmi důležitý svěží marketing a důraz na osobnosti. Voliči těchto stran totiž stojí o vládu pevnější ruky, a chtějí proto i jako své reprezentanty vidět autoritativní osobnosti. Tomio Okamura nahodil nové billboardy, stylově laděné do tmavě modré barvy. Co je zásadní kritérium? Aby takový billboard byl jiný než ostatní. Okamurovi se pak po celou dobu trvání kampaně daří též marketingově dobře prodávat své trestní stíhání.
Přesvědčuje navíc své potenciální podporovatele, že hrozí ovlivnění voleb nebo snaha stranu úplně zakázat. Takový příběh funguje na antisystémové voliče ze všech nejlíp: on je totiž tím, kdo pro své myšlenky skutečně i žije a vystavuje se riziku. Malým partnerům, Trikoloře, PRO i Svobodným, pak Okamura věnuje nižší jednotky mandátů, které obsadí zvučná jména. Jindřich Rajchl ostatně dle předvolebních průzkumů v Moravskoslezském kraji útočí dokonce na druhé místo. Výměnou za to je bezmezná loajalita těchto lídrů vůči SPD a cenou za to absolutní zničení – rychlejší či pomalejší – tří malých stran. Nejvíc něco takového může zabolet jedinou z nich, kde se v posledních letech objevil aspoň náznak nějaké vnitřní debaty – Svobodné.
I pro takovou stranu, která si vystačí s opakováním zvučných hesel, je ale důležité mít aspoň základní, stručné programové teze. Ty si totiž volič následně spojí s politiky, kteří nosné myšlenky reprezentují. Hlavní témata zůstávají jasná a dlouho neměnná: migrace (a stále silnější odpor vůči zejména té z Ukrajiny), promírová iniciativa, euroskepticismus, referendum do každé rodiny a o každém tématu a nízké daně, ale zároveň silný protektivní stát. Těžko říct, čeho je tento výběr výsledkem. Poslanec Jiří Kobza, který Okamurovi prchl ke konkurenčnímu Stačilo!, totiž v rozhovoru pro DVTV přiznal, že se roky uvnitř hnutí nesešla vůbec žádná odborná programová komise. Stejně jako je tomu u jiných populistických stran, je důraz na tato témata dán především pečlivým čtením průzkumů veřejného mínění, které si strana sama zadává.
Co je letos v kampani SPD tak trochu nové, je snaha obohatit program idejemi, které představují „příchozí“ posily. Libor Vondráček tak na tiskové konferenci představil systém nízkých daní, který konvenuje Svobodným, a spolu s tím na stůl přihodil zeštíhlení státní správy a debyrokratizaci. Co naplat, že jeho předřečníci se předháněli ve výčtu toho, co stát svým občanům musí zajistit, včetně bezúročných půjček na bydlení nebo štědrých důchodů. Jindřich Rajchl je pak jako právník symbolem spravedlnosti. Sice si za pultík nevzal pomyslné justiční váhy, ale stal se namísto toho garantem programu boje proti údajné cenzuře a za zachování svobody slova.
I když spojením s menšími stranami, které tu a tam s nějakými programovými dokumenty přišly, SPD spektrum svých témat trochu rozšířila, navrhovaná opatření stále zůstávají plytká. Slyšíme obecné teze o svobodě slova a o snaze zamezit vybájené kriminalizaci za názory, ale zároveň neslyšíme reakci na bobtnající kolos moci státního zastupitelství. Zaznamenáme odmítnutí přijetí eura a snahu vyvolat referendum o vystoupení z Evropské unie, aniž by se kdokoliv ze straníků vůbec pokusil jmenovat systémové a institucionální změny, kterými by Evropskou unii vylepšil. A vidíme, kterak se Zuzana Majerová pere za stokrát omílané kulturně-válečnické teze o genderové ideologii a politických neziskovkách ve školách, ale o reformě školství, přijímacích zkouškách nebo platech pro nepedagogické pracovníky už řeč není. Přitom dosavadní výkon Mikuláše Beka v čele resortu k tomu dává tak krásnou příležitost…
Jsme svědky výkřiku o potravinové soběstačnosti, ale stranou zůstávají náklady i řešení dopadů izolace na evropském trhu. SPD navrhuje zestátnění exekutorů, aniž by nabízela komplexní řešení pádu nižších vrstev do dluhových pastí. A pokračovat bychom takhle mohli téma po tématu. Marketingové heslo, které se hodí na billboard, se pro politiky SPD stalo plnohodnotným programem. Vsadili totiž na to, že víc voliče zkrátka nezajímá. Když ostatní slibují, můžeme my taky. Když nikdo jiný neříká, z čeho to všechno zaplatí, neřekneme to ani my. Tahle krystalická forma populismu by pro nás ale zároveň měla být chvilkou zamyšlení se nad tím, jestli náhodou i současné vládní strany někdy komplexnější debatu o svých návrzích trochu neopomíjejí…
Koncepčně v sobě i letos program SPD skrývá paradox, který je vlastní radikální pravici po celé Evropě. Na jedné straně slibuje nabobtnání výdajů státního rozpočtu do obřích rozměrů tím, že rozdá všechno všem. Podpoří podnikatele, seniory, studenty. Tam, kde u hnutí ANO nastupuje ekonomický argument boje s šedou ekonomikou, u SPD přichází šovinistické „řešení“ svalení viny na Ukrajince. Tomio Okamura nechce a nepotřebuje podrobně vysvětlovat, kde se ve státním rozpočtu na všechno slibované vezmou peníze, zároveň ale svým nacionalistickým přístupem vyvolává v potenciálních podporovatelích pocit, že to zkrátka zaplatí cizinci. Okamura se v tomto ohledu za poslední roky vpravdě posunul. Jestliže v jeho politických začátcích dominovalo téma muslimské migrace, dnes SPD nepokrytě brojí proti Ukrajincům až děsivě konkrétně. A když pak poslanci hnutí mluví dokonce o tom, že peníze mají dostávat čeští občané, ne „cizinci“, přibližují se už mílovými kroky rasistické rétorice republikánů Miroslava Sládka. Ti seděli v českém parlamentu v 90. letech a jejich jedinou agendou bylo vyvolávání nenávisti vůči Romům a Němcům. Okamurův tým bohužel na tento důraz vsadil zcela správně. Položme si totiž otázku – co je tím hlavním důvodem, proč značná část lidí SPD doopravdy volí?
Se snahou rámovat program jako veskrze izolacionistický souvisí i některé prvky, které se do něj dostávají v důsledku vnímání konkurenčního boje. Aby si Okamura nenechal utéct voliče k projektu Stačilo!, který za účasti komunistů zdůrazňuje v ekonomice levicová opatření, pojal za svou i otevřenou kritiku zahraničního kapitálu. Přestože se u něj doposud tu a tam objevovaly proklamace o vyvádění zisků do zahraničí, konkrétní v tom nikdy moc nebyl. Teď byla jednou z prvních vět na programové tiskové konferenci ta o „zastavení tlaku zahraničních korporací“.
Kromě toho bychom ale výraznějších rozdílů mezi programem SPD a Stačilo! našli pomálu. To, že to není náhoda, dobře naznačuje už samotná existence spolku Svatopluk, který pro oba funguje jako stranický think-tank. I Jana Bobošíková se v rozhovoru pro Parlamentní listy rozplývala nad tím, že SPD a Stačilo! jsou stejně jen Labem a Vltavou, které se u Mělníka setkají. Rozdíl je spíš v důrazech, které kladou na jednotlivé problémy. SPD se na konkurenci snaží reagovat amplifikací ekonomických opatření, pořád ale v celkové komunikaci nemají tak silnou váhu jako u ANO nebo Stačilo! Naopak klíčová je pro SPD migrace, kterou už dnes výhradně spojuje s Ukrajinci. Ta vlastně slouží jako nejmenší společný jmenovatel téměř pro všechno, co nabízí. Jsou tu dlouhé čekací lhůty ve zdravotnictví? Můžou za to Ukrajinci. Nedostupné bydlení? Ukrajinci. Jako řešení Okamura slibuje dvě „opatření“. Prvním je revize povolení k pobytu všech cizinců. Je to praktická realizace onoho Sládkova slavného „buď se budou chovat jako my, nebo pojedou“. Jako druhé uvádí možnost zaměstnání Ukrajince jen na práci, pro kterou prokazatelně není kvalifikovaný český občan. Jako by tu vůbec nebyly celé sektory ekonomiky, které jsou na ukrajinských zaměstnancích existenčně závislé.
Pokud je ale potřeba číst program SPD jako snahu nedat voličům důvod utéct ke komunistům, pozor si Okamura musí dávat i na hnutí ANO. Hrozba toho, že Andrej Babiš nakonec inkasuje hlasy těch voličů, kteří nebudou věřit tomu, že se dostane do vlády, je velká. Ne zářivý úspěch koalic SPOLU a PirStan, ale právě magnetická síla Andreje Babiše, která efektivně zlikvidovala Přísahu i sociální demokracii, byla tím důvodem, proč se po roce 2021 stal premiérem Petr Fiala. Okamura by správně měl ANO rámovat jako programově příliš umírněné, podobně jako to dělá hnutí Republika Směru na Slovensku. Dělá to ale jen tak, aby se neřeklo. „Budeme jen v takové vládě, která vypoví migrační pakt,“ deklaroval třeba předseda poslanců SPD Radim Fiala na tiskové konferenci. Cíleně, protože moc dobře ví, že Andrej Babiš je zarytým kritikem tohoto dokumentu též a nic takového ani v plánu nemá. Vytvářet falešné dilema snahou získat Babišovy voliče na něco, co ve skutečnosti vůbec nechce, je roztomilá strategie, jejímž hlavním cílem je bývalého a možného budoucího premiéra moc nenaštvat. Je nade vší pochybnost, že SPD musí opatrně balancovat zejména proto, aby po volbách od Babiše dostala aspoň něco. Ostatně opoziční strany, třebaže překryvy mezi nimi jsou velké, na sebe v této kampani vzájemně útočí míň než ty vládní.
Přes všechny výzvy, před kterými Tomio Okamura stojí, je jeho kampaň včetně představení programu objektivně jedním z nejúspěšnějších předvolebních příběhů. Své konzervativní voliče nedráždí ničím překvapivým, naopak nabízí takovou příjemnou antisystémovou jistotu. Klidnou sílu, něco, co s námi v politice prostě vždycky je. Co naplat, že realizace tohoto programu na vládní úrovni by zdevastovala Českou republiku a uvrhla by ji hned druhý den do mezinárodní izolace.
