Babiš ze státu udělal bílého koně Agrofertu, příští generace udusí dluhovým polštářem
Tomuto volebnímu období se může začít říkat „doba vrcholného babišismu“. Nynější vláda se chystá na řadu změn, které zásadně poznamenají tento stát. A leckdy nenávratně. To, jakým způsobem se nám dnes v České republice žije, je především dílem tří mužů, kteří ji od revoluce nejvíc formovali. Každý svým, ale zásadním způsobem. Václav Klaus, Miloš Zeman a Andrej Babiš jsou jeden jako druhý mnohovrstevnaté osobnosti. Kdybychom měli za každého vybrat jednu charakteristiku, tak Václav Klaus naučil Čechy starat se sami o sebe, Miloš Zeman je naučil, že se o sebe musí starat jen do určité míry, a Andrej Babiš nás učí: radši se nestarej.
Definitivní odkaz Andreje Babiše se píše právě v tomto volebním období. Pokud je zdárně dovládne, bude nejdéle působícím premiérem v polistopadové historii. Nechá za sebou veřejnoprávní média ve značně nejisté pozici, vybrakovanou státní kasu s nastavenými sebedestrukčními mechanismy a stabilní a silný Agrofert, jemuž stát sloužil coby bílý kůň k vysávání evropských dotací. Kromě důsledků, jež se dají spočítat a změřit, bude jeho skutečně největším odkazem jizva na národním svědomí. Protože aby toto své dílo uskutečnil, bere si za své komplice vystrašený byrokratický aparát a lhostejné masy voličů.
Je na pováženou, že vláda, která se o sobě nestydí tvrdit, že razí konzervativní politiku, prosazuje ledabylé změny v tradičně funkčních institucích, jako je Česká televize a Český rozhlas. Ty mají samozřejmě různé mouchy a o tom, co a jak mají dělat, se musíme bavit. Žádné z nich ale nevyřeší tak radikální řez, kterým je zrušení koncesionářských poplatků a připoutání jejich financování blíž politikům, od nichž se mají z principu držet dál a oponovat jim. Skutečně jediný argument, jímž vláda ospravedlňuje svoje návrhy, zní: Měli jsme to v programu.
Dluhový polštář
Podobně měly vládní strany v programu i jiné lahůdky, které si ovšem vyžádají značné porce veřejných peněz. Proto se nyní snaží horečně změnit rozpočtová pravidla, aby své plány, jež jsou daleko za hranicí fiskální příčetnosti i zákona, převedla z režimu trestné na trestuhodné. Pokud se změny podaří prosadit, bylo by možné schodky státního rozpočtu vyšponovat o dalších cca 100 miliard korun ročně. Když Andrej Babiš ve svém komentáři pro Idnes na téma financování veřejnoprávních médií psal: „Argument, že lidé to stejně zaplatí v daních, je také nesmysl. To by platilo jen v případě, že bychom kvůli tomu zvyšovali daně,“ patrně si už v podvědomí uléhal na tento naditý dluhový polštář.
Náklady na obsluhu státního dluhu letos přeskočily částku sto miliard korun ročně. To jsou prosím jen úroky. Podle odhadů ještě Stanjurova rezortu se při globálně rostoucích úrokových sazbách měly vyšplhat na cca 140 miliard k roku 2028. Tempem Babišova kabinetu to bude zřejmě mnohem víc. Jen poznamenám, že v této relaci se pohybuje třeba rozpočet ministerstva obrany, jednoho z těch nákladnějších rezortů.
Stát jako bílý kůň
Svůj kousek veřejných peněz si podle všeho vyžádají i čerstvě obnovené dotace pro Agrofert. Ten je uložen ve svěřenském fondu a premiér na něj nemá mít žádný vliv. Nyní probíhá posuzování, zdali vyřešil svůj střet zájmů. A to na dvou frontách. Jednou jsou české zákony a tou druhou evropská legislativa. Evropská komise si již od ministerstva pro místní rozvoj vyžádala nutné podklady k posouzení celé věci, výsledek je zatím ve hvězdách. To ale nebrání Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu (SZIF), aby obnovil vyplácení dotací Agrofertu. Nepotřeboval k tomu čekat, až co řeknou v Bruselu. Vystačil si s posudkem soukromé právní kanceláře.
Přes SZIF se rozdělují jak národní, tak i evropské dotace. Už za Babišovy minulé vlády se řešilo, jestli je kvůli střetu zájmů smí vyplácet. Tehdy SZIF argumentoval posudky od stejné kanceláře jako nyní, výsledkem je cca sedm miliard korun neprávem vyplacených na dotacích Agrofertu mezi lety 2017 a 2021, které by stát měl vymáhat zpět.
Nyní lze očekávat podobný výsledek, protože i když Babišův nový svěřenský fond možná odpovídá české legislativě, podle řady odborníků je v rozporu s tou evropskou. Stát, respektive SZIF, tedy nyní plní funkci jakéhosi bílého koně, který dřívější premiérově firmě vyplatí dotace, jež pak Evropská unie s vysokou pravděpodobností odmítne proplatit, nebo je bude po Českém státu vymáhat zpět.
Že by se někdy někdo domohl spravedlnosti na Agrofertu, nelze očekávat. Minulá vláda se neodhodlala vymoct zpět ani korunu a s tím, jak Andrej Babiš vyhrožoval úředníkům, kteří měli tuto agendu na starosti, nelze očekávat, že by se teď dělo něco jinak. Půjde o další položku v Babišově dluhovém polštáři.
Rukojmí a komplici
Jedna věc jsou peníze, ty se točí, utrácejí i ztrácejí. Někdy je to nemilé, ale málokdy likvidační. Horší než kolik to všechno bude stát, jsou šrámy, které ulpí na národním svědomí. Ty totiž zdá se budou jednoznačným odkazem Babišova vládnutí. Šrámy na všech úřednících, které vtáhl do svých dotačních her, na všech byrokratech, kteří za něj realizují jeho střet zájmů, protože to nyní mají v popisu práce. Šrámy schytají i ti, jichž se byznys Agrofertu zdánlivě netýká – všichni si odneseme, že je lepší se nestarat, aby si na nás náhodou vládnoucí garnitura neposvítila. Atmosféra strachu, podobná té normalizační, má moc se zarýt hluboko a vydržet dlouho. Ať už se bojí ministerští úředníci, novináři veřejnoprávních médií, nebo ti, jimž správa věcí veřejných není lhostejná.
