Jana Maláčová (SOCDEM) a Kateřina Konečná (KSČM) na tiskovce (21.7.2025)

Jana Maláčová (SOCDEM) a Kateřina Konečná (KSČM) na tiskovce (21.7.2025) Zdroj: Facebook - J. Maláčová

Tiskovka SOCDEM a Stačilo! o společné kandidatuře: Kateřina Konečná (21.7.2025)
Jana Maláčová (SOCDEM) vyrazila do Ládví na kampaň z Stačilo! (srpen 2025)
Tiskovka SOCDEM a Stačilo! o společné kandidatuře: Lubomír Zaorálek, Daniel Sterzik a Jana Maláčová (21.7.2025)
Tiskovka SOCDEM a Stačilo! o společné kandidatuře: Jana Maláčová (21.7.2025)
Tiskovka SOCDEM a Stačilo! o společné kandidatuře: Lubomír Zaorálek, Daniel Sterzik, Jana Maláčová a Kateřina Konečná (21.7.2025)
7 Fotogalerie

Vladimír Mertlík: Kde se bere obliba náckomoušských slepenců? Jsme naivní a hloupí

Vladimír Mertlík
Diskuze (88)

Často se Zpětné zrcátko i při debatách s lidmi ze stejné strany politického spektra setkává s otázkou: „Kde se bere ta vysoká podpora a obliba náckomoušských slepenců?“ Odpověď je přitom snadná, byť s dlouhými historickými kořeny. Stačí se ohlédnout. Je ale nutné počítat s tím, že v zrcadle dějin uvidíme i vlastní nelichotivý obraz. Koledovali jsme si o to nekonečně dlouho a dosud jsme ani nepřestali.

Poslední razantní zákrok vůči rozesíračům státu učinila česká vláda 9. prosince 1920, kdy policie vyhnala obušky bolševickou frakci socanů z jejich sídla v Lidovém domě, který rudá lůza násilně obsadila, a soud rozhodl ve prospěch socanů, jako vlastníka. Další události byly už navždy buď kroky pitomě nadřazeného naivismu, lezení do rudé řiti s vidinou osobního prospěchu, předposranosti či falešné velkorysosti mající základ ve velké hroudě másla na vlastní hlavě:    

  • 29. prosince 1929 se představí v Parlamentu nový poslanec Klement Gottwald projevem začínajícím slovy: „My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk…“ Reakcí je jen smích, pískání a bouchání do lavic.
  • Za pouhých šest let, 18. prosince 1935 je Edvard Beneš, díky hlasům komoušů, Hlinkovců a Heinleinovců, zvolen prezidentem ČSR. Volbě předcházejí týdny poníženého plazení jeho emisarů, žebrajících hlasy těch, kteří republiku za čtyři roky zničí. Henleinovci mají aspoň tolik cti v těle, že při volbě opustí sál.
  • Dohoda je 12. prosince 1943 stvrzena Smlouvou o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR. Je to smlouva s ďáblem podepsaná krví, nikoliv však krví prezidenta „Osvoboditele“, jak se Beneš rád nazývá.
  • Miláček národa a syn TGM, Jan Masaryk, vyjádří 21. března 1945 v Moskvě v rozhovoru s Klementem Gottwaldem loajalitu a ochotu přizpůsobit zahraniční politiku ČSR politice SSSR.
  • Jak řekl, tak činí. V červenci 1947 po návratu z Moskvy, kde nám Stalin zatrhl tipec s účastí ČSR na Marshallově plánu, měl Masaryk měl spontánně pronést větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Ve skutečnosti učinil pohůnky Stalina všechny občany země, až na komouše, kteří jimi byli z povolání,.   
  • V září 1947 byl Jan Masaryk spolu s ministry Petrem Zenklem a Prokopem Drtinou tím, komu byly komouši zaslány krabičky s pekelným strojem a výbušninou (tzv. Krčmaňská aféra).
  • Přesto v únoru 1948 nepodal demisi spolu s dalšími demokratickými ministry Gottwaldovy vlády a de facto tak legalizoval komoušský puči 25. února 1948. V kabinetu 26ti členů bylo třeba k demisi 13 hlasů, chyběl jen Masarykův… 
  • Mnohatisícový průvod studentů k Benešovi na jeho podporu byl v Nerudově ulice 25. února 1948 brutálně napaden ozbrojenými oddíly SNB a rozehnán střelbou. Jediný projev odporu. Prezident Beneš delegaci studentů nepřijal…
  • Odměnou za výše uvedené ústupky komoušům byl Jan Masaryk vyhozen za „nevyjasněných okolností“ z okna svého bytu v Černínském paláci a zemřel 10. března 1948. Lid významně mlčel a tiše truchlil…
  • Plzeňské povstání 1. června 1953, potlačené armádou a LM, druhý světlý bod výčtu morálních zvratků národa a protest proti měnové reformě, která zbavila společnost všech úspor, bylo největší z více než 130 stávek a nepokojů, které se v zemi 2.–5. června 1953 odehrály. Do labutí písně odporu se zapojilo 20 tisíc osob, které na necelý den ovládly část města.
  • 21. srpna 1968 si lid, na rozdíl od Maďarů (1956), procvičil ruštinu moudrým žvaněním s okupanty, hrd, že se k ničemu nenechal vyprovokovat.
  • Heslo komoušů s lidskou tváří: „Jsme s vámi, buďte s námi“, mělo platnost do chvíle, než šlo o koryta. 27. srpna 1968 si morální velikáni padli do náruče se sviněmi, které okupanty pozvali, podepsali potupnou kapitulaci a uzavedli pendrekový zákon. Lid je litoval a miloval.
  • 16. ledna 1969 se jako kůl v plotě upálil Jan Palach, lid znovu významně mlčel a tiše truchlil, ale život šel pozítří dál.
  • 28. března 1969 a 1. srpna 1969 jsme se už tloukli a vraždili sami mezi sebou.
  • V dalších dvaceti letech byly cca tři stovky šílenců pravidelně perlustrovány, mláceny a vyhošťovány z vlasti. Lid významně mlčel a hledal klid na práci… 
  • Pak už zbývala jen spousta legrace během karnevalu „Sametová revoluce“ od 17. listopadu 1989 pod heslem „Nejsme jako oni!“ a povýšený pocit pašáků, že jsme předhonili aspoň Rumuny.

A v tom je problém! Nejde o krvavá jatka, kterých se báli komouši, z minulosti znalí, jak se vypořádat s poraženým třídním nepřítelem. Gauneři formátu Antonína Kapka a Viliama Šalgoviče nespáchali sebevraždy v záchvatu probuzeného svědomí.

Jde o to, že jsme sice dál „nebyli jako oni“, ale pozvolna nás polovina začala být opět „sama sebou“ a je tomu tak stále. Lid žádal levnější bůček místo drahé svobody – stejně se to nedá žrát. Kapitalisticky žít – socialisticky pracovat se stalo heslem dne. Prezidentské volbě „bardů revoluce“, kteří se na ni oba nalepili, jak hovno na lem košile, opět předcházelo ponížené plazení v sekretariátu komoušů na signifikantní adrese jejich sídla Politických vězňů 1531/9. A klaplo to! Jeden se s novými kámoši pochlubil na balkoně prezidentského zámku, druhý pro změnu slintal blahem: „Vám poděkování a lásku Vám!“ na jejich sabatu. Zpátky do Evropy se změnilo na Zpátky do řiti, tábořiti!

Když komouši zjistili, že opravdu nejsme jako oni, rychle jim otrnulo. Přestali se bát, zkušebně trousili bakterie sněti žlučovité závisti a zjistili: „Nevisíme! Zase prdelemi zahříváme křesla sněmovny. Bodejť, někdo se musí starat o hladovějící“, libovali si.

I pouhých 13 % stačí ke korytu plnému milionů, od nějž mohli plivat jedovaté sliny bez kousku zodpovědnosti. Něco navíc vykšeftovali s kumpány v Moskvě a dokonce zkoušeli vylupovat nenáviděném západní banky, aby pomstili útlak našeho lidu. A lid? Ten drží hubu jako vždy, stockholmský syndrom funguje, vrah přitahuje svoji oběť. Že volíme masové vrahy? A co máme dělat, když je Havel nezakázal? Nevolit je? Jděte do háje! Vždyť už prý je nad Ruzyní první letka pečených holubů z Ruska, tak proč si otvírat hubu na soudruhy. Prý se zase budeme mít všichni stejně jako za „socíku“! Četla jsem včera v mailu, že nám zase bude devatenáct, prý už na to komunisté mají program... Však pamatujete paní, jak jsme za nich byly mladé!           

 „Odsud…“, zní odpověď na otázku „Kde se bere ta vysoká podpora a obliba náckomoušských slepenců?“ Proto se přestali bát, a proto se teď my prý máme bát jich. Nejsmutnější je, že mnohdy neslyšíme, jak díky úzkostlivé korektnosti a slušnosti chytáme mimoděk jejich akcent.

V minulých dnech vyšel skvělý esej úcty rozhodně hodného lékaře, kardiologa Josefa Veselky. Přesto s ním nelze vždy souhlasit, byť je na pozici jako Zpětné zrcátko, když přesně a srozumitelně popisuje: „Komunismus vedl k totalitě a zabil miliony lidí. Byla to pouhá vějička, na niž se nešťastní, frustrovaní a chudí lidé chytili, když hledali cestu k lepší budoucnosti. A v historickém kontextu mu ještě posloužil výsledek 2. světové války a moc i respekt, který si tehdejší Sovětský svaz získal. Ten však utopil v nespravedlnostech, nesvobodě, izolaci a chudobě…“

Ano, ale každé ANO má své ALE: „Když se čeští komunisté v roce 1968 přesvědčili, že jsme pouze nesamostatným sovětským satelitem (sic!), přišel definitivní konec nadějí na život podobný tomu západnímu. Okupace…odstartovala dobu ostnatých drátů, cenzury a autocenzury, bez níž se nedalo přežít...“, pokračuje Josef Veselka. To museli čeští komunisté pěkně čumět, když v roce 1968 zjistili, že existuje něco, co přinejmenším od roku 1929 (vznik KSČ) kráčejíce „přes spáleniště, přes krvavé řeky“ budovali. Že by si toho na poslední chvíli nevšiml ani Rudla, když ho Kléma na příkaz sovětských poradců nechal oběsit? Okupace v roce 1968 mohla odstartovat dobu leda třetí řady ostnatých drátů, první dvě stály na hranicích Československé republiky, největšího koncentráku v dějinách lidstva, od roku 1951 a zavražděno na nich bylo různými způsoby 269 osob. Vyšší tisíce žalářovaných nechme v tuto chvíli stranou.    

Josef Veselka dál opět přesně nazývá program hnutí Stačilo! jako směsici populismu a národního socialismu mimo realitu a varuje před jeho dopady. Pak však přichází z hlediska Zpětného zrcátka další ALE: „Hra na současný český komunismus tedy není ničím jiným než koketováním s Putinem a sbíráním hlasů nešťastných lidí, kterým připadá, že v současné společnosti nemají zastání…Dá se to pochopit…“

Z čeho jsou tito lidé nešťastní? Ze závisti, že vzdělanější a pracovitější soused se má lépe? Z toho, že nemohou utlačit nákupní vozík nebo se jim nákup nevejde do auta? Nemohou najít práci mezi 98 677 volnými místy na pracovním trhu? Jsou nešťastni, že páska Pomocné stráže VB už nemá tu váhu, jako kdysi? Z toho, že už nemohou donášet předsedkyni Uličního výboru?  

„…vysoká inflace a ceny energií byly bezprecedentní. Vymahatelnost práva je přinejmenším pomalá. Arogance moci není neobvyklá. Příliš často se můžeme dočíst o nepravostech současných politických elit“, říká popravdě Josef Veselka, ač to jistě neplatí pouze pro současnou vládní koalici a dodává „…docela logicky pak hledáme kohokoliv, kdo by nabídl vizi nějaké lepší budoucnosti.“

Realita programu těch, kteří už lepší budoucnost nabízeli, uvádíme výše a stejně věc uzavírá i Josef Veselka: „Přes veškerou oprávněnost takového pocitu a představitelné frustrace je však jedno zcela jasné. Komunistický program je pouhým šidítkem a lidé, kteří za ním stojí, jsou tvrdými pragmatiky, nikoliv apoštoly pravdy či dokonce zachránci společnosti. Historie 20. století nás o tom jednou navždy poučila, důkazem toho jsou desítky milionů mrtvých a dekády prožité v nesvobodě.“

Je tedy radost jeho text číst a připomínky Zpětného zrcátka mají jediný cíl: „Do hajzlu s korektností i úzkostlivou slušností, pojmenujme věci pravými jmény! Na hrubý pytel hrubá záplata. 

A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík

Vstoupit do diskuze (88)