Podlý, nízký, zákeřný čin… Útočník, básník, spisovatel, člen proruských milicí, sympatizant liberálů… Pád Slovenska na politické dno, zlom, počátek obrození… Je třeba hledat společnou řeč či hledat viníky… Tak se vám to povedlo, můžete si za to sami… Je třeba hledat společnou cestu… Čas sejít se u kulatého stolu ještě nenastal… Spousta slov a floskulí vznášejících se vzduchem jak konfety vystřelené na oslavu vítězství nebo jako útržky politických proklamací padající k zemi z budovy bortící se po explozi nenávisti. Veřejný prostor je po atentátu na premiéra Roberta Fica tímto verbálním plevelem frází zcela zahlcen. V čem jsou kořeny a příčiny atentátu? Jde o čin osamělého vlka, nebo je za jeho tváří skryto spiknutí? Jaké jsou motivy střelby? Kdo je objednavatelem a kdo inspirátorem atentátu? Jaký byl jeho cíl, jaké budou následky a dopady? Místo hledání odpovědí na cestu ven je hitem sezóny jen přidělování nálepek a obviňování bez důkazů.
Je na místě se ptát, jaký vliv bude mít atentát na českou politickou scénu? Jsme přes trvale stoupající napětí u nás imunní proti politickému násilí? Příštích cca šestnáct měsíců ukáže, jak pravdivý je mýtus o české holubičí povaze.
Nekonečných deset vteřin v Handlové, během nichž zevlounům a stejně „ostražité“ ochrance přišlo pět výstřelů ze dvou metrů tak samozřejmých, že se zmohli jen na pokřikování na střelce: „Ty kokot!“ Jediný, kdo se dal v zájmu vlastní bezpečnosti z místa střelby na úprk, jako když mu do vrabce střelí, byl ozbrojený policista. Jediné, co nestihl, bylo připnout si před útěkem medaile na záda, aby atentátník viděl, že ustupuje hrdina. Premiérova ochranka se poté, co střelci zřejmě došly náboje, zmohla na povalení zábran a nakonec i útočníka. O to tragikomičtější bylo poskakování a ostražité rozhlížení se bodyguardů později v areálu nemocnice v Banské Bystrici, od místa činu vzdálené 50 km vzdušnou čarou.
V čem si policie pospíšila, byl podivný výslech „alebo čo to boľo“, který obratem unikl na veřejnost. Díky tomu víme, že muž, tu a tam postávající jako stráž se zmíněnými milicemi na různých proruských akcích, prý provedl atentát proto, že je příznivcem opozice a nesouhlasí s protiukrajinskou politikou vlády Roberta Fica… Korunu tomu všemu dal ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok naparující se před kamerami, místo aby spáchal profesní harakiri, a tvrdící: „Policie pracuje na plné obrátky! Slovensko je zraněné, útok na předsedu vlády je útokem na demokracii! Bezpečnostní složky musí dát jasný signál, že ochrání obyvatele!“ Škoda, že tak složky nečinily ve chvíli, když se tehdejší ministr vnitra – nyní ministr (sebe)obrany Robert Kaliňák serval jak primát přes okénko auta svého politického odpůrce.
„Všichni policisté jsou po atentátu v terénu a střeží obchodní domy, nemocnice, média, úřady i ústavní činitele a výkon policie je zesílen až o 40 %.“ Položil snad někdo někam bombu? Zaútočilo snad na Úřad práce v Handlové maskované komando teroristů? Netřeba být vítěz matematické olympiády, aby si jeden spočítal, že dosavadní výkon policie byl v nejlepším případě šedesátiprocentní! Žádná sláva poté, co Fico sám nedávno v televizi varoval před riziky útoku na přední – rozuměj vládní – politiky. Přesto i za takto téměř výjimečného stavu jde v Handlové vstříc skupině zevlounů bez neprůstřelné vesty. Místo premiérova kontaktu s lidmi není infiltrováno tajnými policisty za zábranou, jak je zvykem. Ochranka místo aby v okamžiku, kdy útočník zvedne ruku se zbraní, kryla premiéra vlastními těly, reaguje po prvním výstřelu způsobem: „Fuj, to jsem se lekl!“
Když přišla prezidentce Zuzaně Čaputové poštou nábojnice, Robert Fico věc odbyl slovy: „Co se diví? Co čekala?!“ A má pravdu – ví, o čem mluví! Byl to Ficův poslanec Ľuboš Blaha, kdo svého času na náměstí hecoval zfanatizovaný dav, aby vyjádřil názor na prezidentku Čaputovou. A činil tak způsobem vskutku originálním, když po otázce: „Čo že je Čaputová…?“ davu napověděl pokřikem: „Americká…“ a dav jeho tajenku doplnil vtipným voláním: „…kurva!“ Jejej, to byla legrace! I Robert Fico se tehdy na pódiu uculoval a smysl pro humor potvrdil i ve svém vystoupení, kdy za Blahou s nadávkami Čaputové nezůstal pozadu.
„Co se diví? Co čekala?!“ ale neplatí také: „Co se diví? Co čekal?!“
Co ještě říct k atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica? Je to málo? Je to dost?
Důležitější než pitvat tento až tragikomicky zpackaný atentát i obranu proti němu je rozebrat jeho kořeny, příčiny, cíle, dopady a následky. Nejčastější přídavné jméno před spojením slov atentát v Handlové byly výrazy podlý, nízký, zákeřný… Může být atentát jiný? Má atentátník předem oznámit kdo, kde a kdy bude jeho cílem? Slovník cizích slov definuje atentát jako útok na život významné osoby, obvykle z politických příčin. Jde tedy de facto o vraždu kryjící se vznešeným pláštíkem společenské objednávky. Jak jinak pojmenovat útok na život oponenta či konkurenta. Záleží na úhlu pohledu, cui bono. To, co je pro příznivce oběti podlý, nízký, zákeřný čin, je pro sympatizanty útočníka čin hodný respektu a uctívaní, hrdinství. V případě, že je útočník dopaden a popraven, stává se v očích souvěrců obětí on, nikoliv původní cíl atentátu. Kořeny atentátu jsou ve společensko-politickém nesouhlasu jako řešení mocensky slabší strany konfliktu. Atentát však může mít funkci i zastrašení odpůrců mocensky silnější strany konfliktu s cílem protivníky odradit od pokusu o zvrat mocenských sil.
Necháme-li stranou profesionální zabijáky, je útočníkem obvykle fanaticky oddaný příznivec jedné ze stran konfliktu, ať již koná z vlastního podnětu, nebo je součástí skupiny spiklenců. Při hledání útočníka je proto důležité sledovat princip cui bono, komu slouží. Zvláštní kapitolou jsou tzv. osamělí vlci, kverulanti a lidé se spasitelským komplexem, kteří riskují život, aby atentátem napravili svět podle svého obrazu. Přes výše uvedené je ale třeba často počítat také s fenoménem, v angličtině zvaným false flag operation – operace pod cizí vlajkou. Připomeňme „přepadení“ německé vysílačky Gliwice, které bylo záminkou útoku na Polsko 1. září 1939. Bezprostřední záminkou pogromu zvaného Křišťálová noc byl atentát Žida Herschela Grynszpana na Ernsta vom Ratha, sekretáře německého velvyslanectví v Paříži 7. 11. 1938. Cílem atentátu do vlastních řad může být i vyvolání nenávisti vůči protistraně, k níž záměrně zanechané stopy vedou. Atentát je i častou formou řešení převratů v boji o moc ve skupině souvěrců. Zůstává tak otázkou, zda někdy oběť atentátu není i stvořitelem jeho kořenů. Vražda komunistů agentem StB v Babicích, zastřelení S. M. Kirova na Stalinův rozkaz, oběšení Slánského a komoušů vlastní partají jsou takovými příběhy.
Ptejme se i po filozofii atentátu na Ferdinanda d´Este v červnu 1914. Byl terorismem, nebo osvobozeneckým bojem? Jak pomohla boji srbských vlastenců vražda těhotné hraběnky Chotkové? Když 5. ledna 1923 střelil komouš Šoupal do zad Aloise Rašína, zákeřně vraždil, nebo bojoval za lepší život pracujících? Byl řev Klementa Gottwalda v parlamentu 1929: „Jezdíme se do Moskvy učit, jak Vám zakroutit krkem!“ výhrůžkou demokraticky zvolené vládě, nebo prezentací programu KSČ na další období? Hranice mezi označením téže události za hrdinský nebo podlý zločin je nekonečná, a přesto tenká jak ostří nože. Jde vždy a jen o úhel pohledu! Argumentovat rodinou a milujícími dětmi? Rudolf Höss, velitel koncentračního tábora Dachau a Auschwitz, jich měl dokonce pět. Zvolen v demokratických volbách? Už jste někoho na vrcholu moci slyšeli říct: „Byl jsem zvolen v nedemokratických volbách?“
Nebyl snad zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, de iure i se souhlasem české vlády mužem na svém místě hájícím zákony na územích pod ochranou Vůdce? Byli tedy Josef Gabčík a Jan Kubiš vrazi a teroristé, nebo hrdinové boje za naši svobodu? A co vlastně byla skupina bratří Josefa a Ctirada Mašínových? Odpovězme si konečně!
Nepříliš atentátů dosáhlo svých cílů a jejich dopad byl mnohdy jen vyhnáním čerta ďáblem. Kde hledat pravdu o smyslu tak extrémního činu, jakým je atentát? Platí ještě slova latináře a třídního prof. Málka, studenty přezdívaného Vyšší princip, když říká: „Z hlediska vyššího principu mravního mohu říci, že vražda na tyranu není zločinem!“
Kdo je viník a kdo oběť? Zabíjení ani štvaní jiných k zabíjení není politický program. Někdy platí: Kdo seje vítr, sklízí bouři, stejně jako: Každý svého štěstí škůdcem!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
