V neděli se na Václavském náměstí v Praze (ne)odehrála demonstrace, která měla být největší protivládní akcí existencí různé orientace – od nácků přes socany, komouše až po ruské šváby. Na myšlenku několika zoufalců se přilepila jako duchovní matka Trikolóra, jejíž vedení připravilo pro účastníky orgasmus ve formě petice. Podepsána desetitisíci zoufalých, vyhladovělých obětí Fialovy vlády měla retardovat její činnost a svrhnout ji dříve než hněv lidu z koalice LL 2023 – Líní lemplové rozmetá i Strakovu akademii. Zuzana Majerová však pominula fakt, že mentální retardace petentů ještě neznamená retardaci činnosti subjektu, který je cílem retardované petice.
A co se nestalo – tedy vlastně co se stalo! Přes masivní masírku, apelující na účast pod heslem „Pojďme s nebát!“, nepřišla Na Václavské náměstí ani noha! Pokud ovšem nepočítáme policisty, kteří se po hodinách marného čekání na demonstranty rozešli do svých domovů. Nejzábavnější na celé věci je skutečnost, že tak učinili poté, co jim pořadatel akce zatelefonoval, že se na demonstraci nedostaví ani on, protože mu ujel vlak! Jak se zdá, nejen jemu!
Je podivuhodné, jak se proměny lidské společnosti podobají přírodním procesům i v oblastech, kde bychom takovou podobnost nehledali. Důkazem je i česká scéna, někdy mylně nazývaná politickou, kde je v poslední době živo víc než v Čapkově dramatu Ze života hmyzu.
Donedávna trvala období zrodu nové čeledi bezobratlých a bezpáteřních i několik let. Veřejný prostor trvale patřil podskupinám komoušů a socanů, jejichž existenci výzkumy potvrzují již v prvohorním karbonu po průmyslové revoluci. Důkazem jsou poměrně dlouhé periody putridua (zahnívání) čeledí odumírajících po krátké, tzv. jepičí existenci. Za připomínku stojí sládkovci, vevéčka, klausovci, zemanovci, bobošíkové, vandasovci a další škůdci. Až pandemie covidu-19 svými biologickými procesy způsobila populační explozi nového druhu, který se vyvinul křížením výše zmíněných vývojových stupňů. Zdánlivou četnost variant nové čeledi bezobratlých a bezpáteřních, k níž po vyhynutí komoušů a socanů patří některé odnože anonistů i okamurovců a současně bouřlivě se měnící poddruhy vrábelíků, rajchlíků, paroubků, vyvracejí znalci tvrzením o společných znacích nervové a vylučovací soustavy těchto (ne)řádů. Jejich nervová soustava je totiž obdivuhodným způsobem rozdělena jen na ganglion podobný mozku a řitní nervovou pásku. Hlavový oddíl, vzniklý splynutím původních článků, má šest párů ganglií, z nichž tři splynuly v nadjícnový ganglion, který řídí příjem myšlenek společně s konzumací. Tři další páry pak tvoří podjícnový ganglion obstarávající vyměšování přijaté potravy i vlastních myšlenek. Obdobné uspořádání lze nalézt i v jejich zadečku, byť jen v jeho prvních článcích. Řada druhů má však počet ganglionů redukovaný sloučením či přeměnou. Někteří švábi tak mají v zadečku ganglií šest, ovšem na úkor ganglií hlavových. Pro méně znalé podotýká Zpětné zrcátko, že ganglion je uzlina nervových buněk (neuronů) nahrazující mozek vyšších živočišných druhů.
Díky rozmanitosti obsadily výše zmíněné čeledi bezobratlých a bezpáteřních každou přiměřeně velkou společenskou niku. Tento termín je souhrnem životních podmínek pro existenci populace svého druhu. Niky určují faktory prostředí, jak abiotické, tj. teplota, vlhkost, sluneční záření, tak biotické, tzn. přítomnost potravy, predátorů a zdrojů. Víc k životu bezobratlí a bezpáteřní nepotřebují. Jejich užitečnost vyplývá z jejich schopnosti remineralizace látek v půdě i na povrchu při rozkladu mrtvého dřeva a organických struktur. Patří k nim i mrchožrouti uvedení výše v kapitole o podskupinách existujících trvale od prvohorního karbonu po průmyslovou revoluci. Četnou skupinou jsou i druhy živící se částmi větších zvířat – chlupy, šupinami – k nimž náleží i parazitický hmyz, který saje krev a nervy vyšších živočichů a lidí nebo se vyvíjí v jejich živé tkáni. Tolik Ze života hmyzu podle Zpětného zrcátka.
Věci jsou ale jako obvykle daleko složitější, než by se na první pohled zdálo. Není to tak dávno, co se podle vlastních slov rozplakala slavná herečka před úřadem práce poté, co jí sdělili předpokládanou výši jejího starobního důchodu – mezi šesti a sedmi tisíci korun. Nízkou výši důchodu zdůvodnila tím, že je jí počítán jen z divadelního platu, který byl nízký. Pak prý už jen stála před úřadem a plakala, protože honoráře za filmy ani televizní tvorba se jí do důchodu nepočítají.
„Část toho období jsme totiž nepodléhali povinnosti platit sociální pojištění, protože jsme takzvaná nesoustavná činnost,“ povzdechla si herečka. Těžko říct, zda jí uvedený nesmysl tvrdí z nevědomosti či jen lže. Obojí je špatně! Zpětné zrcátko neví, kde dotyčná žila, ale v této zemi, stejně jako v ostatních civilizovaných zemích vždy platila povinnost odvádět ze všech (!) výdělků složenou daň, jejíž součástí je i odvod za tzv. důchodovou daň. Platí i v případě deseti a statisícových odměn za filmy a televizní vystoupení. Argumentace, že stejně činily i další umělkyně, je úsměvná.
Když se Zpětné zrcátko v dětství vymlouvalo, že „kluci Bínovic také zvonili na cizí zvonky“ ve snaze vyhnout se výprasku, byla mu odpovědí matčina stručná řečnická otázka: „A až kluci Bínovic skočí z okna, tak ty skočíš taky?“
Zpětné zrcátko má řadu kolegů, kteří tak jako citovaná umělkyně mají nízký důchod, často ještě nižší než ona. Je tomu tak proto, že místo odvádění daní z honorářů hráli pokaždé, kdy to šlo, tzv. „dlaňovky“. Jinými slovy celý honorář strčili do kapsy, řídíce se špatným vtipem, že: „Daně jsou pouze trest za špatně vedené účetnictví!“
Dnes proto jejich důchod připomíná špatný vtip. Snad by herečce mezi slzami mohlo udělat radost pomyšlení, že zatím není žalována úřadem práce za krácení daně, které po celou dobu kariéry prováděla.
Hitem doby jsou kurzy pro děti i dospělé odstraňující finanční negramotnost. Pokud by po přezkoušení byly kurzy povinné, bude v nich narváno. Stejně se umělkyně mýlí v reakci na zmínku o tom, že snad se o ni v případě nutnosti postarají její děti.
„Nemusí,“ odpovídá, „na to žádný zákon není, aby se děti staraly o rodiče.“ Ale je, má milá, tak jako zákon, že se rodiče musí starat o své děti – až do 26 let, pokud studují.
Není to ale jediný omyl jinak vzdělaných a nehloupých lidí. Tím dalším je údiv nad povinností odvádět daně i v důchodu. Zásadní rozdíl je ale ve slovním spojení „v důchodu“ a „z důchodu“. Jde o ty, kteří nefňukají a z lásky ke své práci i vyšší životní úrovni pracují i v důchodu. Povinnost odvádět daň nemají z důchodu, ale i v důchodu z honorářů, které pobírají. Navíc jim tyto platby i v důchodu vždy po určité době jeho výši zvyšují.
Důchod se totiž nedává odhadem, ale podle přesných, předem známých propočtů z odevzdaných daní ze mzdy poplatníka státu. Snad největší blbostí je myslet si, že daněné peníze se poplatníkovi kdesi střádají a on je pak v důchodu čerpá. Věc se má tak, že peníze odváděné na důchod byly fakticky utraceny ještě dřív, než je poplatník odevzdal, protože jsou součástí státního rozpočtu na příští rok. Platí to za jakéhokoli režimu! Záleží jen na tom, jak s nimi naloží. Čím víc jich prošustruje za koupení lásky občanstva před volbami a jeho voličských hlasů, tím méně jich zbývá na potřebné. To je princip vlády komoušů a socanů – nakrmit natažené dlaně lemplů bez ohledu na budoucnost a děti.
Pravicovým vládám lze vyčíst to, že jsou z těchto lemplů, které jsme nedávno viděli řvát před ČT, podělané a zatím nikdy nedokázaly zavést systém pomáhající zodpovědným. Systém spočívající ve zrušení výjimek, zásadním snížení daní a možnosti sám si na důchod z takto ušetřených peněz opravdu šetřit. K tomu mi stát přidává jen udržovací základ. Tento jediný správný systém existoval v naší zemi až do roku 1948, dokonce i přes období protektorátu Čechy a Morava. Peníze našetřené několika generacemi ukradli až komouši měnovou reformou v roce 1953. Bohužel, tento systém předpokládá nejen odvážnou vládu s chutí jej znovu zavést, ale i gramotné občany, kteří nemají v hlavě vakuum a systém přijmou. Předpokládá totiž schopnost dospělých vzít do vlastních rukou odpovědnost za vlastní životy. Je to výzva nejen pro všechny lemply z průvodu stáda vrábelovců k ČT, ale i pro ty, kteří svůj zadek z gauče do onoho průvodu ani nezvedli a jen štěkají na sítích. Tak zpátky na stromy nebo aspoň do školy!
Poznámka na závěr. Zpětné zrcátko ve volební místnosti obce, kde se všichni znají, bylo během prezidentské volby svědkem setkání příslušníků výše komentovaných bezobratlých a bezpáteřních. Po volbě odcházející, říkejme mu třeba pan Majer, na nově vstupujícího významně mrkl a zašeptal: „Náš čas přijde!“ Pokud by byl na místě inspektor Trachta, reagoval by nepochybně replikou: „Hovno přijde, Majere, hovno!“
Důkazem je i nedělní (ne)demonstrace na Václavském náměstí.
A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
