Uplynulé dny byly ve znamení dalších filipik českých médií nad přístupem nového prezidenta Petra Pavla k výkonu funkce. Aktivita, s níž vstoupil Pavel do procesu, je nazývána akčností a prezident aktivistou, přičemž varovný akcent tomu dodávají zvednutá obočí novinářů. Ještě ostřejší byla označení Pavla za chrta ženoucího se za kořistí příliš brzy či výrok, že nově zvolený prezident se snaží co nejvíc odlišit od svého předchůdce! Ergo, to je mi ale překvapení!
„Mohli by si všichni,“ volá Zpětné zrcátko, „jejichž přáním je být co nejvíc jako Miloš Zeman, stoupnout do řady?“ Má-li na mysli jedince, kteří jsou vzděláním aspoň absolventy tanečních kurzů, budou řadu tvořit jen nesvéprávné existence. Co nepřirozeného je na tom, že se po zvolení vydá nový prezident do kraje označovaného za opomíjenou a tzv. vyloučenou oblast? Koná-li se za rohem mezinárodní konference o bezpečnosti, kdo by měl být jejím účastníkem za Česko, ptá se Zpětné zrcátko.
Chrt ženoucí se za kořistí příliš brzy (cit.) nebo líná veš, naložená v lihu, které tělem pulsuje jen žluč nenávisti ke všem, kteří nesdílejí názor, že nejlepší život je za rámem obrazů dědiců generalissima Stalina a vůdce Mao Ce-Tunga. Jen bez zpětné kapacity paměti delší než rok může někdo uvažovat o Zemanovi jako relevantním účastníkovi setkání odpůrců ruské agrese na Ukrajině. Opravdu nevnímá část médií rozhled a tím i význam prezidenta Pavla nad rámec okresu Pepíkova Lhota. Musí to být bývalý ředitel CIA generál Petraeus, kdo Pavlovo hodnocení vývoje rusko-ukrajinského konfliktu ohodnotí slovy: „Sdílím rezervovanost a opatrnost mého kolegy, generála ve výslužbě, který při svém posledním pověření tak efektivně a brilantně sloužil jako šéf vojenského výboru NATO, než vstoupil do ponurého světa politiky. Chtěl bych mu pogratulovat k jeho vítězství…“, ptá se Zpětné zrcátko.
Vraťme se s prezidentem z Mnichova domů, do Karlovarského kraje, k němuž má Zpětné zrcátko blízký a intimní vztah v podobě každoročních prázdnin jedné větve prarodičů, tet a strýců. Proto si klade otázku, jak může prezident ovlivnit smutnou situaci, která v kraji je. Odpověď je v její historické příčině, která nese stopy dědičného hříchu a Kainova znamení. Pojmenování Karlovarska a Sudet obecně lze posunout z termínu vyloučené oblasti k tomu, který lépe určuje příčinu dnešního stavu. Zpětné zrcátko má na mysli fakt, že dříve než vyloučenými se staly oblastmi ukradenými a vykradenými. Jde o oblasti, které patřily k nejbohatším v zemi, oblasti, z nichž jsme ty, kteří je bohatými dokázali udělat, vypráskali, pokud jsme je rovnou nepozabíjeli. Cíl, který měl vymazat z paměti vyhnání Němců, nebyl a ani nemohl být někdy naplněn. Jestliže se nepodařilo dostatečně znovuosídlit oblast fyzicky, tím méně se mohlo podařit navázat na paměť oněch míst, budovanou po generace, na to, co je nazýváno genius loci. Míněno je předávání příběhů i mýtů spojených s určitým místem a generacemi rodin. Vazby vytvářející kraj a zemi byly zpřetrhány. Nově příchozí neměli na co navázat a vlastní kořeny nechali jinde. Vše začínalo od nuly!
Vynechme kriminální část poválečných dějin tvořenou zlatokopy, kteří tam přišli jen loupit, krást, zabalit a odvézt, podporováni tehdejší politickou garniturou. Ale ani osídlení těmi, kteří sem přišli s nadějí a touhou, nebylo možné tak rychle vybudovat. I prarodiče Zpětného zrcátka patřili k těm, kteří do kraje přišli z totální chudoby za nadějí na nový začátek. V lesích lze dosud nalézt smírčí kříže někdejších obyvatel, základy budov tvořících kdysi města a vesnice. Je přirozené, že lidská sídla zanikají, pokud jde o zánik přirozený, postupný a zvolna se přesunující z vůle jejich obyvatel. Zde se tento proces odehrál násilně, ze dne na den, z noci do rána. Přirozený proces zániku či přesunu lidských sídel z důvodů změny životních podmínek se odehrává tak, že si každý bere s sebou svůj kousek dne, schopností, znalostí a začíná s nimi jinde. Zde nezbylo nic! Jen majetek bez svých majitelů a tvůrců, po němž poté, co se rozpadl během krátkého času v ruiny, nezůstalo nic duchovního, na čem lze opět stavět. Na otázku, kdo nejvíc ztratil poválečným vyhnáním Němců, je jednoduchá odpověď: My a tento proces nevratné ztráty trvá dodnes!
Lidským měřítkem dějů, budoucnosti i minulosti je délka našich životů, které jsou přitom jen jedno delší mrknutí, nic víc!
Ještě v padesáti míváme pocit nesmrtelnosti. Ano, víme, že umřeme, říká se to, ale je to tak nekonečně daleko. Vůbec se nás to netýká! Pravdu o relativitě času pochopíme až s přicházející osmdesátkou, hranicí třetí generace. Kolikátá generace v ráji zvaném Sudety po vyhnání a zabití bratra Ábela žije? Tři generace? Tak málo, tak strašně málo, skoro nic?
Bez velkého vzrušení prošla v předvečer výročí ruské agrese vůči Ukrajině českým i světovým představitelům olympijského hnutí hanebnost, když koketují s myšlenkou účasti ruských a běloruských sportovců na olympiádě v Paříži. Předseda Jiří Kejval se kroutil jak žížala ve vyjádření postoje Českého olympijského výboru k této otázce. Jeho komentář byl ostudnou ukázkou slizounství nepostavit se za věc, která neslouží byznysu a k udržení funkce. Kejval má v Mezinárodním olympijském výboru dost silnou pozici v marketingu, tedy dost silná želízka v ohni. Hledá-li laskavý čtenář důvod pro Kejvalovy rozpaky, lze odpověď najít ve rčení: „Viděl někdo někdy kapra, který by si vypustil rybník?“ Kejvalovo vyjádření bylo vlastně dost jasné. Prostě chce, aby Rusové a Bělorusové na olympiádě 2024 v Paříži byli. Ještě víc však Kejval chce, stejně jako jeho šéf Thomas Bach, předseda Mezinárodního olympijského výboru, prachy ruského obchodního a reklamního trhu, jednoho z největších.
Z argumentu, že politika do sportu nepatří, se jedinci se slabším trávicím traktem a silnější morálkou zvedá žaludek. Pokud platí rčení, že válka je pokračování politiky jinými prostředky, pak sport je jen válka vedená jiným způsobem. Ví snad laskavý čtenář o prostředí, ve kterém jsou víc vybičovány šovinistické a nacionální vášně než ve sportu? Budiž, je lepší mávat fanglemi než flintami, ale předstírat, že sport není politika a díky tomu i velký byznys, je jen velký hnus.
Velké pohoršení budilo loňské pořadatelství mistrovství světa ve fotbale v Kataru. Zpětné zrcátko není znalcem vnitřní politiky Kataru natolik, aby mohlo tvrdit, jestli to je svinstvo či ne. Podivuhodné ale je, že nevadí stejně významné sportovní svátky v Rusku nebo v Číně. Rusko přitom patří k nejagresivnějším imperialistickým státům světa bez ohledu na to, jaký režim v něm vládne. Stejný případ bylo v první polovině minulého století nacistické Německo. Je proto poučné citovat projev představitele a pozdějšího dlouholetého předsedy Mezinárodního olympijského výboru, Američana Averyho Brundage z roku 1936 po skončení Olympijských her v Berlíně. V roce 1936 už tři roky vládne v Německu tvrdý nacistický režim a světovou veřejností hýbe velká diskuze, zda se hry v Berlíně s ohledem na vnitropolitickou situaci v Německu mají či nemají konat. Na jednání přijíždí jako zástupce MOV právě Avery Brundage a nakonec přes kontroverznost situace konání her v Německu doporučuje. Pokud Zpětné zrcátko nešálí paměť, je vlastníkem obří stavební firmy a jako na potvoru získává po hrách v Německu řadu velkých stavebních zakázek.
Víme, jak olympijské hry proběhly i dopadly a jakou obří propagací nacismu byly. Po jejich konci v září 1936 napsal Avery Brundage následující komentář: „Od Německa se můžeme mnoho naučit. Inteligentní prospěšná diktatura je nejefektivnější forma vládnutí. Podívejme se na to, co se stalo během šesti sedmi let v Německu.“
V září o tři roky později začala 2. světová válka.
Je pravda, že sportovcům Zpětné zrcátko nezávidí tíhu rozhodnutí k neúčasti po letech úsilí v přípravě. Bezpochyby měl tuto zodpovědnost na sebe vzít stát, tak jako na sebe vzal zodpovědnost, že budeme pomáhat Ukrajině, ač se to řadě lidí nelíbí.
Kecy, že ruští sportovci mají lidská práva, těžko obstojí. Neměli stejná lidská práva i mrtví ukrajinští sportovci, kteří během ruské agrese padli?
Skutečně ostudné bylo vyjádření předsedy MOV Thomase Bacha, který se ohradil vůči výzvě Ukrajinského olympijského výboru bojkotu olympiády v případě, že na ní bude povolena účast Rusům a Bělorusům. V reakci na tuto výzvu, k níž se přidalo Estonsko a další země, prohlásil Bach, že to je krok přinejmenším politováníhodný! Vzápětí dokonce přidal výhrůžku, že naopak Ukrajincům bude zakázána účast na hrách i v mezinárodním olympijském výboru. Zcela jistě jde o kroky, nad nimiž zůstává zdravý rozum stát. Zatím by mělo být rozhodnou reakcí přinejmenším to, že na lidi charakteru Thomase Bacha je třeba si dát bacha, i kdyby jim na jejich kecy jakýkoliv blbeček Kejval…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
