Napadení Ukrajiny Ruskem 24. února 2022 a jím vedená současná útočná válka má stejné cíle, jako přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem 22. června 1941. Kremlem uváděné oficiální důvody agrese – denacifikace a demilitarizace Ukrajiny jsou tím fantasknější, čím víc lze z plánů i realizace vidět až neuvěřitelnou fascinaci Ruska politikou i strategií nacistické Třetí říše a jejich kopírování.
Cílem německého útoku na tehdejšího věrného spojence Sovětský svaz bylo získání životního prostoru na východě, potravinových a surovinových zdrojů. Neoddělitelně s tím souviselo i tzv. „Die Endlösung der Judenfrage“ neboli konečné řešení židovské otázky plus vysídlení místního slovanského živlu na Sibiř a obsazení prostoru německým obyvatelstvem.
Cíle dnešní ruské agrese jsou absolutně totožné. Získání životního prostoru na východě (Ukrajiny), surovinových a potravinových zdrojů této obilnice Evropy a „Die Endlösung der Ukrainenfrage“ – konečné řešení, tentokrát ukrajinské otázky. Ze strategického hlediska jde o dobytí jihu Ukrajiny, vytvoření pozemního koridoru k okupovanému Krymu a zisk, přes Azovské a Černé moře, přístup Bosporem ke Středozemnímu moři. Stejný záměr má ruská okupace Krymu a záchrana syrského režimu Bašára Asada, který se Rusku za udržení u moci odvděčil námořní základnou v Tartúsu.
Anatomicky přesnými kopiemi nejsou jen plány nacistického Německa v současné ruské modifikaci, ale i způsob realizace a bezohlednost velení vůči příslušníkům armády v základních hodnostech. Jen ten, kdo často chyběl na hodinách dějepisu, se může divit, když hlavnímu proudu ruské pancéřové divize dojdou během ofenzívy na hlavní cíl útoku, Kyjev, pohonné hmoty a jídlo. Bez možnosti manévrování jsou tak snadným terčem útoků obránců a ruským vojákům nezbývá než rabovat v bytech po uprchlících či v prodejnách. Žebrání jídla u okupovaných obyvatel se ukázalo být po zveřejněné konzumaci otrávených pirožků nejen vedlejším, ale pro okupanty také tzv. konečným řešením.
Z historie ruské resp. Rudé armády stačí připomenout ofenzívu v bitvě o Stalingrad (Volgograd) do níž sovětské velení hnalo i tisíce zcela (!) neozbrojených vojáků, jejichž úkolem bylo získat zbraň od těch, kteří ozbrojeni padli. Zůstává-li posluchači příběhu rozum stát nad tím, co hnalo neozbrojené vojáky proti německým zákopům a křížové palbě, je třeba podotknout, že to byla křížová kulometná palba do zad útočících vojáků Rudé armády z řad jednotek trestních praporů NKVD v týlu! Běžný způsob motivace sovětských vojáků k odvaze, užívaný i v řadách Svobodovy čs. armády v bitvě o Duklu.
„Kradete území a kufry“, říká svému nečekanému svěřenci hrdina filmu Kolja, Zdeněk Svěrák v roli Františka Louky. Při Svěrákových životních zkušenostech nejde o básnickou licenci. Bicykly a náramkové hodinky byly za 2. světové války pro sovětské vojáky větší trofejí než dobytí Reichstagu v Berlíně. Hromadné programové znásilňování dívek a žen bylo pak zábavou nejen na území Německa, ale ve všech zemích při postupu Rudé armády. Podle německého historika Jörga Baberowskiho se tak dělo ze vzteku, jenž sovětští vojáci cítili vůči německému civilnímu obyvatelstvu, když z důvodů původu a negramotnosti nedokázali za hranicí Sovětského svazu v okupovaných zemích národnost místního obyvatelstva rozlišovat. Dalším důvodem bylo bohatství, v němž lidé v osvobozených resp. dobytých zemích žili:
„V dopisech domů často psali: Němcům tady teče voda přímo ze stěny, mají porcelán a na oknech záclony. Co, proboha, mohli pohledávat u nás?“, uvádí Jörg Baberowski.
Svět je ohromen a zděšen válečnými zločiny, vražděním a popravami civilistů bez rozdílu věku a pohlaví v Buči a dalších ukrajinských městech, jako by nikdy neslyšel o Katyni. Kolem 25 000 (!) polských zajatců popravily v lesích u polské Katyně jednotky NKVD, operující v Polsku po vzoru svých kolegů z SS Einsatzgruppen. Když Armija Polska kapitulovala na německo-polské frontě, vpadla hrdinná Rudá armáda Polákům 17. září 1939 do zad z východu a 25 000 příslušníků velitelského sboru polské armády i rezervistů z řad polské inteligence popravily oddíly NKVD jednotlivě střelou do týlu. Když fronta wehrmachtu během útoku na Sovětský svaz přešla Katyni a masové hroby byly Němci odhaleny, stejně jako dnes tvrdili Rusové, že s masakrem nemají nic společného. Zřejmě i tehdy šlo o denacifikaci – Poláků. Katyňská lež vydržela Rusům za hanebného mlčení Spojenců i při norimberském procesu, kdy místo na lavicích obžalovaných seděl Sovětský svaz na místě hlavních žalobců a teprve v roce 1990 přiznali sověti vinu.
Další historickou paralelu připomnělo vyhrožování prezidenta Putina na počátku současné ruské agrese, kdy varoval svět, pokud by se chtěl do „speciální mírové operace vměšovat“. Slova o tom, že „díky držení atomových zbraní Ruskem by svět poznal zatím nepoznané“zněla děsivě. Ale ten, kdo nemá stejně krátkou paměť jako Vladimir Putin i mnozí západní „čunitelé“ se může zamyslet. Nebyla černobylská katastrofa atomové elektrárny, způsobená lemplovstvím ruských odborníků, rovna shozu taktické nukleární bomby, aniž by svět kdokoliv varoval?
Sexy bezmozek
Jiří Paroubek poté, co zjistil, že mu v politickém comebacku nepomůže lesklé sako Hugo Boss, role cvičitele lekce jógy, a že spolehnutí není už ani na Marťany, zapnul svůj sexy mozek a rozhodl se, že to v oblasti vesmíru přece jen zkusí. Před nedávnem přistál Zpětnému zrcátku na stole starší text Paroubkova rozhovoru pro prokremelský web Sputnik. Vzhledem k tomu, že rozhovor byl zveřejněn 31. prosince 2021, vypadalo to nejdřív na silvestrovský joke, ale opak je pravdou.
Na otázku redaktora: „Vrbětice – je to kostlivec ve skříni? Nebo promyšlený strategický tah? Koho a proč? Z jakého důvodu jsme si tak poškodili vztahy s Ruskem?“, vypadlo z expremiéra Paroubka cosi, co nelze před desátou večerní ani přesně pojmenovat. Jde o tak silný myšlenkový průjem, že Zpětné zrcátko „nesmí ani naznačovat“, jak by řekl klasik.
„Myslím, že je to promyšlený tah, přinejmenším od českých zpravodajských služeb (ale kontext a pozadí mohou být širšího charakteru), je to součást dávno rozhodnutého zápasu o to, kdo zde bude mít rozhodující vliv. Už před lety jsme se stali členy NATO i EU, já sám vidím tento boj jako dávno rozhodnutý… je to nepříjemné a pro česko-ruské vztahy smrtící“, sdělil Paroubek. Slova jak z moskevské Pravdy! Pokud bychom se drželi duševních velikánů vzor Paroubek, mohly dnes jednotky naší armády stát před Kyjevem v boji za denacifikaci Ukrajiny. Paroubkovo tvrzení navozuje otázku: „Proč to dělá?“
Věřit podobným myšlenkovým pochodům může jen ten, kdo si dělá naděje na finále zábavné soutěže Russian Idiot, parafráze americké TV show American Idol. „Giorgino“ to ale nebude mít snadné, na špici Top Ten ruských švábů je narváno většími esy.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
