Blížil se první den září roku 1310 a vinice na březích Rýna u Speyeru slibovaly, že úroda vyhlášeného ryzlinku přinese městu další bohatství. Důvodem nevídaného srocování lidu a mumraje byl chystaný sňatek panovníkova syna s princeznou ze vzdáleného českého království. Tématem řečí pak údajná ženichova ztepilost a jeho mládí, stejně jako prý málokdy vídaná krása nevěsty. Jen hrstka vyvolených znala pravdu o tom, jak dlouhou cestu bylo třeba ujít, než synovi římského krále Jindřicha VII. Lucemburského – čtrnáctiletému Janovi a osmnáctileté Elišce Přemyslovně zbývaly poslední kroky k oltáři špýrské katedrály.
Jejich svatba měla ukončit dlouhé období politického chaosu v Čechách po dramaticky rychlém vymření přemyslovské dynastie po meči a pro Lucemburky důkazem vzestupu a zisku věna velmi bohatého království. Svatebnímu dni předcházelo půlstoletí intrik, zvratů, jednání, rytířských smrtí v bitvách, ale i vražd. Po nikdy nevysvětleném zavraždění Václava III. se české země ocitly bez krále v posloupné dynastické linii a vypukl boj o získání koruny.
Plány na převrat
Ve chvíli, kdy mohl slavit Jindřich Korutanský, začaly intriky zbraslavského a sedleckého opata, které směřovaly – z dnešního pohledu – k převratu. Oba mocní muži zosnovali plán, jak aspoň z poloviny vrátit moc do přemyslovské linie – byť jen po přeslici. Pro úspěch bylo však třeba zajistit souhlas té, jíž se měl týkat – vnučky Přemysla Otakara II. a dcery Václava II. – princezny Elišky Přemyslovny. V kryptě Spytihněvovy baziliky, jejíž základy dnes leží pod podlahou katedrály sv. Víta, uvádí na utajené schůzce opat Konrád Elišce špatnosti vlády Jindřicha Korutanského a apeluje, aby byla pro dobro země ochotna vdát se za syna římského krále Jindřicha VII. z rodu lucemburských hrabat – čtrnáctiletého Jana.
Opatova „mission impossible“ se setkává s úspěchem, když Eliška, která zdědila přemyslovské vlastnosti – sebevědomí a ctižádost, ale i panovačnost a vychytralost – po chvíli váhání souhlasí. Prvním cílem diplomatických jednání s Jindřichem VII. je společné úsilí o sesazení Jindřicha Korutanského a souhlas Jindřicha VII. s nabídkou českého trůnu jeho synu Janovi. V průběhu schůzek je dvorskému ceremoniálu a diplomatickému protokolu věnována stejná péče a pozornost jako obsahu jednání, a proto jejich součástí je ovlivňování výsledku i na odiv dávané bohatství delegací. To je prokazováno nejen oblečením pánů a jejich doprovodu, ale i četností služebnictva, výběrem hostinců, v nichž jsou delegace ubytovány i přepychem hostin a zábavy.
To vše stojí nemalé peníze, které platí účastníci. Proto jedním z nejdůležitějších procesů před schůzkami je výběr členů delegace, hlavně jejich dostatečná movitost a ochota krýt náklady. Za to pak donátoři očekávají pozdější náhradu v podobě majetků či funkcí ve státní správě, které jim přinesou peníze zpět. Už sama účast v delegaci a přítomnost na jednání, byť bez zásadního vlivu na výsledek, je tak otázkou prestiže neboť přináší vyvoleným větší vliv, moc, více kontaktů a tedy i peněz. Inu, nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.
Delegace se s Jindřichem VII. setkávají v Heilbronnu 14. srpna 1309. Zvláštním zpravodajem událostí je Konrádův pozdější nástupce Petr Žitavský, který ve své Zbraslavské kronice podrobně líčí úsilí cisterciáků, jak získat pro český cíl Jindřicha VII., ale i jejich snahu prosadit plán v samotných Čechách. Jindřich VII. navrhuje za českého krále bratra Walrama, protože považuje české království již nyní za říšské léno.
Negativní roli hrají i pomluvy. Podle nich je české prostředí zkorumpované – to je mi překvapení! – a navíc pomluvy opakují tradovaná tvrzení, že česká šlechta připravila o život své vládce. O Elišce se mluví jako o ženě s pochybnou pověstí a pomluvy její osoby neustaly ani po slavnostním uvítání na dvoře Jindřicha VII., který opětovně vznáší námitky proti sňatku české princezny s jeho synem. Pomluvy však rázně utne Eliška, když žádá, aby její panenství bylo stvrzeno lékařským vyšetřením, byť o tom, zda provedeno bylo, kroniky mlčí. Ale pokud k němu došlo, nešlo o nijak ponižující úkon, protože podle francouzského dvorského zvyku bylo obvyklé, že se nevěsta musela podrobit prohlídce, dokazující, že je zdráva a schopna rodit následníky.
Česká delegace odmítá Walrama i princip sekundogenitury, tj. vlády vedlejší rodové větve, a trvá na vládě dle principu rodového nástupnictví. Souhlasí, že Čechy budou Jindřichovi VII. uděleny v léno, ale až po svatbě Jana s Eliškou. Během debat se vyznamenal výřečný opat Konrád, když vychváli princeznu Elišku tak, až nakonec Jindřich VII. prohlásilí, že: „…žádná jiná dívka se nesmí stát v Čechách královnou než Eliška!“ Pikantní byl závěr audience, kdy dal Jindřich VII. jasně najevo, kdo je kdo. Když totiž opat Konrád žádal o písemné potvrzení králových slov, byl poučen, že: „O slovu vládce se nepochybuje.“
Jindřich VII. pak už nebrání tomu, aby byl českým králem zvolen jeho syn Jan a není divu! V nabídce je bohaté království i hlas kurfiřta – říšského knížete – a jde přitom o hlas nejváženější, o hlas českého krále. Jen sedm mužů ve funkci kurfiřta má právo volit krále Svaté říše římské. Jsou cosi jako dnešní eurokomisaři – bez národní nominace – zato s mnohem větším vlivem i bohatstvím.
Patří k nim tři církevní hodnostáři – arcibiskup kolínský, mohučský a trevírský a čtyři světská knížata – falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský a – český král! Pánové zastávají i nejvyšší říšské úřady s půvabnými názvy – arcikancléř, arcikomorník, arcistolovník či arcičíšník, což je titul patřící českému králi. A to se počítá!
Úprk princezny
Ihned po schůzkách v Norimberku a Frankfurtu n.M. je za dramatických okolností zorganizován tajný a spěšný odchod princezny Elišky, která mizí z Prahy s malým doprovodem v převlečení za stařenu již 28. května 1310. Do Speyeru vjela týden před svatbou a 26. srpna 1310 byla představena králi i říšské politické a společenské elitě. Jindřich svého rozhodnutí nelituje, protože jej sebevědomá a krásná princezna Eliška zcela okouzlila.
Jásající davy, vlajkosláva, trubači a bubny, rytířské turnaje a plné ulice. Zevlouni, kejklíři a komedianti, prodavači čehokoliv komukoliv, kapsáři, zloději a prostitutky – všichni považují tento den za velmi významný. Průvod rytířů, knížat, hrabat a mnoha dalších se blíží do králova sídla za hlasitého volání účastníků. Oslavné výkřiky se mísí s tóny trubek, harf, rohů i píšťal a údery bubnů. Uprostřed jede princezna Eliška, jejíž spanilost umocňují zlatem zdobené šaty a šperky. Tchyně, královna Markéta Brabantská, je synovou snoubenkou nadšena jako zpočátku všechny tchýně a opakovaně ji objímá a líbá. To vše Elišku doprovázející Češi: „… většinou německého původu, sledují všechnu tu slávu se slzami v očích.“ (sic!), píše Zbraslavská kronika.
Dne 1. září roku 1310 se Speyer dočkal. Za přítomnosti stovek významných hostů i mnohatisícového davu bezejmenných se koná svatba Jana a Elišky. Údiv vzbuzují jídla a nápoje přinášené rytíři, vybranými k obsluze u králova stolu. Mezi stoly procházejí i jiní ozbrojenci rytířského stavu, kteří mají na starost ochranu účastníků a pořádek a nad vším vlaje nad královým stolem prapor se znakem českého království.
„A tak, když se schyloval den hostiny k večeru, aby byly vykonány všechny požadavky svátosti manželství, byli po předchozím svatém požehnání na jednom loži spojeni mladý ženich a nevěsta. Avšak hlučná radost okolo stojících a radujících se nedopřávala klidu jim oběma, jak oné noci spolu leželi. Druhého dne ráno všichni vstanou, pokračují v radovánkách, a tak se opět onen den a celá doba onoho týdne věnuje a určí příjemným zábavám“, končí své vyprávění Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice.
Veselý jásot davů, hudba i halas svatebních hostů ze všech koutů Svaté říše římské doléhá i do ticha lodi katedrály – k náhrobkům pohřbených římskoněmeckých králů a císařů. Také k náhrobku muže, který by nad tím vším, pokud by se toho dne dožil, udiveně kroutil hlavou. Je jím Rudolf I. Habsburský, přemožitel a původce smrti nevěstina děda, krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278. Inu, dějiny jsou plné paradoxů…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
