Vladimír Mertlík: Komoušská krádež století. Opravdu nejsme jako oni? | Reflex.cz
nahoru

Vladimír Mertlík: Komoušská krádež století. Opravdu nejsme jako oni?

Vladimír Mertlík8. června 2020 • 16:30
Vladimír Mertlík: Komoušská krádež století. Opravdu nejsme jako oni?
foto: ČTK

Ve víru událostí posledních dnů poněkud zapadlo 67. výročí událostí, jejichž průběh stojí za to připomínat hned z několika důvodů. V sobotu 30. května 1953 zaměstnanci obchodů stahovali rolety už v 17 hodin. Únavu z obsluhy nekonečných front navíc zvyšovaly konflikty vznikající mezi kupujícími ve snaze vykoupit všechno zboží s co nejdelší trvanlivostí i šíří využití. Platilo to pro obchodní domy i malé krámy bez ohledu na sortiment a nákupní horečka se den ode dne zvyšovala šeptandou o blížící se měnové reformě.

Hysterii zhoršovala i dlouhodobá katastrofální situace na trhu spotřebního zboží limitovaná od roku 1939 (!) přídělovým systémem. Zapojením země mezi sovětské gubernie byla zničena předválečná rozvinutá struktura lehkého průmyslu. Hlavní síla – 32 % výroby – produkovala jen armádní techniku a 50 % investic mířilo do rozvoje těžkého průmyslu v přípravě na 3. světovou válku, jejíž začátek Sovětský svaz plánoval na duben 1954. Vnitřní ekonomická krize měla řešení ve změně struktury hospodářství a možnosti nákupu zboží, které na trhu chybělo.

Bolševický systém ale našel jinou cestu, jak srovnat přebývající peníze občanů vůči chybějícímu zboží – rozhodl se jim peníze prostě ukrást. Loupež, která vrátila zemi o řadu let zpět, milionům lidí vzala úspory a desetitisícům celoživotní existenci, se odehrála 1. června 1953.

Smrt masových vrahů

Končilo přitom jaro plné nadějí. Nejprve 5. března zemřel Josef Stalin, po Mao Ce-tungovi druhý největší masový vrah dějin. Když 6. března přineslo Rudé právo v černém rámu zoufalé titulky: „Sovětský lid a pokrokové lidstvo se loučí s učitelem a otcem, soudruhem Stalinem,“ vzbudilo to u většiny lidí tichou radost a očekávání.

„Pod prapory Lenina a Stalina půjdeme dál a dojdeme k socialismu!“ prohlásil Stalinův zastupující gubernátor Klement Gottwald, ale sám moc daleko nedošel. Když se 11. března vrátil ze Stalinova pohřbu, stěžoval si už na letišti Antonínu Zápotockému na nevolnost. Podle režimu šlo o nachlazení, ale příčiny onemocnění byly vážnější – závislost na alkoholu a pokročilé stadium syfilidy. Výsledkem pak výdutě srdeční aorty, kvůli nimž 14. března Klement Gottwald zemřel. Ale ani smrt dvou masových vrahů nezměnila stav věcí.

Není reforma jako reforma

Měnová reforma 1949 v Západním Německu byla součástí Marshallova plánu a díky ní je v roce 1953 Spolková republika Německo v cíli tzv. německého hospodářského zázraku. Ta československá je od začátku jiná obsahem, cíli i realizací. Ještě v pátek večer 29. května ujišťuje prezident Zápotocký občany, že „…naše měna je pevná. Měnová reforma nebude! Všechno jsou to jen fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ O necelých 24 hodin později – ve chvíli, kdy zavřely všechny obchody – oznamuje předseda vlády Viliam Široký, že stávající bankovky platí jen do konce měsíce – to znamená do pondělního rána! Pak budou měněny za nové, dávno předtím vytištěné v Sovětském svazu! Cílem je nejen likvidace koupěschopnosti obyvatel, ale i dosud přežívajících soukromých živnostenských a podnikatelských struktur.

Mzdy i ceny se totiž přepočítávaly v poměru 5:1, stejně jako hotovost – ale jen do výše 300 Kčs na osobu a navíc jen „u osob, které nepoužívají námezdní práci“, stejně jako „v případě hotovosti právnických osob“. V těchto případech byl poměr 50:1 Kčs! Měnil-li tedy hotovost občan – zaměstnanec – za stávajících 300 Kčs, dostal 60 Kčs nových. Pokud ale zaměstnával jen jediného člověka, dostal za těch samých 300 Kčs v nových jen 6 Kčs!

Nejen to! Vklady do 5 000 Kčs byly měněny v poměru 5:1, ty vyšší – do 10 000 Kčs v poměru 6,25:1, do 20 000 Kčs pak 10:1, do 50 000 Kčs 25:1 a dále už jen v poměru 30:1 Kčs. I to se zdálo soudruhům málo, a tak vklady vložené na účty po 16. květnu byly měněny kurzem 50:1. To ale neplatilo pro vklady na podnikovém spoření, které se přepočítávaly 5:1, zatímco prémie životního pojištění 20:1!

Diskriminační byly i výměny zůstatků na účtech. V případě státních organizací a bolševických JZD se přepočítávaly v 5:1, zatímco soukromým podnikům a zemědělcům v poměru 50:1! Bez náhrady (!) pak byly rušeny vázané vklady z měnové reformy 1945, závazky z cenných papírů vydané před rokem 1945 i závazky dluhopisů státních i jiných finančních institucí vydané po roce 1945. Členové KSČ ale dostávali „spravedlivě“ lepší kurs než ostatní, nevázaný na výši částky.

„Za účelem dosažení cílů poškodila měnová reforma velké množství drobných i velkých střadatelů, živnostníků a obchodníků, kteří přišli o provozní kapitál,“ uvádí Wikipedie. Opak je pravdou… Primárním cílem měnové reformy bylo právě jejich poškození a zničení.

Protestující škodováci

Ale zdá se, že co je moc, to je příliš! V řadě měst dochází k celkem 130 stávkám a nepokojům, z nichž největší se 2.–5. června 1953 odehrály v Plzni. Protesty začaly v plzeňské Škodovce již druhý den po oznámení měnové reformy. Podnik vyplatil mzdy úmyslně předčasně, aby je nemusel vyplácet po měnové reformě, a tím výplaty znehodnotil. Vzpoura se šířila i do jiných podniků a hloučky nespokojenců se spojily v dav. Kolem 11:00 se vydal do centra a u radnice vytvořil masu v počtu asi 20 tisíc osob.

Po volání protirežimních hesel byli vysláni na radnici zástupci, kteří byli ihned zatčeni. Dav poté radnici obsadil, vyházel okny busty Gottwalda, Stalina a nahradil je portréty Beneše. Následně dav obsadil městský rozhlas i soud, kde ničil spisy a proběhl i pokus o útok na věznici Bory a propuštění politických vězňů. Poté, co došlo ke střelbě ze strany jednoho ze soudců, byli jiní, účastní na politických procesech, napadeni a zbiti.

Na Dukelském náměstí hořel obří transparent „Se SSSR na věčné časy!“ a dav zabránil hasičům v hašení tím, že jim přeřezal hadice. Oddíly Lidových milicí a SNB ztratily nad situací kontrolu, a když demonstranti zcela ovládli město, byla k potlačení povstání povolána armáda, StB i vojsko Ministerstva národní bezpečnosti. Ty pak získaly kontrolu nad městem zpět.

Následně byla zorganizována stoupenci režimu demonstrace na jeho podporu. Jejím vyvrcholením bylo stržení pomníku T. G. M., při němž se nejvíce vyznamenal herec Josef Větrovec, který Masaryka oběsil na oprátce, za kterou byl bronzový zakladatel státu vyzdvižen na náklaďák a téhož dne v Závodech V. I. Lenina – dříve Škodových závodech – roztaven. Účet povstání zněl na dva mrtvé, 200 zraněných demonstrantů a 48 členů ozbrojených složek. V příštích dnech bylo ve všech městech zatčeno a v politických procesech potrestáno vězením, propouštěním, vystěhováním i dalšími tresty více než tisíc osob.

Rozsah povstání režim zaskočil mj. proto, že se jej účastnili i členové KSČ. Nemělo sice šanci na celkový úspěch, ale na řadu let bylo morální vzpruhou. Donutilo také režim ke krokům, jimiž se pokusil ve společnosti obnovit svou podporu zvýšením životní úrovně obyvatel. Bohužel se ukázalo, že tato politika „gulášového socialismu“, použitá již během protektorátu ke zvýšení produktivity práce ve prospěch wehrmachtu, je v českých zemích úspěšná. Stalo se tak i tentokrát a komunistickému režimu se podařilo svou moc znovu upevnit. Brzy se to hodilo!

Po plzeňském protibolševickém povstání, které bylo první, byť jen s ekonomickými kořeny, přišly další. Jen o čtrnáct dní později – 17. června 1953 – došlo k povstání v Berlíně a NDR, o tři roky později se vzedmula vlna násilných demonstrací v polské Poznani a vrcholem byla občanská válka v Maďarsku v říjnu a listopadu 1956, kterou Rudá armáda – pod velením hrdinného maršála Koněva – utopila v krvi s pomocí tanků a letectva.

Nepoučili jsme se

Přes tato opakovaná jatka jsou u nás v roce 1968 občanská naivita či hloupost znovu tak velké, že veřejnost hledá „socialismus s lidskou tváří“. O rok později (1969) – za hvízdání kulek z hlavní samopalů lůzy Lidových milicí, Veřejné bezpečnosti (sic!) a kulometů tanků vlastní armády – pak národ ovcí oddaně pobekává: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ směrem ke šmejdům, kteří drží prst na spouštích. Jako by se ovce radily s vlky, co bude k večeři!

Příliš se nezměnilo ani během posledního převratu v roce 1989, protože přece: „Nejsme jako oni!“ Možná právě to je ta chyba! A vůbec, opravdu nejsme jako oni?

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější