Ochutnáváme několikrát týdně. Pravidelně. Od konce září, kdy jsme měli vinobraní. Ale že to nebude žádná sláva, jsme věděli už v létě, když jsme každodenně po ránu procházeli mezi stovkami hlav vinné révy. Přesto jsme ještě v červenci málo vážili archivů pět, sedm let starých, nad kterými i profesionální znalci vína slastně pomlaskávali a my je popíjeli po litrech na terásce vedle vinohradu. Teď je venku mínus sedmnáct, ve sklepě celoročních plus dvanáct a v sudech víno, nad kterým si strýc vinař láme hlavu. Co když bude takových špatných let víc a naši se zase vrátí k těm globalizovaným sirupům z Chile nebo Austrálie?
Vinaři se radovali, že se drsná dřina vyplatila, a zákazníci juchali, neboť měli sedmičku výborného výběru z hroznů za 70 korun. Letos byla úroda hroznů mizerná. Ne, že by vůbec nebyly – i když jich bylo až o polovinu méně – ale to, co uzrálo, v sobě nemělo dost cukru a kyselinek.
Letošní víno tak víc než kdy jindy bude záležet na umění vinařů. Protože skvělé hrozny nesmíte jen zkazit. Kdyžto vykouzlit ze slabších hroznů víc než dobré víno (samozřejmě bez chemie a podvodu, což malí moravští vinaři nedělají – přece nebudou trávit sami sebe, když z jedné bečky natahují štuprem sobě i šlauchem na prodej) je vážně umění.
Opíráme se zaklínění mezi sudy ve sklepě, jež máme pod domem, zkoušíme, které letošní víno má přece jen šanci a kupodivu není to tak hrozné, jak jsme čekali. Ale ještě pár takových let a domácí vinaři budou opět odepsaní.
