Barošovy epileptické záchvaty, pár sprintů po lajně, ale hlavně dlouho očekávané odtajnění toho, komu patří fotbalový klub Slavia - to vše nabízí dnešní přátelské utkání mezi Slavií a Arsenalem.
Ahoj, Mildo,
promiň mi tu odmlku, ale už jsem zpátky. Chápu Tvoje rozčilení nad repre, ale jako někdo, kdo nad českou reprezentací zlomil hůl (kterou jsem samozřejmě jako každý správný oportunista připraven zvednout a slepit v okamžiku, kdy bude v reprezentaci jiný trenér, jiná základní jedenáctka, případně budou splněny mé další požadavky), se nemůžu přidat. Vím jen z doslechu, že Baroš předváděl v pokutovém území své tradiční epileptické záchvaty (lehnout, škubat sebou a pak překvapeně koulet očima, když to nikdo nepískne) a že český výběr je první tým na světě, který potřebuje nikoli jednu, ale hned dvě nafilmované penalty nikoli na vítězství, ale alespoň na remízu.
No nic, já jsem sledoval místo toho zápas Anglie a Švýcarska, v němž exceloval náš Theo Walcott. A exceloval způsobem, který je pro něj typický.
Vyběhl na trávník, po rozehrání dal pár sprintů po lajně, asi třikrát se dotkl míče, přihrál Rooneymu v deváté minutě na první gól ... a pak bum na trávník, chycení za kotník, agonický výraz, nosítka atd. ... všechno, co my, fanoušci Arsenalu, tak důvěrně známe. Vlastně mne překvapují jen dvě věci — že vydržel celých devět minut na hřišti a že jeho léčení má trvat pouhých šest týdnů. Minulou sezónu to bylo taky touhle dobou, ale byla to záda a do vánoc a Van Persie už měl loni touhle dobou zlomenou nohu z nějakého nesmyslného přáteláku.
Ale protože WE ARE ARSENAL, jak se hrdě zpívá v jednom našem chorálu, nebylo to samozřejmě všechno. Jediný hráč současného kádru, kvůli němuž bych byl ochoten porušit své zvyky a dát si na klubový dres něčí jméno a číslo, totiž stoper Thomas Vermaelen, se vrátil z repre srazu také na nosítkách. Což je super, protože máme zhruba polovinu základního kádru v nemocnici a následující měsíc hrajeme asi tři zápasy týdně (liga, Carling Cup s Tott******m, nějakou tu Ligu mistrů plus Premiership, kde máme 3. října solidně rozjetou Chelsea). To všechno za situace, kdy se nám nesmí zranit ŽÁDNÝ stoper ani ŽÁDNÝ útočník, protože nikoho dalšího my, velký mezinárodní tým s ohromným zázemím, prostě nemáme.
Ve světle těchto informací byla víkendová výhra 4:1 s Boltonem povzbudivá, a k tomu jen jeden zraněný na naší straně! A navíc Abu Diaby, o jehož přínosu fotbalu jako sportu mám opravdu značné pochybnosti.
Takže abych tě něčím potěšil — je vlastně dobře, že česká reprezentace vypadá, jak vypadá. Vzhledem k tomu, že v ní nehraje nikdo nejen ze Slavie, ale prakticky nikdo z domácí ligy, jsi ušetřen opravdu ošklivých starostí. Vezmi si, jak špatně by se Vám rozprodával kádr plný lazarů ...
P. S.: A mimochodem, můj nejoblíbenější drb minulého týdne. Možná to nevíš, ale už nějakou dobu je na prodej část podílu v Arsenalu (asi 15 procent). Minulý týden se začalo mluvit o tom, že podíl možná koupí ... rapper Jay-Z. Ale údajně jen pokud „bude mít možnost aktivně se podílet na chodu klubu“. K tomu jen tři věty. Je to Američan. Fotbalu říká soccer. A asi nikdy neviděl jediný celý zápas nejen Arsenalu, ale jakéhokoli fotbalového týmu. Pokud to celé klapne, pak budeme, alespoň stran majitelů klubů, v hajzlu oba stejně.
Zdarec, Luďku,
v úvodu mého dopisu bych Ti chtěl poblahopřát k narození Bernarda. Chápu, jak tě před porodem musely iritovat nejapné billboardy v metru na nový satelitní kanál, který má práva na Premiér League, když nutily lidi, aby své děti pojmenovali Chelsea. I když … abych plně pochopil Tvou zuřivost, muselo by na plakátech stát: „Dejte svým dětem jméno Karel Jarolím.“ Jakože by se mi kluk jmenoval Karel Jarolím Erben Tesař? To bych byl ochoten skočit do kolejiště.
Dalším zastavením na křížové cestě, jež neskončí jako v evangeliích na hoře, ale ve sklepě ligové tabulky, byl Hradec Králové, lépe řečeno hřiště obřích rozměrů, na němž kdyby přistálo během zápasu letadlo, nikdo by si toho nevšiml. Svatý Josefe, dokázali jsme hrát vyrovnanou partii s mužstvem, které před rokem hrálo druhou lidu! Ovšem s tím rozdílem, že my nemáme útočníka, jenž by přijal balón obrácený zády k bráně, otočil se a vystřelil. I proto pro nás velké vápno zůstává Chrámem nepoznání, Polem zapovězení, nebo Tajemnou komnatou, do níž se za celých devadesát minut podívá pouze Jarda Černý. Stejně v ní nic neviděl, měl zavřené oči, čili neuklidil míč k tyči, ale nastřelil zbrkle brankáře.
I tentokrát Černokněžník provedl jeden ze svých pověstných mentálních triků, jimž rozumí jenom on sám – jestliže černá perla Dembelé jako jediná v zápase s Olomoucí smrděla gólem, bylo v logice jeho vyšinutého trenérství, že ho v Hradci pustil na pažit na poslední tři minuty zápasu.
Jediné, co mě utěšilo, bylo, že v brance tentokrát nebyl létající Fin, ale Iron-man Martin, který v poslední minutě vytasil jeden ze svých čarovných zákroků a zachránil Tě našim srabům aspoň bod.
Tak! A teď Ti konečně řeknu jméno majitele Slavie, jméno, KTERÉ NIKDY NEMĚLO BÝT VYSLOVENO:
Jedna paní povídala, že ten člověk se jmenuje P E T R S I S Á K.
Je to Pitrův a Rosenův kámoš a zde je jeho „sívíčko“: 1, 2 a 3.
Luďku, kamaráde,
sám asi uznáš, že proti tomuhle je ten Tvůj Jay Z Medvídek Pú. Jelikož chci, aby byla zřejmá délka cesty, na jejímž konci se teď krčí zbědovaný klub, ocituji zde její počátek, výchozí bod, ukrytý v posledním odstavci knihy Věčná Slavia:
„... jde o návrat do ztraceného ráje, o splnění Koškova, Pláničkova, Bicanova a Veselého odkazu, o sílu a slávu a velikost Slavie, pro niž žily, trpěly a radovaly se mnohé generace.“
Ach jo.
