
Felipe Fernández-Armesto, profesor světových dějin životního prostředí na Queen Mary College v Londýně to říká zcela jasně: „Zakládáme pole tam, kde rostla divoká křoviska. Přírodní prérie měníme na pšeničné lány. Poušť přetváříme na zahradu, ale z jiných zahrad vytváříme pouště. Kde najdeme lesy, pokácíme je, a vysázíme nové tam, kde nikdy žádné nebyly. Některé přírodní druhy likvidujeme a jiné vyvíjíme pomocí selekce křížením. Někdy likvidujeme kopcovitý přírodní terén a na vzniklé rovné pustině budujeme nové prostředí, sloužící naším potřebám…Největším paradoxem tohoto lidského příběhu je, že čím více zasahujeme do přírodního prostředí s cílem ho změnit, tím více jsme zranitelnější: smrtelně jsme ohroženi prudkými pohyby země, katastrofálními a nepředvídatelnými následky našich zásahů. Nemáme kam utéci.“
Ano, je to bez pochyb: ve srovnání s ostatními živočichy této planety Země si klademe ctižádostivé cíle. Ovšem tyto „cíle“ se mohou stát právě opakem toho, čeho jsme chtěli původně dosáhnout. V Izraeli sněží na pomeranče. V pouštních oblastech USA dochází k záplavám. Neškodné pstruhové potůčky v jižní Francii se stávají nevypočitatelnými dravými veletoky, strhující sebou celé vesnice. Za polárním kruhem nesněží ani nemrzne. Lední medvědi, kdysi lenošící na obrovských ledových plochách, nyní plavou sem a tam, zoufale hledajíc nějaký kolem plavoucí ledovec. Pohraniční oblasti Čech, Německa a Polska žijící po staletí v relativním klidu a pohodlí, nyní postihují až tři povodně do roka, připomínající biblické záplavy. Kdo si nepostavil, coby Noe, loď na kopci a nenastěhoval tam všechny propriety včetně příbuzenstva a domácího zvířectva, ten už se s tím vším asi vůbec neshledá. Podle tvrzení polského rozhlasu „Informacyjna Agencja Radiowa Polskiego Radia“ v zaplavených oblastech našeho severního souseda prý neexistuje ani jedna rodina, kde by se z příbuzenstva někdo neutopil. Jedná se hlavně o oběti starší generace, kteří nestačili před mohutnými přívaly vody uprchnout. Naši západní sousedé v německém Sasku v oblastech největších povodní zase postrádají takřka všechen domácí skot a drůbež. Utonuli v rozbouřených vodách a silný proud je odnesl po Labi někdy dokonce až do Hamburku.
Jedná se o katastrofy nepopsatelných rozměrů, v řádu stovek miliard euro. Jak to bude trvat dlouho, než výše uvedený trest boží, položí na lopatky náš celý hospodářský systém?
V této souvislosti hovoří někteří britští politologové o tzv. „konci dějin“ (The End of the History) i když se někdy onen výrok omylem překládá jako „konec světa“. Harriet Swainová ve své publikaci „The Big Questions in History“ (Velké otázky dějin) sice uvažuje o tom, že lidstvo by mohl následkem přírodních katastrof zaniknout nikoli fyzicky nýbrž jako nositel kultury a civilizace. Jedinci, kteří by přežili velké přírodní katastrofy nebo dokonce třetí světovou atomovou válku, by nemohli pokračovat v dosavadním kulturním vývoji. Klesli by automaticky na úroveň „Stone Age“ (doby kamenné). Nastal by konec dosavadních lidských dějin. Swainová je však „optimistkou“ a říká: „Nerozum vládne rozumu a ideály revoluce jsou korumpovány mocí. A tak se zdá, že dokud žijeme a dýcháme, o konflikty nebude nouze – bude dost válek, bídy, nenávisti, smrti a krutosti na to, aby dějiny pokračovaly.“