„Stárnutí není nic jiného než zlozvyk, na který opravdu zaměstnaný člověk nemá čas.“ Slavný citát francouzského spisovatele Andrého Mauroise dokonale sedí na trojici osmdesátníků, ikon ve svých oborech – na imunoložku a bývalou ředitelku Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky profesorku Blanku Říhovou (80), anglistu a překladatele kompletního díla Williama Shakespeara profesora Martina Hilského (80) a profesora Pavla Pafka (82), který coby chirurg se svým týmem v roce 1997 jako první v České republice provedl transplantaci plic. V čem tkví jejich vitalita, činorodost a pozitivní vztah k práci? Jako první přinášíme příbeh profesora Pafka. Na další se můžete těšit v nejbližších dnech.
Každé ráno buď nasedá na Vltavě na kajak, anebo jezdí podél břehu řeky na kole. Profesor Pavel Pafko v červenci oslaví 83. narozeniny, nicméně ze svého životního tempa nikterak neubírá: „Pohyb je součást života. Nepohybovat se je začátek konce,“ říká známý lékař.
Bratislavský rodák Pavel Pafko během dospívání dlouho nebyl rozhodnutý o své budoucí profesi: „Otec, který byl právník, mi radil, ať nechodím na právnickou fakultu. Prý že se změní politické poměry a právo bude úplně jiné. Měl pravdu. Když jsem si selektoval, kam bych se nejlépe hodil, tak mi vylučovací metodou nakonec vyšla medicína.“
V roce 1957 se přesunul za studiem do Prahy, kde nastoupil na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Na pražské univerzitě budoucího známého chirurga začala formovat předválečná generace učitelů: „To byla stará garda pedagogů, od kterých jsme se učili i chování člověka k člověku,“ popisuje. „Já měl několik vzorů – v dětství to byli přirozeně rodiče, následně mě další lidé inspirovali v práci, ve sportování, rovněž má žena mi byla v mnohém velkým vzorem. A syntézou všech jsem si lepil svou životní cestu. Upoutat se jenom na jeden zdroj je určité ochuzení, dojdete maximálně tak daleko, kam se dostal právě daný vzor.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
