Člověk ví, že to jednou přijde. Nepřipouští si to, snaží se to vytěsnit, ale jednoho dne ho to dožene. Letní prázdniny. Nejsmutnější období v životě rodiče dítěte školkou, ale i školou povinného.
Zatímco pro rodiče batolat a mimin se příchodem léta změní jenom to, že v tom každodenním rutinním opruzu je akorát víc teplo, pro ty z nás, kteří máme již odrostlejší děti, přichází těžké časy.
Ale pozor, ono to nemusí být zase tak zlé. Ona to může být celkem pohoda. Pokud máte hlídací babičky a třeba i průměrné organizační schopnosti, lze dítěti bez problémů vytvořit program na každý prázdninový den. To máme první týden u jedné babičky, druhý týden u druhé babičky, potom čtrnáct dnů dovolená s rodiči a klidně i potom si může vzít každý rodič sólo sám s dítětem. To je ideální případ a skvělá vizitka pro rodiče.
Potom tu máme rodičovská netáhla, mezi které se řadím i já, kteří celou situaci podcenili, nic neřešili a teď se děsně diví.
Tak například já. Jako člověk bez organizačních dovedností, potažmo jako někdo, kdo všechno odkládá na poslední chvíli, jsem zjistil, že letní prázdniny nemůžu vyhrát a ani ta remíza není reálná.
Jedna hlídací babička s dědou totiž jeli na dovolenou ještě před prázdninami. Jak mi to mohli udělat? Vyplýtvají si dovolenou v době, kdy syn chodí do školky, a co bude potom?
A pozor, to není vše. Tchyně s tchánem (tedy druzí hlídající prarodiče) jedou na dovolenou v září. V září!!! To už bude syn chodit do školy. K čemu mi je, že jedou na dovolenou v září? Co to je za svět dneska. To už se o prázdninách nejezdí na dovolenou nebo co? Jako by bylo léto prašivé, takže se jezdí na dovolenou před a po létu.
Takže hlídající babičky mi odpadly. Paráda. Co dál?
Naštěstí tam máme začátkem srpna rodinnou dovolenou u moře. Deset dní. Takže z šedesáti dnů si můžu vyškrtnout deset. Zbývá padesát dní. Zcela neprozřetelně jsme si s ženou na jaře udělali romantický výlet do zahraničí na týden, takže prý teď už nemá v práci dovolenou. Můžu zkusit naléhat, ať dá výpověď, ale ona by potom chtěla, abych ji živil, a na to nejsem připraven.
Jako třešnička na dortu v mém zmaru a bídě je skutečnost, že jsem týden před prázdninami začal řešit různé tábory. „To se omlouvám, ale my máme už od jara plno,“ zněla jasná odpověď a já jsem věděl, že v táborech štěstí neudělám.
Jistě vás napadne, že dělám z komára velblouda, že se prostě přes léto budu věnovat dítěti, budu mu vytvářet program, jezdit s ním za přírodou, kulturou a bůhví čím ještě. No jasně. Nic jiného mi ani nezbyde. Ale do toho ještě musím pracovat.
K čemu mají děti letní prázdniny? Já bych byl pro, aby letní prázdniny byly pro děti, které se o sebe dokáží již postarat. Samy si zajistit program. Pro středoškoláky a dejme tomu ještě deváťáky a osmáky. Ti se o sebe postarají sami.
No nic. To jsem se jen tak rozohnil zklamán sám sebou a svou nekompetencí si odfrknout. Ono se to dá přežít. Vždyť ty naše děti milujeme, ne? Že jo? Prázdniny nějak doklepeme a potom se ani nenadějeme a jsou tu podzimní a pak zimní prázdniny. Prostě jenom samé prázdniny a rodič aby se udřel.
