Facebook aktualizoval normy a směrnice pro své uživatele s cílem poskytnout jim „podrobnější a jasnější vodítko“ ohledně obsahu, který tato sociální síť povoluje či zakazuje. Nahota, nenávistné výroky, sebepoškozování, propagace nebezpečných spolků, zastrašování a harašení, sexuální násilí a zneužívání, zločinecká činnost, fyzické násilí a explicitně násilný obsah patří k oblastem, jichž se aktualizované směrnice dotýkají. — The Guardian, 16. březen 2015
Vážení facebookoví přátelé, kterým je přes 60 jako mně:
Skutečně nesmírně rád čtu vaše komentáře na Facebooku. Je prima, když se člověk dozví, jak se daří jiným uživatelům sítě, když si prohlédne fotky z jejich cest, seznámí se s úspěchy jejich dětí a vnoučátek i s jejich myšlenkami a názory na život všeobecně.
Ovšem je tu pár věcí, o nichž bych se v souvislosti s vašimi příspěvky rád zmínil. Byl bych moc rád, kdybyste mé připomínky v budoucnu brali v potaz.
Tak za prvé: nám všem je opravdu hrozně líto, že vám otékají nohy, že jste si zlomili nohu zrovna tak nešťastně, že vám z ní trčel kus stehenní kosti, že se vám na krku najednou objevily ty podivné a možná karcinomatózní skvrny či jakékoliv jiné symptomy strašlivých nemocí, co vás nedávno postihly.
Ale zcela upřímně, fotky z toho vidět nemusíme.
Když si ráno zapnu počítač a otevřu Facebook, očekávám něco vtipného, zajímavého, poučného nebo povzbudivého. Nikdo se přece nechce dívat na obrázky, nad nimiž se mu obrátí žaludek vzhůru nohama a pozvrací si svůj laptop. Pokud bychom chtěli dosáhnout právě takového účinku, mohli bychom si jednoduše stoupnout nazí před zrcadlo a pozorovat své chátrající tělo s povislými ňadry, scvrklou kůží a povadlými hýžděmi. Proto se takovému pohledu taky vyhýbáme. Zvlášť po jídle.
A navíc nejsme žádní doktoři. Pohled na hnis vytékající z vaší zanícené kyčle nám moc nepomůže spolehlivě určit diagnózu vašich zdravotních obtíží a nastínit účinnou léčbu. Takový pohled nás jen k smrti vyděsí a potvrdí nám, že se takové hrůzné věci mohou lidem našeho věku klidně přihodit.
Mimochodem, jestli se divíte, proč si vás vnoučata na Facebooku vymazala z „přátel“, bude hlavní příčina asi v tomhle. V jejich případě je takové obrázky nejen k smrti vyděsily, ale taky příšerně nakrkly.
Je nám taky strašně líto, že vám nedávno odešel na věčnost váš partner, vaše choť, váš starý přítel, spolužák ze základky nebo kdokoliv, koho jste v poslední době v životě ztratili.
Ale ještě jednou stejný dotaz: je Facebook skutečně to pravé místo, kde takové tragické informace publikovat? Je vhodné informovat ostatní o úmrtí vašich blízkých na komunikačním kanále, jenž lidem dává možnost sdílené informace „lajkovat“?
A hlavně, skutečně by vaši drazí zesnulí chtěli, aby se oznámení o jejich úmrtí objevilo hned vedle nejapného kresleného vtipu jiného uživatele či roztomilého videa mluvících kočiček z YouTube?
Myslím, že by moc rádi nebyli.
A teď, kdy jsme vy i já dospěli do období, kdy nám teoreticky zbývá jen pár dekád života, přicházíme o své příbuzné a přátele prakticky každý týden. Hodně brzy asi budeme muset na Facebook dávat parte svých nejbližších každodenně. Dohodněme se tedy, že tomuhle pokušení odoláme, ano? Poslední dobou trávím co nejvíc času snahou nemyslet na smrt. Nepotřebuju tedy, aby mně někdo z mých takzvaných přátel smrt pořád připomínal.
A nakonec, pokud by se náhodou stalo, že odejdu před vámi, laskavě netruchlete nad mým odchodem na Facebooku. Klidně mé rodině vyjádřete soustrast po telefonu nebo poštou. Je-li to pro vás pohodlnější, můžete jí kondolovat i e-mailem. Ale jestli použijete tuhle variantu, nepřidávejte ke zprávě obrázek vašeho rakovinou napadeného tlustého střeva, slibujete?
Díky, Steve
https://www.facebook.com/stephenhendrixfisher
Steve Fisher – Američan v Praze. Přeložil Jan Valeška. Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.16/2015.
