Na krbu by jí sedělo čtrnáct zlatých gramofonků Grammy, kdyby ovšem měla krbovou římsu. Jenže jedna z nejzářivějších hvězd stylu RnB, která po světě prodala přes 35 milionů alb, prý na ocenění kašle a jediné, co ji zajímá, je právě „rhythm and blues“ – a pak ještě manžel, syn a osud jejího pátého studiového alba Girl on Fire, které Alicia Keys vydala na sklonku loňského roku a s nímž právě vplula na evropská pódia.
V pražské O2 Areně vystoupí dvaatřicetiletá „hořící holka“ 12. června a Reflexu poskytla telefonický rozhovor, který si můžete přečíst v čísle 21 (vyšlo 23. května). A co se na papír nevešlo?
Před necelými třemi měsíci jste zahájila turné Set the world on fire se šestapadesáti vystoupeními ve třech měsících. Nevyčerpává vás tenhle showbusinessový požadavek, objet co nejrychleji půl světa a nic z něj vlastně nevidět?
Americká část turné právě skončila, takže si lížu rány, chci říct dávám do pořádku hlas, tady v New Yorku. A za týden se chystám k vám do Evropy. Strašně si užívám ta živá vystoupení, a i když většinou nevidím všechny sochy v metropoli, kde zpívám, říkám si, že i cesta může být cíl a že je paráda obrazit kus světa.
Klubovou intimitu koncertů jste díky okamžitému úspěchu nezažila ani ve svých začátcích. Nepostrádáte v těch obřích halách bližší kontakt s publikem?
To je přesně jedna z věcí, nad kterou se snažím přemýšlet – jak se udržet na jedné emocionální vlně s několikatisícovým mořem fanoušků. Jak mít jejich city na vodítku, jak dokázat, aby si každý z nich myslel, že jsem tam právě pro něj osobně. Snažím se hrát i v menších prostorách, ale po celých předchozích dvanáct let na má vystoupení jednoduše míří příliš mnoho lidí. Zaplať pánbůh.
Texty vašich písní nesou spoustu zásadních poselství pro ženy – o sebeúctě, lásce, síle, samostatnosti a vůbec možnostech života ženy v jedenadvacátém století, o tom, že každá z nás může být Superwoman, jak zní název jedné vaší písně.
Být ženská nebylo nikdy tak báječné jako teď, žijete-li ovšem v té správné části světa. Nikdy jsme neměly takový přístup ke vzdělání, nikdy jsme si nemohly tak užívat různé společenské role, nikdy jsme neměly tolik možností volby. Chceš dělat kariéru? Nikdo se na tebe nebude dívat skrz prsty. Chceš mít spousty dětí? Tvoje věc. Jsem šťastná a pyšná na to, že jsem ženská, a zároveň cítím obrovskou zodpovědnost za všechny ostatní holky. Jasně, spousta z nás si může připadat jako pod lavinou společenských požadavků – ještě nikdy v historii se po ženě nechtělo, aby byla jak vzdělaná a soběstačná, tak krásná a úspěšná… Ale každá z nás si do velké míry může vybrat – aspoň tu na rozdíl od minulosti nějaká možnost výběru je.
A jaký je podle vás recept na „spokojené ženství“?
Milovat sebe sama. Ta nejlepší věc, kterou pro sebe můžeme udělat.
Taky zdůrazňujete, jak je důležité být milovány – zřejmě tím „opravdovým mužem“, kterého ve svých textech opakovaně vzýváte.
Jasně. Takovej chlap je milej. A empatickej. A nemusí si v jednom kuse dokazovat, jakej je tvrďák. Musí být cool a komunikativní, dovolit ženě po svém boku být sama sebou a vyniknout. Musí si uvědomit, že ta dáma není jen jeho šperkem, doplňkem, nástrojem. To je to, o čem zpívám, po čem toužím a co jsem před pár lety v chlapovi konečně našla: možnost dialogu, vzájemnou lásku a porozumění.
To citujete nějakou svoji písničku, nebo zápisek z deníčku teenagerky?
Tohle jsou hodnoty, který přetrvají, bejby. Každá žena podle mě v jakékoli fázi svého života cítí, že takovýhle muž by byl pro ni ten pravý.
Poslechněte si jednu z prvních (a nejslavnějších) písní Alicie Keys, její „signature song“, baladu o sebedestruktivní lásce, rozkoši a bolesti Fallin'.
Do povědomí široké veřejnosti se Alicia Keys dostala před čtyřmi lety díky spolupráci se svým kamarádem rapperem Jayem-Z. Podívejte se na klip ke dvěma cenami Grammy ověnčenému hitu Empire State of Mind, jenž vzdává hold jejich rodnému New Yorku.
Alicia Keys o Empire State of Mind: „Myslím, že tím songem jsme se s Jayem dostali absolutně nejdál, výš a líp už to nejde. V New Yorku oba žijeme od narození a milujeme svoje město: je naprosto jedinečné, nikde na světě není podobné. Narodila jsem se na Manhattanu v ďáblově chřtánu, tedy v Pekelné kuchyni, ve čtvrti Hell's Kitchen, a Jay v Brooklynu. New York je moje město, znám ho jak svoje boty, vrostla jsem do něj a ono do mě, skoro všechny moje písničky jsou zasazené do New Yorku nebo těží z jeho mikropříběhů. Ani teď, po masakru na bostonském maratonu, jsem si nepřestala v New Yorku připadat zcela v bezpečí. Víte, v každém okamžiku se někde na Zemi děje něco hnusného, nějaké bezpráví, přírodní katastrofy nebo násilí na ženách jako teď v případě těch tří clevelandských vězněných nebožaček.“
Vzpomínáte, jak se Empire State of Mind nechal inspirovat Ruda z Ostravy a co s Martinou Pártlovou z „černý džungle a velkýho mejdanu“ dokázali vycucat v songu Ostrava?
A co o hvězdě, na jejíž pražský koncert 12. června v O2 Areně lze naštěstí pořád ještě sehnat lístky, píše zahraniční tisk?
„Alicia Keys nevyznává anachronismus, ale obrazoborectví. Svoje šťavnaté střednětempé písně i povznášející balady okořenila nečekanými akordy, melodickými překvapeními a příchutěmi rocku a reggae. Dokonce i v potenciálních rádiových hitech New Day (vedená pochodovým rytmem Dr. Dre a svého manžela Swizze Beatze) nebo v power baladě Girl on Fire (s níž vypomohla Nicki Minaj) se vyhnula trendy aranžím. Namísto toho jde za svou múzou a do popředí staví songy.“
Jody Rosen pro Rolling Stone v recenzi Girl on Fire, posledního alba Alicie Keys
